Choď na obsah Choď na menu
 


Desatero Božích příkázání od Abdrushina

snimkahhh.jpg

První přikázání


Já jsem Pán, Tvůj Bůh! Nebudeš mít jiných Bohů vedle mne!

Kdo tato slova umí správně číst, ten v nich bude vidět rozsudek nad mnohými, kteří nedbají tohoto nejvznešenějšího ze všech přikázání.

„Nebudeš mít jiných Bohů!“ Tak mnohý představuje si pod těmito slovy příliš málo. Učinil si to příliš snadným! Za modloslužebníky považuje v první řadě snad jen ty lidi, kteří poklekají před řadou dřevěných figur, z nichž každá jednotlivá zobrazuje určitého boha, myslí snad také na uctívače ďábla a podobné zbloudilce, nad nimiž se v nejlepším případě zamýšlí se soustrastí, avšak nezamýšlí se při tom sám nad sebou. Pohleďte jen klidně jednou na sebe a zkoumejte se, zda k nim přece jen nepatříte!

Jeden má dítě, které je mu skutečně nade vše, pro které by uměl přinést jakoukoliv oběť a zapomíná pro ně na vše ostatní. Druhý staví daleko nade vše pozemský požitek, a s nejlepším chtěním by se vůbec nebyl schopen tohoto požitku vzdát, pokud by byl na něj kladen takovýto požadavek, který by mu poskytl svobodné rozhodnutí. Třetí zase miluje peníze, čtvrtý moc, pátý ženu, další pozemská vyznamenání a všichni opět v tom všem nakonec jen ... sami sebe!

To je modloslužba v pravém smyslu. Před ní varuje přikázání! Zakazuje ji! A běda tomu, kdo to naprosto přesně nedodržuje! Jeho přestoupení se ihned vymstí tím, že takovýto člověk musí zůstat trvale pozemsky spoutaný, když přejde do jemnohmotné říše. Ve skutečnosti se však pozemsky spoutal pouze on sám skrze sklon k něčemu, co je na zemi! Bude tím zdržován od dalšího vzestupu, ztratí poskytnutý mu k tomu čas a vydává se nebezpečí, že nevyjde zavčasu z jemnohmotné říše ve vzkříšení z ní, do světlé říše volných duchů. Pak bude stržen do nevyhnutelného rozkladu veškeré hmotnosti, který slouží k očistě pro její vzkříšení a její znovuutvoření. Avšak to je pro lidskou duši jemnohmotná a duchovní smrt všeho osobního, které se stalo vědomým a tím také zničení jeho formy, jakož i jeho jména pro věčnost!

Před tímto strašným má chránit plnění přikázání! Je to nejvznešenější přikázání, protože je člověku nejnutnější! On je přece žel až příliš náchylný k tomu, aby se oddal nějakému sklonu, který ho nakonec zotročí! Co však připustí, aby se mu stalo sklonem, učiní tím zlatým teletem, které postaví na nejvyšší místo, a tím také jakožto bůžka nebo modlu vedle svého Boha, ba dokonce velmi často i nad něj!

Je až příliš mnoho „sklonů“, které si člověk vytvořil, a které si v největší bezstarostnosti rád osvojuje! Sklon je záliba v něčem pozemském, jak jsem již uvedl. Je jich však ještě mnohem více. Kdo si však osvojil sklon, ten se k němu „kloní“, jak toto slovo správně vyjadřuje. Kloní se tím k hrubohmotnosti, když přechází na onen svět ke svému dalšímu vývoji a nemůže se z ní tak lehce uvolnit, je tedy brzděn, zdržován! Lze to tedy také nazvat kletbou, která ho tíží. Děj je vždy tentýž, lhostejno, jak se slovně vyjádří.

Staví-li však v pozemském bytí Boha nade vše, nejen ve své představě nebo jen ve slovech, nýbrž v cítění, tedy opravdově a ryze v úctyplné lásce, která ho váže jako na sklon, tak bude touto vázaností ve stejném účinku usilovat ihned dále vzhůru, jakmile vejde na onen svět; neboť úctu a lásku k Bohu bere tam s sebou, ta ho drží a nese ho nakonec až do jeho blízkosti, do ráje, do prvotního stvoření, sídla čistých a ode všech břemen oproštěných duchů, jejichž vázanost vede jen k Boží světlé Pravdě!

Proto přísně dbejte na dodržování tohoto přikázání. Uchráníte se tím mnohých ran osudu nepříznivého druhu, na jejichž vyrovnání by vám nezbyl dostatek času!

*************************************************************************************
 

Druhé přikázání


Nebudeš jméno Pána, Boha svého zneužívat!

Jméno probouzí a koncentruje v člověku pojem! Kdo zneuctívá jméno a troufá si ho znehodnocovat, znehodnocuje tím pojem! Toho buďte pamětlivi v každý čas!

Tohoto jasného přikázání Páně, dbá se však mezi všemi přikázáními nejméně, tedy přestupuje se nejvíce. Tisíceré jsou druhy těchto nedbalostí. I když se také člověk domnívá, že mnohá tato přestoupení jsou neškodná, a jen lehká rčení, tak to přesto zůstává přestoupením tohoto ostře stanoveného přikázání! Právě jsou to tyto tisíceronásobné údajně jen bezstarostné nedbalosti, které svaté Boží jméno a tím pojem Boha, který je se jménem vždy úzce svázán snižují, zbavují ho před lidmi, ba dokonce již před dětmi jeho svatosti, jeho nedotknutelnost špiní zevšedněním a strháváním do všeobecných rčení! Lidé se však před tím nezaleknou a zachází při tom až do směšností. Nechci uvádět některé z tak mnohých rčení; neboť k tomu je jméno příliš vznešené! Avšak každý člověk potřebuje jen jeden den na to někdy dávat pozor, a bude zděšeně stát nad strašlivým nahromaděním přestoupení druhého přikázání lidmi obojího pohlaví, u malých i velkých, až po děti, které jsou sotva schopny již vytvořit správnou větu. Neboť jak zpívali staří, tak cvrlikají mladí! Z tohoto důvodu je právě snižování Boha mnohdy to první, čemu se mládež učí v jen zdánlivě tak neškodném přestupování Božího zákona!

V účinku je to však nejhorší ze všech přestoupení! Je přímo zhoubně rozšířeno mezi vším lidstvem, nejen u křesťanů, také mezi mohamedány, mezi židy a buddhisty, všude to lze slyšet až do omrzení! Jakou cenu může mít ještě pro lidi jméno „Bůh“! Je znehodnoceno a nemá ani takovou vážnost jako nejmenší ze všech mincí! Je na tom hůře, než obnošený kus oděvu. A tento rádoby tak moudrý člověk země považuje to za neškodné, a hřeší v tom více než stokrát za den! Kde zůstává uvažování! Kde je nejmenší hnutí citu! Také vy jste vůči tomu zcela otupělí, a klidně to posloucháte, když nejsvětější ze všech pojmů je tak pošlapáván ve špíně všedních dnů! Nemylte se však! Dlužný účet na onom světě je tím nemilosrdně zatížen pro každého, kdo se v tom prohřešil! A není tak snadné právě toto odčinit, protože to způsobuje dalekosáhlé následky, které se musí vymstít do třetího a čtvrtého pokolení, neobjeví-li se v této řadě jednou člověk, který v tom dojde k poznání a tomuto zlému řádění učiní přítrž.

Snažte se proto tento zvyk přinášející škody potírat ve vám známých kruzích. Především však odřízněte nejprve vaše vlastní karmická vlákna se vší, ve vás ještě zbývající energií, aby dlužný účet nebyl větší, než už je. Nevěřte na lehké rozuzlení, protože jste doposud při tom nemysleli na nic špatného! Škoda je proto přesně stejná! A hřích proti přikázání bezpodmínečně trvá dál! Vždyť jste to přece dobře věděli. Jestliže jste si snad nesnažili ujasnit jeho dosah, je to vaše vina! Nemůže se vám také nic odečíst! Poslouchejte a jednejte, abyste byli schopní ještě na zemi mnohé vyrovnat.

Strašlivá je bažina, která vás očekává, až přijdete na onen svět a zadržujíc se vám položí na cestu ke vzestupu.

Avšak nejen jednotlivci, nýbrž také úřady projevovali svůj odpor proti tomuto přikázání i proti Božímu Slovu po celá staletí, tím, že nutili lidi požadovanou přísahou násilně k přestoupení přikázání, pod pohrůžkou těžkých pozemských trestů, když nevyhověli jejich žádosti. Trest na onom světě je však mnohem těžší a padne na všechny ty, kdo přísahu požadovali, avšak ne na ty, kteří ji pod nátlakem museli konat. Také Kristus řekl ještě jednou důrazně: „Vaše řeč budiž ano nebo ne; neboť co jest nad to je od zlého!“

A úřady měly přece moc tomu ano nebo tomu ne dát rozhodující význam, zatímco podvody u soudu mohly právě tak trestat jako křivou přísahu! Tím by mohly pozvednout hodnotu slova před soudem na ten stupeň, jaký potřebovaly pro rozsudek. Proto nebylo nutné násilně vést lidi k přestoupení Božího přikázání! Za to se jim dostane rozsudku na onom světě. Ostřejšího, přísnějšího, než by kdy ve vzájemném působení předpokládali. Není před tím uniknutí!

Ještě dále to dohnaly církve a jejich představitelé, kteří za dovolávání se Boha podrobovali bližní nejhorším mukám a nakonec opět za dovolávání se Boha je upalovali, jestliže před tím tyto útrapy přestáli. Všem dobře známý a svou krutostí pověstný římský císař Nero, nebyl při svém mučení křesťanů tak zlý, tak odsouzeníhodný jako katolická církev se svým ohromným seznamem hříchů proti Božím zákonům! Za prvé nemučil tak dlouho a nevraždil tak mnoho a za druhé ne za pokryteckého dovolávání se Boha, které se ve svém druhu muselo počítat k největšímu rouhání se Bohu, jehož spáchání je možné jen u člověka!

Není nic platné, když tyto stejné církve dnes odsuzují to, co se kdysi, žel až příliš dlouho skrze ně páchalo; neboť toho nezanechaly dobrovolně!

A ještě dnes neděje se tak příliš jinak v nepřátelském, jen méně nápadném potírání a v jiné, modernější formě! Také v tom změnila se časem jen jeho forma, ne však živé jádro! A jedině toto jádro, které se tak rádo ukrývá, počítá se před Božím soudem, nikdy vnější forma!

A tato nynější, jen zdánlivě neškodná forma byla zrozena z téže nesmírné pýchy duchovních představitelů všech církví, jako tomu bylo doposud. A kde není zavrženíhodná pýcha, tam se nachází prázdná domýšlivost, která se opírá o pozemskou moc církví. Tyto nectnosti projevují dosti často nejnemístnější nepřátelství, které je ještě spojeno s pozemskou vypočítavostí na rozšíření vlivu, ne-li dokonce až k touze po velké politické důležitosti.

A to všechno se děje se jménem „Boha“ na rtech, takže chci ještě jednou, stejně jako Syn Boží zvolat: „Svým konáním učinili jste z domů mého Otce peleš lotrovskou, aby byly ke cti vám! Nazýváte se služebníky Božího Slova, avšak stali jste se služebníky své pýchy!“

Každý katolík má se před Bohem za mnohem lepšího, než protestant, aniž by k tomu existovala příčina, avšak každý protestant se má za více vědoucího, pokročilejšího a tím bližšího svému Bohu, než katolík! A to jsou všichni ti, kteří tvrdí, že jsou stoupenci Krista, podle jehož Slova se vzdělávají.

Obě strany jsou bláhové, neboť se opírají o něco, co se před vůlí Boží nepočítá! Právě tito všichni hřeší mnohem víc proti druhému přikázání, než stoupenci jiných náboženství; neboť zneužívají Boží jméno nejen slovy, nýbrž skutky, celým způsobem svého života, ba dokonce i při svých takzvaných bohoslužbách. Dávají každému myslícímu a dobře pozorujícímu jen odstrašující příklad forem bez obsahu a prázdného myšlení. Právě v té neomezené domýšlivosti, kdy chtějí sobě i svému okolí namluvit, že mají před jinověrci již místo v nebi, hanobí pojem Boha nejvíce! Zevnějšek církevních zvyklostí, křest a tak mnohé jiné, to neznamená nic! Jedině vnitřní člověk postaví se před soud! To si pamatujte vy pyšní, o nichž bylo již zvěstováno, že v den soudu potáhnou hrdě a domýšlivě s prapory a skvostnými rouchy, aby radostně došli své odměny. Avšak nikdy nedosáhnou říše ducha, k nohám Božího trůnu, protože obdrží odměnu, která jim náleží, ještě než tam dojdou. Ledový dech odvane je pryč jako plevy, nemajíce žádné hodnoty; neboť jim v nitru chybí čistá pokora a skutečná láska k bližním!

Jsou způsobem tohoto nejhoršího zneužívání jména „Boha“ těmi přestupníky, kteří druhé přikázání překračují nejostřeji!

Všichni sloužili Luciferovi, ne Bohu! A posmívají se tím všem Božím přikázáním! Od prvního až do posledního! Převážně však tomuto druhému, jehož přestoupení je v takovém případě nejčernějším pošpiněním pojmu Boha ve jménu!

Chraňte se i nadále ještě lehce přecházet přes toto přikázání! Dbejte nyní ostře na sebe i své okolí! Uvažte, že když plníte věrně devět přikázání a nedbáte jen jednoho z nich, tak jste přece nakonec ztraceni! Jestliže bylo přikázání dáno Bohem, tak již v tom spočívá důkaz, že nesmí být bráno na lehkou váhu, a že musí být naplněno jako nezbytná nutnost! Jinak by nikdy nebylo dáno.

Neodvažujte se modlit, jestliže nejste schopni se celou svou duší spoluzachvívat ve slovech a chraňte se předstupovat před svého Boha jako bezmyšlenkovití žvanilové; neboť tím byste se před ním provinili zneužitím jména Božího. Dobře rozvažte, dříve než ho o něco poprosíte, zda to je naléhavě nutné! Nezapleťte se do formálních modliteb, které se odbreptáváním v určitém čase stávají zlozvykem ve všech náboženských obřadech. To není jen zneužití, nýbrž rouhání se jménu Božímu! V radosti nebo nouzi zůstává vřelý cit beze slov mnohem cennějším, než tisíc slovních modliteb, i kdyby měl tento cit trvat jen zlomek okamžiku. Neboť takovýto cit je pak vždy opravdový a není pokrytectvím! Proto také není nikdy zneužitím pojmu Boha. Je to posvátný okamžik, když se lidský duch prosíce nebo s díky chce vrhnout před stupně Božího trůnu! To se nikdy nesmí stát žvaněním ze zvyku! Ani od služebníků církve!

Člověk, který dokáže používat jména Boha při všech možných i nemožných každodenních příležitostech, neměl nikdy ani nejmenšího tušení o pojmu Boha! Je zvířetem, avšak žádným člověkem! Neboť jako lidský duch musí mít schopnost cítit v sobě tušení Boha, i když je to snad jen jednou v jeho pozemském životě! Avšak toto jedenkráte samo by stačilo, aby mu bezpodmínečně vzalo každou chuť k lehkovážnému přestoupení druhého přikázání! Bude pak v sobě nést věčnou potřebu, aby jméno „Boha“ vyslovoval jen na kolenou v nejvyšší čistotě celého svého nitra!

Kdo to nemá, je daleko vzdálen tomu, aby byl hoden Božího Slova, tím méně došel do Boží říše! Aby požíval jeho oblažující blízkost! Z tohoto důvodu je také zakázáno vytvářet si obraz Boha podle lidského smýšlení! Každý pokus o to musí vést jen k žalostnému zmenšování, protože ani lidský duch, ani lidská ruka nejsou uschopněny k tomu, aby vizionářsky zřeli i tu nejmenší část skutečnosti a zachytili ji pozemsky v obraze! Největší umělecké dílo by mohlo znamenat jen hluboké snížení. Jedině oko naznačuje ve svém nesmírném záření vše. – Tak vznešená je pro vás nepochopitelná velikost, kterou zahrnujete ve slově „Bůh“, a kterou se v lehkovážné opovážlivosti často osmělujete používat jako nejběžnější a prázdné bezmyšlenkovité rčení! Budete dávat vyúčtování z tohoto vašeho konání!

*************************************************************************************

 

Třetí přikázání


Den sváteční máš světit!

Kdo si dá námahu procítit přikázání. Vidíme-li děti a dospělé, jak povrchně zacházejí s přikázáními svého Boha, tak mohla by, ba musela by každého vážně uvažujícího člověka pojmout hrůza. Přikázání se učí ve škole a povrchně je odříkávají. Člověk je rád, když si osvojil doslovné znění a do jisté míry o nich může poskytovat vysvětlení, dokud pro něj existuje nebezpečí, že bude na to tázán. Vstoupí-li pak ze školy do praktického života, tak je toto doslovné znění také brzy zapomenuto a tím také jeho smysl. Je to nejlepší důkaz toho, že ho skutečně vůbec nezajímalo to, co od něj jeho Pán a Bůh žádá. Avšak on tím vůbec nic nežádá, nýbrž dává v lásce všem lidem to, co naléhavě potřebují! Ze Světla bylo pozorováno, jak velice lidé zbloudili. Tak jim Bůh ukázal jako vychovatel věrně cestu, která je vede k věčnému bytí ve světlé říši ducha, tedy k jejich štěstí. Zatímco neposlušnost musí vést k neštěstí a zkáze lidí! Právě proto je vlastně nesprávné, když se hovoří o přikázáních. Jsou to spíše velmi dobře míněné rady, ukazatelé správné cesty hmotností, jejíž poznávání bylo přáním samotných lidských duchů. Avšak ani tato tak hezká myšlenka nemá na člověka žádný účinek. Příliš se doslova zavrtal do svých vlastních myšlenkových pochodů, a nechce vidět nebo slyšet nic kromě toho, co si sám vystavěl ve svých názorech, které vytesalo jeho malé pozemské vědění. Necítí, jak ho hmotnost neustále unáší dál a dál, až k hranici, kde je pro něj konečné buď – anebo, jakožto to rozhodnutí, které je nyní směrodatné pro celé jeho bytí, a musí jít po takto zvolené cestě až do konce, aniž by se znovu mohl vrátit zpět. I když mu nakonec ještě přijde poznání. Nastává pak pozdě a přispívá jen k tomu, že zvýší jeho utrpení.

Aby zde pomohl a člověk mohl i navzdory zbloudění dojít ještě ke včasnému poznání, dal Bůh lidem třetí přikázání, radu, světit den sváteční! Při plnění přikázání byla by v každém člověku časem pozvolna povstala touha usilovat ke Světlu a s touto touhou by se nakonec ukázala také ještě cesta, která by ho vedla vzhůru ke splnění jeho přání, která by se neustálým zesilováním umocnila v modlitbu. Pak by tu při obratu světů stál člověk jinak, než dnes! Produchovnělý, zralý pro tu říši, která nyní musí přijít.

Slyšte a jednejte, aby splnění přikázání vám připravilo cestu. Den sváteční máš světit! Ty! Zcela zřetelně stojí v těchto slovech, že ty máš dát posvěcení svátečnímu dni, učinit ho pro sebe posvátným! Sváteční den je sváteční hodina, tedy kdy odpočíváš od práce, která je ti tvou cestou na zemi uložena. Nedáváš však sváteční hodině a dni odpočinku žádného posvěcení, když při tom chceš pečovat jen o své tělo. Rovněž ne, když hledáš rozptýlení při hře, pití nebo tanci. Sváteční hodina tě má vést k tomu, aby ses v klidu zastavení zahloubal do svého myšlení a cítění, přehlédl svůj dosavadní život, především pak vždy uplynulé pracovní dny posledního týdne a vytěžil z toho užitek pro svou budoucnost. Šest dnů se dá vždy přehlédnout, co trvá déle, se snadno zapomíná. Nezůstane však jen při tom, tvé cítění se pozvolna ponese vzhůru a staneš se hledačem Pravdy. Jsi-li skutečným hledačem, bude ti také ukázána cesta. A jako zde na zemi jdeš jen zkoumavě a bádavě po nové, doposud neznámé cestě, tak máš také na nových duchovních cestách, které se ti objevují, kráčet pečlivě krok za krokem, aby sis vždy zachoval pevnou půdu pod svýma nohama. Nesmíš skákat, protože pak by jsi byl více vydán nebezpečí pádu. Takovýmto myšlením a cítěním ve sváteční hodině tvého pozemského života nikdy nic neztratíš, nýbrž jen získáš.

Chozením do kostela nesvětí nikdo sváteční hodinu, jestliže pak současně v době odpočinku nechce myslet na to, co tam slyšel, aby to správně do sebe přijal a žil tím. Kněz nemůže ti posvětit tvůj den, pokud to neučiníš sám ze sebe. Uvažuj stále znovu, zda je skutečný smysl Božího Slova zcela v souladu s tvým jednáním. Tímto způsobem bude pak tebou posvěcen den sváteční; neboť následkem klidného zahloubání nabyl toho obsahu, za jehož účelem byl stanoven. Každý sváteční den stane se tak na tvé cestě mezníkem, který zpětně působíc, propůjčuje dnům tvé hrubohmotné činnosti také tu hodnotu, kterou má mít pro zralost tvé duše. Neprožil jsi je pak nadarmo a půjdeš trvale vpřed. Posvětit neznamená promarnit. Jakmile to zmeškáš, promeškáš svůj čas, který ti byl dán k uzrávání a po obratu světů, který vás nyní svými paprsky obklopí, je dán ještě jen krátký čas, abyste dohonili promeškané za předpokladu, že při tom použijete veškerou sílu, která vám zůstala. Svěťte proto den sváteční! Buď ve svém domě nebo ještě lépe v přírodě, která napomáhá k tomu, abyste se v myšlení a cítění stali bdělými! Plňte tím přikázání Páně. Je to k vašemu užitku!

*************************************************************************************

 

 

Čtvrté přikázání


Máš ctít otce a matku!

Toto přikázání nechal kdysi Bůh dát lidstvu skrze Mojžíše. Vyvolalo však nesmírné duševní boje. Jak mnohé dítě, jak mnohý dospělý těžce zápasili, aby se nejhrubším způsobem neprovinili právě proti tomuto přikázání. Jak může dítě ctít otce, který se snižuje na opilce nebo matku, která otci a celému domu ztrpčuje dny náladami, svou bezuzdnou povahou, nedostatkem sebekázně a mnohým jiným a zcela tak znemožňuje vznik klidné atmosféry! Může dítě ctít rodiče, když slyší, že si vzájemně hrubě nadávají, podvádějí se nebo dokonce bijí? Tak mnohý manželský příběh učinil toto přikázání dětem často mukou a přinesl nemožnost splnění. Bylo by to konec konců jen pokrytectví, když by dítě chtělo tvrdit, že ještě ctí matku, když tato se chová vůči cizím lidem mnohem laskavěji, než vůči svému vlastnímu muži, otci dítěte. Když na ní pozoruje sklon k povrchnosti a vidí, že v nejsměšnější marnivosti klesá na vůli nemající otrokyni každého módního bláznovství, které se tak často již nedá spojovat s pojmem vážného a vznešeného mateřství, a které olupuje o veškerou krásu a vznešenost mateřskou důstojnost ... jak má pak dítě potom ještě najít dobrovolnou úctu k matce? Co již spočívá v tomto slově: „Matka!“ Avšak co také vyžaduje. Dítě, které ještě není spoluotráveno, musí cítit, že člověk zralého a vážného ducha se nikdy nebude moci rozhodnout, aby své hrubohmotné tělo obnažoval pouze kvůli módě. Jak pak může zůstat matka dítěti posvátnou! Přirozená úcta impulzivně klesá k prázdné formě povinnosti ze zvyku nebo podle výchovy k samozřejmé společenské zdvořilosti, tedy k pokrytectví, kterému chybí jakékoliv vysoké duševní záchvěvy. Právě ty vysoké záchvěvy, které v sobě skrývají teplo života! Je to pro dítě nepostradatelné a při dospívání a vykročení do života ho to doprovází jako bezpečný štít, chrání při pokušení všeho druhu a zůstává mu vnitřní oporou útočiště, když jednou přijdou nějaké pochybnosti. Až do vysokého stáří! Slovo „matka“ nebo „otec“ by mělo vždy vzbudit vřelý, upřímný cit, z něhož vzejde před duší obraz v plné čistotě důstojnosti, aby varoval nebo souhlasil jako vůdčí hvězda v celém pozemském bytí!

A jaký poklad bere se každému dítěti, když nemůže svého otce nebo matku ctít z celé své duše!

Avšak podnětem pro tato duševní muka je opět jen falešné pojetí tohoto přikázání lidmi. Falešný byl dosavadní názor, který smysl omezuje a činí ho jednostranným, zatímco jednostranné nemůže být nic, co poslal Bůh. Avšak ještě nesprávnější bylo to, že se toto přikázání zkomolilo, tím že mělo být vylepšeno podle lidského mínění a dotvořeno ještě určitým přídavkem: „Máš ctít otce svého a matku svou!“ Tím to bylo zosobněno. Muselo to vést k omylům; neboť přikázání ve správné formě zní jen: „Máš ctít otce a matku!“

Nemyslí se tím jednotlivé, určité osoby, jejichž druh nelze předem stanovit a předvídat. Něco tak nesmyslného se nikdy nenalézá v Božích zákonech. Bůh v žádném případě nežádá, aby se ctilo něco, co úctu také bezpodmínečně nezasluhuje!

Toto přikázání obsahuje naopak místo osobnosti pojem otcovství a mateřství. Neplatí tedy v první řadě pro děti, nýbrž pro rodiče samotné a žádá od nich, aby zachovávali otcovství a mateřství v úctě! Přikázání klade na rodiče bezpodmínečné povinnosti, aby si byli neustále zcela vědomi svého vysokého úkolu, a tím také měli před očima zodpovědnost v něm spočívající.

Na onom světě a ve Světle nežije se ve slovech, nýbrž v pojmech.

Z tohoto důvodu se stává, že při zpětném podávání ve slovech lehce nastane omezení tohoto pojmu, jak je to v tomto případě zjevné. Avšak běda těm, kteří nedbají tohoto přikázání a nestarali se je poznat správným způsobem. Jako omluva neplatí to, že to bylo doposud často jen falešně vykládáno a falešně pociťováno. Následky nesplnění přikázání nastaly již při plození a vstupu duše. Zcela jinak bylo by to na této zemi, když by bylo lidmi toto pronikavé přikázání chápáno a plněno. K inkarnaci by mohly přicházet zcela jiné duše, kterým by nebylo možné připustit úpadek mravnosti a morálky v takové míře, v jaké je to dnes! Pohleďte jen na vraždy, zhýralé tance, hleďte na orgie, do kterých se dnes všechno chce stupňovat. Takřka jako korunování triumfu dusných proudů temna. A pohleďte na tu nepochopitelnou lhostejnost, s níž se úpadek jako něco správného nebo co již tu dávno bylo přijímá a dokonce podporuje.

Kde je člověk, který se snaží správně poznávat Boží vůli, který usiluje se vysoko povznést k pochopení obsáhlé velikosti, místo toho, aby opět stále znovu tuto velikou vůli svévolně vtěsnával do ubohého omezení pozemského mozku, který učinil chrámem rozumu? Tiskne si tím sám pohled k zemi jako otrok, který jde v řetězech, místo aby ho rozšířený zářící radostí upínal vzhůru, a potkal tak paprsek poznání.

Cožpak nevidíte, jak uboze stojíte v každém pochopení všeho toho, co vám ze Světla přichází? Ať už jsou to přikázání, zaslíbení, Kristovo poselství nebo také celé stvoření! Nic nehodláte vidět, nic poznat! Vždyť se ani nesnažíte něčemu skutečně porozumět! Neberete to tak, jak to je, nýbrž se to snažíte stále znovu všechno křečovitě přetvořit do nízkých názorů, jimž jste se oddávali po tisíciletí. Osvoboďte se přece konečně z těchto tradic. Síla k tomu je vám přece k dispozici. V každém okamžiku. A aniž byste museli přinášet oběti. Avšak musíte to odvrhnout jedním trhnutím, jedním činem vůle! Aniž byste si něco z toho chtěli zamilovaně podržet. Jakmile se budete snažit najít přechod, neosvobodíte se nikdy od toho dosavadního, nýbrž vás to stále znovu potáhne houževnatě zpět. Lehké to pro vás může být jen tehdy, když jediným řezem oddělíte všechno staré, čímž předstoupíte před nové, bez starého břemene. Jen pak se vám otevře brána, jinak zůstane pevně zavřená. A to vyžaduje jen skutečně vážné chtění. Je to dění okamžiku. Přesně jako procitnutí ze spánku. Jestliže při tom nevstanete ihned ze svého lůžka, budete opět unaveni a radost z nové denní práce ochabne, pokud se zcela neztratí.

Otce a matku máš ctít! To učiňte si svatým přikázáním. Přiveďte otcovství i mateřství ke cti! Kdo dnes ještě ví, jak velká důstojnost v nich spočívá? A jaká moc k zušlechtění lidstva! To by si měli ujasnit ti lidé, kteří se zde na zemi spojují, neboť pak bude také každé manželství skutečným manželstvím, zakotveným v duchovnu! A všichni otcové a matky hodní cti podle Božích zákonů!

Pro děti však bude toto přikázání skrze jejich rodiče svaté a živoucí. Nebudou moci vůbec jinak, než z duše ctít otce a matku, lhostejno, jak jsou tyto děti uzpůsobeny. Budou již nuceny skutečností druhu rodičů. A běda pak těm dětem, které nebudou cele plnit přikázání. Položí se na ně těžká karma; neboť je k ní potom také dán úplný důvod. Avšak poslušnost stane se ve vzájemném působení brzy samozřejmostí, radostí a potřebou! Proto jděte a dbejte přikázání Božích opravdověji než doposud! To znamená, dbejte jich a naplňujte je! Tím budete šťastni! 

******************************************************************************************************

 

Páté přikázání


Nemáš zabíjet!

Udeř se jen v prsa, ó člověče a vychval se hlasitě, že nejsi žádným vrahem! Neboť zabíjení je přece vraždění a podle tvého přesvědčení jsi toto přikázání Páně nikdy nepřestoupil. Hrdě můžeš před Něj předstoupit a beze strachu a bázně nadějně očekávat otevření právě této strany tvé knihy života.

Uvážil jsi však někdy při tom, že pro tebe také platí ubíjení, a že ubíjení je souznačné se zabíjením?

Není v tom žádný rozdíl. Děláš ho jedině ty ve svém způsobu vyjadřování, svou řečí; neboť přikázání neříká jednostranně: Nemáš zabíjet žádný hrubohmotně pozemský život! Nýbrž praví velice obsáhle: Nemáš zabíjet!

Například jeden otec měl syna. Otce hnala malá pozemská ctižádost k tomu, aby syn musel studovat, za každou cenu. V tomto synovi však spočívaly dary, které ho nutily dělat něco jiného, v čem mu jeho studium nemohlo být k užitku. Bylo však ovšem přirozené, že syn tímto vnuceným studiem necítil v sobě žádnou radost a nebyl schopen projevit k němu také radostně své úsilí. Syn však byl poslušný. Namáhal se na úkor zdraví splnit vůli svého otce. Protože to však bylo proti jeho přirozenosti, proti darům, které v sobě nesl, bylo zcela samozřejmé, že trpělo tím také tělo. Nechci zde dále sledovat případ, který se v pozemském bytí opakuje tak často, že jde až do statisíců, ba ještě více. Nezvratné je však to, že se zde otec snažil svou ctižádostí nebo tvrdohlavostí v tomto synovi umrtvit něco, co mu bylo dáno k vývoji na zemi! V mnoha případech podaří se to také skutečně umrtvit, protože vývoj je v pozdější době pak sotva možný, poněvadž zdravá hlavní síla k tomu byla v nejlepší době zlomena a lehkovážně vyplýtvána na věci pro chlapcovu přirozenost cizí.

Otec tím těžce zhřešil proti přikázání: Nemáš zabíjet! Zcela nehledě na to, že svým jednáním upřel lidstvu něco, co snad mohlo být skrze chlapce k velkému užitku! Avšak měl přece uvážit, že hoch sice je nebo může být s ním nebo matkou duchovně spřízněn, přesto však zůstává před Stvořitelem vlastní osobností, která je povinna rozvíjet dary, které na zemi dostala ke svému vlastnímu prospěchu. Snad mu tím bylo Boží milostí dokonce i umožněno vyrovnat těžkou karmu tím, že měl vynalézt něco, co by lidstvu přinášelo v určitém smyslu velký užitek! Těžce doléhá tato vina znemožnění ještě zvláště na otce nebo na matku, kteří kladli své malé pozemské názory přes velká osudová vlákna a tím zneužili své moci rodičovství.

Nejinak je tomu, když rodiče při sňatcích svých dětí jsou schopni nechat se ovládnout malichernými pozemskými výpočty svého rozumu. Jak často udusí při tom bezohledně nejušlechtilejší cit svého dítěte, čímž sice dítěti poskytnou pozemskou bezstarostnost, avšak při tom také neštěstí duše, které v bytí dítěte přetrvává pronikavěji, než všechny peníze a statky.

Přirozeně, že nemá být každý sen nebo přání dítěte rodiči povoleno. To by nebylo splnění jejich rodičovských povinností. Avšak je vyžadováno vážné zkoumání, které nesmí být nikdy pozemsky jednostranné! Právě toto zkoumání v nezištném však druhu je zřídkakdy nebo dokonce vůbec rodiči používáno. Existují toho tisíce druhů. Není nutné, abych o tom dále hovořil. Uvažujte o tom sami, abyste se proti tomuto, tak závažnému Božímu Slovu v přikázání neproviňovali! Otevřete si při tom zcela netušené cesty!

Avšak také dítě může u rodičů zadusit naděje, které jsou oprávněné! Když v sobě nerozvíjí dary, jak je nutné, aby v tom dosáhlo něčeho velikého, jakmile mu rodiče ochotně vyšli vstříc a nechali mu zvolit si cestu, jakou si vyprosilo. Také pak dojde k ubití ušlechtilého cítění u jeho rodičů, čímž přestoupilo přikázání hrubým způsobem!

Také když člověk nějakým způsobem zklame pravé přátelství nebo důvěru, kterou mu někdo věnuje. Zabil a zranil tím v druhém něco, co skrývá skutečný život! Je to provinění proti slovu Božímu: Nemáš zabíjet! Přinese mu zlý osud, který musí napravit.

Vidíte, že všechna přikázání jsou pro lidi jen těmi nejlepšími přáteli, aby je věrně chránila před zlem a před utrpením! Proto je milujte a dbejte o ně jako o poklad, jehož střežení vám přinese jen radost!

******************************************************************************************************

 

Šesté přikázání


Nemáš cizoložit!

Už to, že je ještě jedno přikázání, které zní: „Nebuď žádostiv ženy bližního svého!“ ukazuje, jak málo se tímto přikázáním míní to, co v něm určuje pozemský zákon.

„Nemáš cizoložit“ může také znít: „Nemáš rušit mír manželství!“ Mírem rozumí se ovšem také harmonie. To současně podmiňuje, jak vlastně vůbec má být manželství utvořeno; neboť tam, kde není co rozbít nebo rušit, nemá platnosti ani přikázání, které se neřídí podle pozemského chápání a určení, nýbrž podle Boží vůle.

Manželství je tedy jen tam, kde panuje harmonie a mír jako něco samozřejmého. Kde jeden žije vždy jen pro druhého a snaží se ho potěšit. Jednostrannost a tak svádějící, ubíjející nuda je při tom předem a navždy vyloučena, jakož i nebezpečí přinášející touha po rozptýlení nebo domněnka nepochopení! Vražedné nástroje pro každé štěstí! Právě tato zla nemohou vůbec vzniknout v pravém manželství, kde jeden skutečně žije pro druhého, protože domněnka nepochopení a i touha po rozptýlení jsou pouze následky výrazného egoismu, který se snaží žít jen pro sebe, ne však pro druhé!

Při pravé duševní lásce je však vzájemné radostné sebeodevzdání něčím zcela samozřejmým, a tím je také při vzájemném působení vyloučeno, aby jedna část vyšla zkrátka. Za předpokladu, že také stupeň vzdělání u spojujících se nevykazuje příliš velkou propast!

To je podmínka, kterou vyžaduje ve velikém vesmíru zákon přitažlivosti stejného druhu, jenž musí být naplněn, pokud má nastat úplné štěstí.

Kde však není mír a nenalézá se harmonie, tam manželství nezasluhuje být nazýváno manželstvím; neboť jím také není, nýbrž je jen pozemským společenstvím, které jako takové nemá před Bohem žádnou hodnotu, a proto také nemůže přinést štěstí v tom smyslu, jaký lze očekávat u pravého manželství.

V tomto šestém přikázání je tedy skutečné manželství podle Boží vůle přísným předpokladem! Něco jiného chráněno není. Avšak běda tomu, kdo si nějakým způsobem troufá rušit pravé manželství! Neboť triumf, který se domnívá mít zde na zemi, očekává ho v jemnohmotnu ve zcela jiné formě! Pln zděšení chtěl by před ní prchnout, když musí vkročit do říše, která ho očekává.

Cizoložství v nejširším smyslu je dokonce již tam, kde je činěn pokus rozdělit dva skutečně čistě se milující, jak to tak často činí rodiče, pokud jeden nebo druhý pozemský poměr není podle jejich přání! A běda ženě, běda muži, nechť jsou mladí nebo staří, když v závisti nebo laškování vědomě vnáší nepokoj nebo dokonce roztržku do takového páru! Čistá láska mezi dvěma lidmi má být každému posvátná, má v něm vzbuzovat úctu a vážnost, ne však žádost! Neboť stojí pod ochranou Boží vůle!

Snaží-li se vyvstat pocit takovéto nečisté žádosti, nechť se člověk obrátí a rozhlédne se s jasným zrakem jen po těch lidech, kteří se ještě s nikým doposud duševně nespojili.

Hledá-li s vážností a trpělivostí, tak se také bezpodmínečně najde nějaký člověk, který se k němu hodí Bohem požadovaným způsobem, s nímž také bude šťastný, aniž by nejdříve na sebe uvalil vinu, která mu nikdy nemůže přinést a dopřát štěstí!

Velkou chybou těchto lidí je často to, že se snaží na začátku následovat vždy slabé naléhání pocitu, násilím ho v sobě udržují a věnují se mu s vyumělkovanou fantazií, až je zmohutnivše naplní a mučivě je také žene k hříchu! Tisíce lidských duchů by nemuselo být ztraceno, pokud by chtěli v tomto dbát vždy na začátek, který, není-li vypočítavostí jeho rozumu, pramení pouze z člověka nedůstojného laškování, které má zase původ ve škodlivých zvyklostech pozemské rodiny a hlavně společenského života! Právě ty jsou přece často skutečnými sňatkovými tržišti, o nic čistšími než je nepokrytý obchod s otroky v Orientu! Tam je líheň zárodků pro cizoložství.

Vy rodičové chraňte se, abyste nepropadli vině cizoložství na dětech z přílišné rozumové vypočítavosti! Nesčetní jsou do ní již zapleteni! Mnoho je vám třeba, abyste se z ní vykoupili! Děti, vy buďte opatrné, abyste se snad nestaly rušiteli míru mezi vašimi rodiči, jinak jste i vy vinny cizoložstvím! Dobře to uvažte. Jinak se stáváte nepřáteli vašeho Boha a není žádného takového nepřítele, který by nakonec nemusel propadnout v nevýslovných mukách zkáze, aniž by Bůh k tomu hnul prstem! Nikdy nemáš ničit mezi dvěma lidmi mír a harmonii.

Zapiš si to do sebe, aby to vždy varovně stálo před zrakem tvé duše.

 

**************************************************************************************

 

Sedmé přikázání


Nemáš krást!

Jako na jednoho z nejopovrženíhodnějších tvoru pohlíží se na zloděje. Zloděj je každý, který jinému bere něco z jeho vlastnictví, bez jeho vůle!

V tom spočívá vysvětlení. Aby člověk přikázání také správně zachovával, nemusí dělat nic víc, než vždy jasně rozlišovat, co patří druhému! To není nic těžkého, řekne si hned každý. A tím to má již odbyto. Určitě to není těžké, jako v podstatě přece není těžké zachovávat všech deset přikázání, když se jen správně chce. Avšak podmínkou při tom zůstává vždy to, aby je člověk správně znal. A to chybí mnohým. Uvážili jste někdy pro správné následování přikázání to, co je vlastně vlastnictvím druhého, z něhož mu nesmíš nic vzít?

Jsou to jeho peníze, šperky, šaty, snad i dům a statek s dobytkem a vším, co k tomu patří. Avšak v přikázání nestojí, že se to týká jen hrubohmotně pozemských statků! Existují přece hodnoty, které jsou ještě mnohem vzácnější! K vlastnictví člověka patří také ještě jeho pověst, veřejná vážnost, jeho myšlenky, jeho osobitost i důvěra, kterou požívá u druhých, a když ne u všech, tak alespoň u toho, či onoho! Jsme-li však jednou tak daleko, pak bude stát mnohá pýcha duše vůči tomuto přikázání, již poněkud malomyslněji. Pak se zeptej sám sebe: Nesnažil jsi se někdy, snad v dobré víře napomenutím k opatrnosti otřást nebo zcela podkopat důvěru, kterou nějaký člověk požívá u jiných? Tím jsi zcela regulérně toho, komu tato důvěra patřila okradl! Neboť jsi mu ji vzal! Nebo jsi se alespoň o to pokusil.

Okradl jsi svého bližního také tehdy, když víš něco z jeho poměrů a bez svolení dotyčného předáváš tuto vědomost dál. Z toho můžeš poznat, jak těžce jsou do sítí viny zapleteni všichni ti lidé, kteří se snaží z takovýchto věcí udělat obchod nebo vůbec obchodně provozují něco takového, jako takzvané informační kanceláře nebo něco podobného. Toto samočinné zaplétání se v tom, skrze všechny následky této činnosti neustálého přestupování Božího zákona, vytváří tak strašnou síť, že tito lidé se již nikdy nebudou moci vyprostit a zůstanou vydáni napospas zatracení; neboť oni všichni jsou mnohem více obtěžkáni, než hrubohmotní zloději a lupiči. Viníky a spolupodílníky jsou rovněž ti, kteří takovéto „štvavé obchodníky“ v jejich hříšné živnosti podporují a pomáhají jim. Každý přímý a čestně myslící člověk, lhostejno, zda je to soukromník nebo obchodník, má právo a povinnost žádat od každého člověka, který k němu přichází s nějakou takovouto žádostí, bezprostředně vysvětlení, a když je to nutné tak i doklady, podle nichž se může rozhodnout, jak dalece s důvěrou může splnit jeho přání. Všechno ostatní je nezdravé a zavrženíhodné.

Plnění tohoto přikázání má ještě ten účinek, že se více a více probouzí cítění a vychovávají se jeho schopnosti. Člověk tím obdrží správnou znalost lidí, kterou pozbyl jen z pohodlnosti. Ztrácí pozvolna to mrtvé a strojovité a stává se opět živoucím člověkem. Povstávají tak skutečné osobnosti, zatímco nynější vypěstované masové zvíře se musí ztratit.

Dejte si námahu o tom hluboce uvažovat a dbejte, abyste přece jen nakonec na stránkách vaší knihy hříchů nenašli mnoho přestoupení právě tohoto přikázání!

*************************************************************************************

 

 

Osmé přikázání


Nemáš podávat falešné svědectví proti bližnímu svému!

Když přepadneš a zbiješ některého ze svých bližních tak, že si odnáší rány a mimo to si ho snad ještě oloupil, tak víš, že jsi ho poškodil a propadáš pozemskému trestu. Při tom ani netušíš, že tím současně také vcházíš do vláken vzájemného působení, které není podrobeno žádné libovůli, nýbrž se spravedlivě rozuzluje až do těch nejmenších hnutí duše, kterých vůbec nedbáš, pro které nemáš vůbec žádné cítění. A toto vzájemné působení nestojí v žádné souvislosti s pozemským trestem, nýbrž pracuje zcela nezávisle pro sebe, avšak pro lidského ducha bez možnosti uniknutí, že v celém stvoření nenajde místo, které by ho mohlo ochránit a skrýt.

Když slyšíte o takovémto surovém činu přepadení a násilného poranění, jste pobouřeni. Trpí-li tím lidé vám blízcí, jste i polekáni a zděšeni! Při tom vám však nevadí, když tu a tam slyšíte, že je nepřítomný člověk někým jiným stavěn do nepříznivého světla obratně zvolenými slovy, jakož i často jen velmi výraznými gesty, které dávají více tušit, než by se mohlo vyjádřit slovy.

Avšak pamatujte si: Hrubohmotný útok je mnohem snáze napravitelný, než útok na duši, která trpí podrýváním pověsti.

Vyhýbejte se tedy všem lupičům lidské pověsti, stejně jako hrubohmotným vrahům!

Neboť jsou právě tak vinni a velmi často ještě hůře! Jak málo soucitu měli s dušemi, které sami štvali, tak málo jim pak bude nabídnuta na onom světě ruka ku pomoci, až o ní budou snažně prosit! Jak chladný a nemilosrdný je pud v jejich nitru, ženoucí je, aby jiné, často dokonce i cizí lidi snižovali, tak ve stonásobné síle je proto chladné a nelítostné ono místo, které je očekává, jakmile jednou musí opustit své pozemské tělo!

Zůstanou na onom světě psanci a hluboce opovrženými, dokonce i před lupiči a zloději; neboť celým tímto druhem lidí táhne se společný, zlomyslný a zavrženíhodný rys, takzvanými klepnami počínaje, až k oněm zkaženým tvorům, kteří se neštítí jimi žádanou přísahou křivě svědčit proti bližnímu, jemuž by měly v mnoha věcech dostatečný důvod i děkovat!

Jednejte s nimi jako s jedovatou havětí; neboť být něčím jiným si nezasluhují.

Poněvadž celému lidstvu úplně chybí vysoký jednotný cíl, dospět do říše Boží, pročež si dva nebo tři, kteří se spolu někdy sejdou, nemají vzájemně co říct, staly se hovory o druhých milým zvykem, jehož ubohost nejsou schopni nahlédnout, protože všechno pochopení pro to zcela ztratili v neustálém tomto konání.

Budou na onom světě dále sedět pospolu a holdovat svým oblíbeným tématům, až do doby kdy uplyne čas k poslední možnosti vzestupu, který by jim snad mohl přinést záchranu a budou vtaženi do věčného rozkladu, v němž se ocitnou všechny hrubohmotné i jemnohmotné druhy hmoty kvůli očistě od veškerého jedu, který do nich vnesli lidští duchové, jež nejsou hodni, aby si zachovali jméno!

*************************************************************************************

 

Deváté přikázání


Nebuď žádostiv ženy bližního svého!

Toto přikázání je ostře a jasně namířeno bezprostředně proti tělesně zvířecím pudům, které člověk ... žel ... příliš často nechává vzkypět, jakmile se mu k tomu nabídne příležitost!

Zde jsme se také dotkli palčivého bodu, který tvoří pro lidi největší léčku, které podléhají téměř všichni, jakmile s ní přijdou do styku: Příležitost!

Pud je probouzen a veden pouze myšlenkami! Člověk může velmi snadno na sobě pozorovat to, že se pud nemůže vzbudit, když k tomu chybí myšlenky! Je na nich zcela závislý! Bez výjimky!

Neříkejte, že i smysl hmatu může probudit pud; neboť to je falešné. Je to jen klam. Smysl hmatu probudí jen myšlenky a ty potom pud! Aby se k tomu probudily myšlenky, je nabízející se příležitost tím nejsilnějším pomocným prostředkem, kterého se lidé musí obávat! Z tohoto důvodu je však také největší ochranou a největší obranou pro lidi obojího pohlaví to, když se příležitosti k tomu vyhnou! Je to záchranná kotva v nynější nouzi, dokud v sobě celé lidstvo nebude tak silné, že jako zdravou samozřejmost bude schopné udržovat krb svých myšlenek čistý, což dnes žel již není možné! Potom však bude zcela bezpodmínečně vyloučeno přestoupení přikázání.

Mnoho bouří musí se do té doby přehnat nad lidstvem, avšak tato kotva udrží, pokud každý usilující se přísně vynasnaží nedat nikdy příležitost vedoucí k osamocení dvou pohlaví!

Nechť si to každý vtiskne do sebe plamenným písmem; neboť není tak lehké se duševně opět osvobodit z přestoupení, protože při tom také přichází v úvahu druhá strana! A k současnému vzestupu je jen zřídka kdy možnost.

„Nebuď žádostiv ženy bližního svého!“ Tím se nemíní jen manželka, nýbrž všeobecně ženské pohlaví! Tedy také dcery! A protože je naprosto jasně řečeno: „Nebuď žádostiv!“ tak je tím míněn jen tělesný pud, ne snad poctivé ucházení se!

Omyl v těchto jasných slovech být nemůže. Zde se jedná o přísný Boží zákon proti svádění nebo znásilnění. Stejně tak o poskvrnění myšlenkami tajné žádosti! Již ta, jakožto východisko dokonaného zlého činu je přestoupením přikázání, jež má za následek karmický trest, který se musí nějakým způsobem odčinit, než může být duše od něj opět volná. Mnohdy je toto dění lidmi mylně považované za malichernost, dokonce rozhodující pro druh dalšího inkarnování na zemi nebo pro jeho budoucí osud v tomto pozemském bytí. Neberte proto moc myšlenek příliš lehce, neboť se jim přirozeně věší na paty odpovědnost ve stejné míře! Jste odpovědní i za to nejlehkovážnější myšlení; neboť již to působí v jemnohmotném světě škodu. V tom světě, který vás přijme po tomto pozemském bytí.

Dojde-li však chtíč dokonce až ke svedení, tedy k hrubohmotnému činu, tak se obávejte odplaty, pokud to nejste schopni odčinit tělesně i duševně zde na zemi!

Ať už se stalo svedení nejlichotivějším způsobem nebo v přísném požadavku, ať už se tím také nakonec dosáhlo dohody z ženské strany, nedá se tím zmírnit vzájemné působení, které započalo již při žádosti a všechna chytrost, všechna umění přispívají jen k jeho zostření. Konečné svolení je pak již nezruší!

Proto buďte na stráži, vyhýbejte se každé příležitosti a neoddávejte se v tom žádné bezstarostnosti! Udržujte v první řadě krb svých myšlenek čistý! Pak nebudete nikdy porušovat toto přikázání!

Jako omluva také neplatí to, když se člověk sám klame tím, že zde předcházela pravděpodobnost manželství! Neboť tím by se teprve vymyslela hrubá nepravda. Manželství bez duševní lásky je před Bohem neplatné. Duševní láska zůstává nejlepší ochranou proti přestoupení přikázání, protože skutečně milující chce pro druhého milovaného neustále jen to nejlepší a nemůže proto nikdy klást nečistá přání nebo požadavky, proti kterým přikázání především směřuje!

*************************************************************************************

 

 

Desáté přikázání


Nemáš žádat domu bližního svého,ani statku, ani dobytčete,
ani čehokoliv, co jeho jest!

Kdo se snaží dojít k výdělku poctivou prací a poctivým obchodem, ten může v klidu očekávat při velkém zúčtování vyvolání tohoto přikázání; neboť projde kolem něj, aniž by se ho v úderu dotklo. Vlastně je to tak lehké plnit všechna přikázání a přece ... hledíte-li na všechny lidi správně, brzy přijdete k poznání, že toto, pro člověka vlastně zcela samozřejmé plnění přikázání ... nenastává nebo jen zřídka kdy a to ne s radostí, nýbrž jen s velkou námahou.

Jako neukojitelná žádost žene se to přes všechny lidi, ať bílé, žluté, hnědé, černé nebo rudé rasy, když závidí druhým spolulidem to, co sami nevlastní. Ještě lépe vyjádřeno: Závidí jim všechno! V této závisti spočívá také již zapovězená žádost! Přestoupení přikázání je tím již dokonáno a stává se kořenem mnohého zla, které člověka žene rychle k pádu, z něhož se často nikdy více nepozvedne.

Průměrný člověk kupodivu zřídkakdy ocení to, co nazývá svým vlastnictvím, nýbrž jen to, co ještě nevlastní. Temno horlivě rozeselo žádostivost a lidské duše se žel až příliš ochotně podvolily, aby pro žalostnou setbu připravily úrodnou půdu. Tak stala se časem základem pro všechen shon a konání většiny lidstva, žádost po majetku druhých. Prostým přáním počínaje, stupňuje se to přes vychytralost, umění přemlouvat až k bezmezné závisti, trvalé nespokojenosti, a k slepé nenávisti.

Každá cesta k ukojení této žádostivosti byla uznána přímo ještě za správnou, když příliš zjevně nestála proti pozemským zákonům. Božího přikázání se ve vzrůstající ziskuchtivosti nedbalo! Každý věřil, že je skutečně počestný, dokud nebyl pozemskými soudy volán k odpovědnosti. Vyhnout se tomu však nestálo příliš námahy; neboť vynaložil největší opatrnost a nejostřejší chytrost rozumu, když měl v úmyslu bezohledně poškodit své bližní, jakmile bylo potřebné, aby si lacino opatřil nějaký zisk. Nemyslel na to, že právě to mu ve skutečnosti přijde mnohem dráž, než získání všech pozemských prostředků! Takzvaná chytrost byla trumfem! Avšak chytrost podle dnešního chápání není ničím jiným, než výkvětem lstivosti nebo jejím vystupňováním. Zvláštní je jen to, že lstivému člověku každý projevuje nedůvěru, avšak chytrákovi úctu! Tento všeobecný základní postoj vytváří absurditu. Lstivý člověk je břídilem v umění ukojit svou žádost, zatímco rozumově chytří lidé se v tom stali mistry. Břídil nedokáže obléci své chtění do hezkých forem a sklízí za to jen opovržení. Tomu, kdo to však dovede, plyne vstříc z duší, které holdují tomuto stejnému sklonu, závistivý obdiv! Také v tom je závist, protože na půdě dnešního lidstva nemůže být ani obdiv stejného druhu bez závisti. Lidé neznají tyto silné pohnutky mnohých nepřístojností a dokonce již ani neví, že tato závist v nejrozličnějších formách vede celé jejich myšlení a jejich konání v této době! Sídlí v jednotlivcích, jakož i v celých národech, řídí státy, plodí války, jakož i partaje a věčný spor, kde se i jen dva lidé mají o něčem poradit!

Kde je poslušnost vůči desátému přikázání, chtěl by člověk varovně zvolat ke všem státům! V nejnemilosrdnější dychtivosti usiluje každý pozemský stát jen o majetek toho druhého! Neštítí se při tom vraždy jednotlivce, ani hromadných vražd, ani zotročení celých národů, jen aby tím sám sebe vyšvihl k velikosti. Krásné řeči o sebezáchově nebo vlastní ochraně jsou jen zbabělé výmluvy, protože samy zřetelně cítí, že něco řečeno být musí, aby tyto strašné zločiny proti přikázáním Božím poněkud oslabily a omluvily!

Není jim to však nic platné; neboť neúprosné je rydlo, které nedbání přikázání vrývá do knihy světového dění a neroztržitelná jsou karmická vlákna, která se při tom navazují kolem každého jednotlivce, takže i to nejmenší hnutí jeho myšlení a konání nemůže zůstat neodčiněno a jít do ztracena!

Kdo však může přehlédnout tato vlákna, ten vidí, jaký strašlivý soud tím byl nyní vyvolán! Chaos a zhroucení všeho doposud vybudovaného jsou jen první lehké následky tohoto nejhanebnějšího znásilnění desátého přikázání Božího! Nikdo z vás nemůže být omilostněn, jakmile celé působení nyní na vás stále více započíná. Nezasloužili jste to jinak. Přichází jen to, co jste si sami vynutili!

Vytrhněte úplně ze své duše tuto nečistou žádost! Uvažte, že i stát se skládá jen z jednotlivců! Zanechte veškeré závisti a nenávisti vůči těm lidem, kteří jsou podle vašeho mínění mnohem více majetní, než vy sami! Má to svůj důvod! Za to, že nejste schopni poznat tento důvod, nesete vinu vy sami tím, že jste si dobrovolně vynutili Bohem nechtěné zúžení své chápavosti, které se muselo dostavit jako následek neblahého uctívání rozumu!

Kdo v nové říši Boží zde na zemi nebude chtít být spokojen s postavením, které mu bylo dáno následkem jím vytvořených karmických vláken, ten také není hoden toho, aby mu byla dána příležitost, poměrně lehce vykoupit na něm visící stará břemena dluhů a současně duchovně ještě uzrávat, aby našel cestu vzhůru, do domova všech svobodných lidských duchů tam, kde panuje jen Světlo a radost!

Neúprosně bude v budoucnu každý nespokojený vyloučen jako neupotřebitelný rušitel konečně chtěného míru, jakožto překážka zdravého vzestupu! Bude-li v něm ještě dobré jádro, které zaručí brzké obrácení, tak bude novými pozemskými zákony ke svému blahu a k poslední své záchraně tak dlouho krocen, až v něm povstane poznání o bezpodmínečné správnosti moudré Boží vůle, správnosti také pro něj, který doposud jen v krátkozrakosti své duše a jím dosažené hlouposti nemohl poznat, že lůžko, v němž nyní na zemi leží, bylo zhotoveno jedině jím samým jako bezpodmínečný následek jeho celého dosavadního bytí, mnohých životů na zemi i na onom světě, a že to není slepá libovůle náhody! Bude při tom konečně poznávat, že pro sebe potřebuje právě to a jen to, co prožívá a kde stojí, i poměry ve kterých se narodil se vším, co se s tím pojí!

Pracuje-li však na sobě pilně, tak bude stoupat nejen duchovně, ale i pozemsky. Chce-li si však vzdorovitě a bezohledně vynutit jinou cestu, ke škodě svých bližních, tak mu to nikdy nemůže sloužit k užitku.

Nesmí říct, že mu k tomu ještě má a musí být dáno poznání od Boha, aby je mohl uposlechnout a změnit se podle něj! Je to jen opovážlivost a nový hřích, když očekává nebo dokonce žádá, aby mu bylo nejdříve dokázáno, že je se svým názorem v omylu, a tím mohl uvěřit a přesvědčit se o opaku! On je to, on sám, který si zcela znemožnil poznání, a který uhnul z pravé cesty, na které na začátku byl! Možnosti poznání dal mu Bůh již s sebou na tu cestu, kterou si vyprosil, aby po ní mohl jít! Protože si jí ve své zlé svévoli hrubě zasypal, má mu snad nyní Bůh jako sluha znovu otevřít tuto jámu? Dětinské chování! Právě tato troufalost, tato žádost stane se nyní tím nejtěžším, co má takto spáchaným rouháním se Bohu odpykat! Říkám vám: Každý lupič se snáze osvobodí od viny, než lidská duše, která si v očekávání troufá žádat, aby Bůh napravil vlastní a největší vinu člověka novým pro něj darem poznání! Právě to, co si člověk nejvzdorovitějším způsobem vůči Boží vůli sám na sebe naložil jako nejtěžší břemeno hříchu!

Bude to pro lidské duše tvrdý zápas, než se budou moci vykoupit z obvyklého přestupování desátého přikázání, to znamená, než se změní tak, aby konečně podle něj skutečně žili v myšlení, v řeči i konání! Pro všechny však, kteří toho nedovedou, čeká utrpení a zničení zde na zemi i na onom světě!

Amen!

 

ABDRUSHIN

 

 
 
 
 
 
 

 

 

 
 
 
 

 

 
 

 

Portrét


Kontakt



Archív

Kalendár
<< november / 2021 >>


Štatistiky

Online: 2
Celkom: 86468
Mesiac: 1016
Deň: 25