Poslední dopis Husův Čechům.
Přátelé moji milí! Těch několik minut, kterých mi popřáno k žití, podivně chci vynaložiti na to, abych vám dal s Bohem, neboť více činiti nemohu. Již patnáct měsíců jsem od vás vzdálen, abych zde v Kostnici před otci na koncilu shromážděnými hájil své učení vám hlásaného, avšak úmysl takový nijak se mi nezdařil, poněvadž nedovoleno mi ani volně mluviti, ale všecky důvody a důkazy mé byli pokřiveny mými protivníky z dalekých zemí vlašského a německého jazyka. Po celé dva dny seděl jsem tu, aniž by mi bylo kázáno, bych dostavil se do shromáždění kardinálů a odpovídal na jejich otázky. Nic zlého netuše, uposlechl jsem. Nejprve byli ke mne vlídní a cokoliv odpověděl jsem na otázku jejich, s tím vesměs spokojeni, až zvědavost svou ukojili. Pak ale kárali mírně mé průpovědi, napomínajíce mně, abych upustil od dalšího hlásání mého učení, poněvadž prý hlavně prostý lid libuje si v dosavadním stavu věcí, učenci pak prý dobře dovedou se vpraviti ve svou víru, vždy a bez pohoršení kněžstva, jemuž přísným opatřením bude dáno přikázání, aby pilně bylo dobrých mravů. A přestanu-li na tom a splním-li žádost jejich, bude prý mi dovoleno všechno, čeho si mé srdce přeje, ježto oni sami váží si sice mého vědění jehož učení by se rádi chtěli vyvarovati z příčin již řečených. Že však jsem nechtěl licoměrným kardinálům obětovati své vědění, ihned počínali si jinak, vyhrožujíce mi žalářem, hladem a řízní, kterouž vyhrůžku provedli, neboť nepopřáli mi již mého volného bydla, ale dali odvléci do úzké komůrky daleko od města na vysokých hradbách, kde byl jsem uzavřen na závory a střežen zbrojnošem po 12 dní. Po tom byl jsem opět vyslýchán a slíbeno mi propuštění, jestliže všechno odvolám, poněvadž ale svědomí nedovolilo mi tak učiniti, aniž slibování zboží světského způsobilo změnu v mém učení, byl jsem přes všechny protesty proti násilnostem a křivdám na mne spáchaným uvržen do vlhké díry ve věži, kde trávil jsem 60 dní bez výslechu. Za pokrm dávali mi jíchu hustou a slanou, vody poskytováno jen poskrovnu, denního světla nespatřil jsem. Nyní opět protivníci tázali se, kterak jsem se rozmyslil a lichotivě domlouvali mi, nechtěl-li bych odvolati před lidem. Toho však zastyděl jsem se velmi, neboť bylo a jest posud proti slovu Božímu i mému svědomí. Pak vlekli mně do horšího ještě vězení, kde kalná voda z jezera otvorem vnikala a mé lože ze slámy vlhčila, že sláma tuchla pode mnou, potřebu svou musel jsem konati do jamky u svých nohou, že teprve po několika nedělích vlny rozvodněné řeky spláchli neřád a kal, čím vznikal smrdutý pach až tajil se mi dech, zimnice lomcovala mým tělem, žíravá vyraženina pokryla kůži mou a palčivé neštovičky vyskakovali mi na jazyku, že slaný pokrm, jehož mi podáváno, jsem jen s bolestí polykal. Zuby se mi rozviklali a padali, pozbyl jsem síly a zrak se mi kalil. Nehty u prstu loupali se, poněvadž nemohl jsem je okusovati jako dříve a dlouhé vlasy byli plny hmyzu, kterýž mně ustavičně trýznil, na mnohých místech i ohlodal a v ranách hnusně se množil. Oděv můj již byl tak vetchý, že sotva pokryl mou nahotu, neboť již po 6 měsíců byl jsem tak vězněn. A opět vyvlekli mě a napomínali k odvolání, přátelé i nepřátelé a já raději bych o tom pomlčel, překonán útrapami, stal jsem se vrtkavým a před mými protivníky odvolal jsem učení vám hlásané, moji milí rodáci - čímž získal jsem lepšího příbytku. Ledva vsak uložil jsem se na lože, zmocnila se velká úzkost a muka duše mé, pro nevěru, již dopustil jsem se na Bohu a svědomí svém a bylo mi, že anděl Boží opustil mně, pokud nevrátí se v mysl mou věrnost k Duchu Svatému a jeho evangeliu. Již na úsvitě druhého dne ohlásil jsem protivníkům, že želím svého odvolání. Skřípaje zuby soptíce mstou, sápali se na mně a opět uvrhli mne do brlohu ve věži, v kterém jsem musel hynouti až do několika neděl. Ovšem, pomocí několika příznivců mohl jsem spasiti se útěkem, ale svědomí mé varovalo mně, ač mi z toho nevzešla spása, neboť jsem nemocen a sešlí na celém těle, že hnusný příbytek můj se mně ani mnoho netkne.
Jen působí mi bol, že vás na světě tom už neuvidím a musím přestati hlásat chválu Boží, a evangelium Syna Jeho. Avšak nehořte se milí rodáci, neboť Prozřetelnost připravila mi tuto cestu a je-li i trnitá, hrbolatá a drsnatá, očekávám v pevné naději, že povede mne k spásnému cíli a od víry k prohlédnutí a od kolísání ke stálosti. Jinak také bolí mne velmi, že sluhové církve svaté zabředli tak hluboko v neřestech a nepravostech, že není ani možno už, aby poznali hnusnost a zlomyslnost duší svých a nemají ani síly tolik, aby upustili od svých hanebností, upadajíc raději v záhubu a věčné zatracení, než aby vrátivše se na cestu pravou, uposlechli rozumu svého. Není možno mlčeti k tolika bezpráví a zlobám, jichž veliká část kněží na mě se dopustila, kterak mě zasypali hanou, potupou a opovržením, kterak lží a křivým svědectvím život můj zostudili, křivě vykládali co jsem mluvil a ďábelského vykladače řemesla svého, mnicha z Einsiedelu mně proti postavili, jenž všecko zlomyslně překroutil a patrného podvodu na mně se dopustil. Tělo mé jest mdlé a vyhubnuté, kůže plna vyraženin, oči mé zkaleny temným nezaslouženým vězením, kteréž hrozné bylo i pro vrahy, křivopřísežníky a krvesmylce. Spisy mé, jež psal jsem jazykem českým, dali spáliti, aniž by jedinému slovu z nich rozuměli, ano, zloba jejich dospěla tam, že rozbili v Kostnici studnu, z kteréž po tuhém výslechu uhasil jsem žízeň svou. To všechno píši vám mojí rodáci v české zemi, jen proto, abyste poznali, že Bůh ve všech těchto útrapách stál při mně tak, že zítra s útěchou loučiti se budu s životem a učení mé srdnatě budu moci zpečetiti, upálením těla svého.
A jak se to stane, duše má nejprve zalétne k vám, moji milí. Proto však na nikom nekonejte mstu za smrt mou, poněvadž neděje se ničeho bez vůle Boží. Buďte smířliví a bez hněvu, nechte mečů v pochvách, abyste nesešli mečem, vystříhejte se hříchů a bezpravostí, to jest první povinností křesťana a mlčte, dotkne-li se vás jízlivý jazyk nepřátel. Nyní i pro všechny časy poroučím vám, vaše dítky, ženy i sluhy i celou českou zemi, ano celý svět v ochranu sv. Trojice. Andělé Boží nechť vezmou vás pod ochranu svou, kdybyste přišli v pokušení protivníky mými. Nespouštějte se zbožné důvěry, kterou jsem vás učil, a kdyby tanulo vám na mysli, že důvěra má a naděje v Boha byly zklamána, nedejte se mýliti, neboť den žní blíží se, byť i slunce vždy nesvítilo.
Mému milosrdnému králi Václavu, račiž Bůh propůjčiti moudrého srdce a prozřetelného rozumu, aby vládl spásně potud, pokud trvati bude žití jeho. Radostnou mysl propůjčiž Bůh královně, jejímž byl jsem spovědníkem. Zvlášť ale ráčiž Bůh mému ochránci na Pardubicích uděliti dlouhý život, spokojenost a nezkalé štěstí a konečně šťastnou hodinku smrti.
Příjmětež moje požehnání, kdož jste mi dobře činili a odpuštění kdo jste mi křivdili ve vlasti a cizině, modlete se za mne, jakož já modlím se za vás, za sebe a za celý svět. Chovejte památku na mne v srdcích svých a učte děti své, čemu jsem učil, totiž lásce k bližnímu, mírumilovnosti a pokoře, pak se vám zajisté dobře dařiti bude, zde i na věčnosti. Buďte s Bohem a nermuťte se příliš pro mne, neboť brzy to již překonám. Hrabě Chlum bude vám všechno vypravovati, kterak statečně šel jsem na smrt a jak blaženě skonal jsem. Amen. Rád bych sice proléval hojně slzí za vás, ale sluhy Páně, kterým býti popřáno mi, má s potěšení, z lásky ku Kristu opustiti ženu, děti, dům i statek, zboží i co tělu lahodí, proto osouším slze své a odevzdávám se v mocnou ochranu Páně.
Amen.
Psáno v Kostnici poslední noci dne 5. července 1415, právě kdy dospěl jsem 42. roku.
Jan z Husince
