PŘEDNÁŠKY
LUCIEN SIFFRID
Pokora
V perlovém věnci ctností zaujímá pokora prvé místo. Ctnosti, které mají původ v ní, jsou: Ušlechtilost duše, srdečnost, stud, takt. Pokoře je nutno se učiti. Kdo již pokorný jest, má milost, dobropis z minula. Předpoklady k vývoji pokory: Úplné pochopení dokonalých zákonů Božích ve stvoření a jejich prožití, zaručují pochopení nutnosti pravé pokory. A naopak. Pokora přináší požehnání a poznání.
Přece to však není tak lehké, přijmouti tuto nejvyšší milost. Není to podrobení se moci Boží, tlučení se v prsa, lítostivě a s voláním: Má vina! Mea culpa! Není to tupé odevzdání se všemu, co slyšíme z povolaných úst, aniž bychom to také vážně zkoumali, procítili a radostně převáděli v čin. Není to slepé následování věcí nepochopitelných. Tím se jí nedocílí. To vše k pokoře nepřivede. Je to mrtvé, avšak pokora je nejvyšší život. Chození do kostela v noci, na úkor spánku, nebo na úkor dětí, muže, práce, to je "luciferská" pokora.
Mnohému se říká: "Dobrý člověk." Je mu to tak často dokazováno, že to ví. Nechává si to říkati bez protestu. To není pokora. Nechává si to říkati, aniž by zdvořile, ale určitě odmítl. Lichotí mu, je-li chválen. I když snad odmítne, slyší to rád, když někdo obratně zavede řeč na pole, kde se mluví o jeho práci. I když na oko zaprotestuje, chtěl by to nejraději slyšeti ještě jednou.... Je mistrem v umění, vkládati druhým do úst to, o čem chce mluviti. Nechává se prositi a odmítá-li, dokonale to vychutnává.
To jsou ti nejnebezpečnější tvorové. Dožadují se vyznamenání, chtějí býti za své "dobro" odměněni. Dívá-li se takový "dobrý" na ty dole, ví o své nepřekonatelnosti. Takovému je cesta k pokoře provždy uzavřena.
Lidé, kteří si však stále připomínají svou méněcennost a kteří se rozplývají ve zkroušenosti, stojí na druhém pólu pokory.
Pravá pokora vyžaduje však nejvyšší pohyblivost, pilnost, vytrvalost, svědomitost, spravedlnost, vyrovnanost, mlčenlivost, skromnost, bdělost, zdrženlivost, živou účast na bytí každého kamene, každé rostlinky, každého zvířete, každého člověka a zcela zvláště, čisté lásky. Vyžaduje nejkrajnější zdrženlivost v posuzování bližního, která musí býti vždy větší, čím více člověk pokročí v poznání.
Každá kritika bližního je neslýchanou opovážlivostí, jest to vyvyšování se nad působení dokonalých zákonů ve stvoření a nakonec drastické odsouzení sebe sama. Vlastní cesta, která až k dosaženému stupni byla proputována, je tím znehodnocena, znesvěcena. Je to svévolné pohrdání vlastním prožíváním, kterému se člověk oddává a při tom upírá bližnímu právo vlastního vývoje. Čím dále člověk proniká, tím se stává také pokornějším, tím více se přibližuje porozumění a pochopení všelásky Otcovy, Bytí všeho bytí, tím více rozpoznává v každém tvoru Jeho tvůrčí, podporující lásku, kterou na základě svého poznání chce osvědčiti, aby ji dal v díku ve věčném kroužení dále k NĚMU.
Způsob vyjadřování takového člověka je pak téměř dětsky jednoduchý, lehce srozumitelný, protože i on sám se stal jednoduchým.
Krátké, rozhodné odmítnutí pochybujícího z naší strany poznámkou: "ten tomu přece nerozumí," svědčí o naší veliké pohodlnosti. Nikdy neodmítejme vysvětlení svou strohostí a strnulostí a neuzavírejme tu cestu, po níž jsme my směli jíti, abychom byli oporou a pochodní lidstvu. Naše spoutané "já" uvolniti vyjitím vstříc druhému, službou pro "Ty", s velkým " T ", službou "já" bližního, aby i on našel. Musíme však jeho bol spoluprociťovati, abychom nabyli síly k činu. Síly, kterou potřebujeme, abychom mu mohli býti popudem k pohybu kupředu. Prociťujeme-li s ním vědomě, poznáme jeho žal a příčinu jeho bolu a můžeme jej pomalu přivésti k vědomému prožití, stupeň za stupněm, osvětlujíce mu cestu a vyzařujíce jistotu kladným stanoviskem, přesvědčivostí v radostném vzhlížení k Bytí všeho jsoucna.
Pokora je - odvaha ke službě - odvaha k sloužení ve stvoření! ("Mut haben zum grossen " D ", zum grossen Dienen in der Schöpfung.") Tuto schopnost nese každý lidský duch v sobě, neboť ona patří ke stvoření, je její nutnou částí. Je třeba jen tuto schopnost rozvinouti. Jakmile se člověk vědomě a radostně vřadí do záchvěvů, zvonění a zpěvu vyvíjejícího se stvoření a dokonalých zákonů, bez podmínek, bez přání, bez otázek, konaje až do krajnosti svou práci bez ohledu na to, na kterém místě, aniž by mu přišla myšlenka, zda jeho výkon bude nebo nebude pozorován a uznán, pokud je mu to všechno samozřejmostí - pak přijal vysokou milost p o k o r y ! Odvahu ke službě ve stvoření přeměnil ve skutek. Cokoliv pak vykoná, ponese to pečeť pravé pokory.
Škola k dosažení této pokory jsou Kristova slova:
"Pravím vám, abyste neodporovali zlu, ale udeří-li vás kdo v pravou tvář, nastav mu i druhou."
Tím se nemíní tupá odevzdanost a vyzvání k dalšímu vyplísnění, nýbrž klidné, útočníka odzbrojující vytrvání v důstojnosti.
Vyletět, vrátit mu stejnou mincí, by žádného nepřivedlo dále. Naopak, já jako napadený, uražený, bych se v té chvíli rovnal útočníku a zapředl bych se do vláken zvratného účinku protizákonného jednání. Pak bych nestál výše než on. Neboť níže stojící mne nemůže urazit, rovnocenný úmyslně také ne a výše stojící, jemuž bych své ruce pod nohy jeho položil, to také nemůže udělat, právě proto že stojí výše.
Musíme vždy státi nad možností urážky. Zůstaň vždy důstojně klidný, nerozčil se, nestav se na stejný stupeň jako ten druhý. Budeš-li uražen od někoho, kdo stojí na stejném stupni, pak tvé důstojné chování jakožto -lepšího- jej poučí a zahanbí. A neučinil-li to úmyslně, bude jeho prožití veliké. Oba pokročíte tak kupředu. Budete si navzájem zavázáni díkem.
Výrokem Kristovým není míněno, vydati se bezbranně útokům na svou čest ani tupé přihlížení svého napadání a urážení. Je to myšleno slovně, slovy. Tvář je jen obraz.
V případě hrubohmotného útoku má jistě napadený právo se bránit. Zde je však míněn duchovní děj - vzájemný vývoj těch, kdo hledají Světlo , neb kdo jiný by mohl opatřiti rozuzlení vin, než naše okolí, které toto činí arci nevědomě? Teprve až vina postiženého je zcela smazána, nemůže jej již nic zlého zasáhnouti. Odtud slova Kristova: "Já však pravím vám, abyste neodporovali zlu."
Výklad tohoto:
Člověk se může jen tak dlouho cítiti napaden, dokud není pokorný. Kdo žije v pokoře, nemůže útok pozorovati ani cítiti. Také nemůže se strachovati před nebezpečím, neboť on stojí cele v čisté síle, v ochraně Světla. Žije ve svatých zákonech Páně, v nichž krouží celé stvoření.
Pokora jest odhodlané sloužení lásce. A tuto lásku nám přinesl Ježíš. Svatou vůli nám přinesl Imanuel. Láska jest Ježíš, Vůle jest Imanuel. Oba Synové Boží přinášejí sama sebe. A co neseme my?
Nároky, přání, rozumbradství, pýchu. Lpí na nás hory žalu, neštěstí a osudových ran. To jsou ty hory, které má čistá a veliká víra přenášet.
Vytrhněte se jedním rázem z těchto nakupených hor překážek. Prožili jste již dosti žalu a tísně.
Cesta bude brzy uzavřena. Vejděte branou pravé pokory do světlých dnů zítřka.
Modleme se:
Pane, nauč nás býti silnými v pokoře...
Amen
***************************************************
Půda pravého přátelství
Kolika jen lidí se zmocní veliká hořkost, když uslyší slovo přátelství? Kolik krušných zkušeností, těžkých zklamání, kolik nepřátelství, potupy a trápení je připisováno na jeho vrub? Kolik jen šlechetných duší jím už bylo poraněno na nejcitlivějším místě, ano i zlomeno?
Zklamáni, oslabeni, utrápeni a roztrpčeni odmítají takoví lidé všechno, co s přátelstvím a důvěrou souvisí. Buď se k těmto svým zkušenostem s nesmírným důrazem stále vracejí a stáhnou se zpět, nebo se dají unášet proudy, v jejichž ohlušujícím víru hledají účinné zapomnění.
A přece mají tito lidé v sobě touhu po pravém přátelství. Právě v jejich pochybnostech, v jejich nedůvěře, v jejich posměchu či v jejich naprostém popírání tkví důkaz možného přátelství. Neboť v odmítání, v tom, že už o přátelství nechtějí nic vědět, spočívá neuhasitelné toužebné přání dokázat pochybnosti rozptýlit, nedůvěru odstranit, posměch potlačit a zanechat popírání.
Ale protože základní podmínkou umožňující pravé přátelství je jen úplná změna jejich dosavadního životního postoje, vyplývá z toho pro popírače fakt, že žádné přátelství už nemůže existovat.
Právě v tom tkví nepřekonatelná obtíž! Ta spočívá v hlubokém rozporu, který způsobily zhoubné následky nesprávného myšlení. Pochybovači a popírači vyžadují totiž vždy od bližního, aby se změnil on, aby vlivem jeho nápravy mohli uvěřit ve štěstí a v přátelství a nechali se jím přesvědčit. Přemýšlejí však nesprávně, postupují proti zákonu stvoření. Vždyť žádný člověk nemůže druhého člověka opravdu přesvědčit, protože k přesvědčení může dojít jen v prožití vlivem vlastního přísného zvažování a zkoumání.
Jen vlastní prožití vede k přesvědčení!
Proto nechť člověk vyžaduje v první řadě všechno sám od sebe, dříve než bude očekávat něco od druhých. Žel, často je to právě naopak.
Člověk zklamaný přátelstvím setrvává u nabytého přesvědčení, které považuje za naprosto správné, protože to vyplývá z jeho vlastního stanoviska. Tvrdošíjně tedy na něm trvá a vyžaduje od bližního, aby se pohnul on! V tom tkví znehodnocení!
Kdo však od bližního nepožaduje nic a naopak všechno vyžaduje od sebe, ten působí v zákoně lásky tohoto stvoření, má porozumění pro nesprávně stojícího člověka, protože sám prošel tvrdou cestou sebepoznání, a proto také zná zápasy, které každý Pravdu hledající má vybojovat sám se sebou.
Spirálově vzestupná cesta sebepoznání vede od prožití k přesvědčení, od přesvědčení k prožití a vine se až do strmé výše. Při každém nabytém přesvědčení však existuje velké nebezpečí, že člověk ustrne na novém poznatku, což se stává mnoha lidem, kteří se pak svým přešlapováním na místě všemu uzavírají nebo se vrhají, hledajíce ohlušení, do víru temnějších proudů. Tímto přešlapováním na místě zůstanou zpět, protože všechen plodný a přirozený pohyb ducha pozemského člověka spěje zákonitě vpřed a vzhůru.
Spirálově vzestupná cesta je srovnatelná se spirálovitě ubíhající drážkou gramofonové desky, na kterou byl nahrán ten nejkrásnější nápěv. A ten zazní pomocí jehly, která se pohybuje v pravidelně ubíhajících spirálovitých drážkách. U člověka dochází k uplatnění a k rozvoji v něm spočívajících schopností vlivem procitnutí ducha, což se stane prostřednictvím dojmů zvenčí. Úlohu gramofonové jehly pak přebírá osud.
Tak jako zazní nápěv gramofonové desky, jen když se jehla pohybuje v normální spirálovité drážce, tak může lidský duch rozvinout správně své schopnosti pouze tehdy, když svým pohybem sleduje určenou dráhu ve stvoření. Jinak se bude obojí pohybovat jen v první prohlubující se náběhové drážce. U gramofonu to způsobuje nepříjemný šum, u člověka to vyvolává soustavné obviňování osudu.
Tento obraz přibližně znázorňuje nebezpečí setrvání na dosaženém přesvědčení, když si ještě živě představíme, že každý nanovo ukončovaný kruh spirály vyústí do téže prohlubující se rýhy, což se opakuje.
Přitom je zapotřebí vlastního silného odhodlání k tomu, aby člověk nejen čelil svodům pohodlné setrvačnosti, nýbrž aby spěl trvale vzestupným spirálovitým pohybem k dalšímu cíli. Nepříjemný šum, vydávaný deskou je srovnatelný s neustálým požadováním, aby se změnil a napravil vždy jen ten druhý!
Je to právě toto přešlapování na místě, které vehnalo lidstvo do propasti. U jednotlivého lidského ducha počínaje, přes manželství, rodinu, spolky, společnost, strany, náboženství, národnosti a národy až po světové názory se mnohé odvíjí naprázdno jako důsledek tohoto neustále se opakujícího omílání, praktikovaného pozemsky omezeným rozumem. A tím je i to dobré často strženo s sebou.
Pouze hluboké prožívání, život v Pánově Slovu, vede od stupně ke stupni, od přesvědčení k přesvědčení a vyúsťuje ve stále úplnější poznání. A když se to pak ještě děje ze svobodné vůle, tu má člověk kolem sebe ráj již na zemi. Žije v poznání a tím v nevídané harmonii.
Příkladů o přešlapování na místě podává denní život víc než dost. Nejenže podvedený přítel napadá nevěrníka, nejenže jedna strana bojuje tvrdě a nevybíravě s druhou, ale i náboženská hnutí se v nesnášenlivosti a nevraživosti neštítí vzájemně se potírat.
Tato skutečnost ukazuje, že lidé nejsou schopni ubírat se na základě svého svobodného rozhodnutí a s jásotem v srdci určenou cestou stvořením, která vede ke Světlu, cestou, jíž přece jít musí, pokud se nechtějí ztratit v temnu, a proto se při každé svéhlavě zvolené cestě uplatňují zpětně působící, moudré a spravedlivé zákony stvoření v tak zvaném osudu formou tvrdého prožívání, přesně ve smyslu slov: "Co člověk zasévá, to musí sklidit!" Takové prožívání přinutí člověka, aby v největší beznaději naslouchal hlasu, který k němu promlouvá z každičké denní události s pronikavou jasností a tím mu ukazuje cestu ke Světlu.
My však nedbáme o tento hlas, který se snaží nás přimět k vyššímu poznání zákonů stvoření. Následkem toho snadno sejdeme vlivem pozemské domýšlivosti rozumu z nové cesty do houštiny sobeckých, omezených životních názorů.
Jen přesvědčující znalost zákonů působících ve stvoření skýtá hotovou půdu, na níž se může dařit opravdu prospěšnému pravému přátelství.
Potom může každý vkročit na cestu k Pravdě bez oklik, kdy a kde jen chce! Hledá-li ji poctivě a žije-li v jejím světle, nepotřebuje k tomu pak už ani přátel, protože stojí v Pravdě sám. Vyzařuje lásku a tím se sám dává. Toto dávání sebe sama není ničím jiným, než zřeknutím se sama sebe, oproštěním se od sebe, znamená to tedy být nesobeckým.
Toto pro člověka nejcennější se netýká těla, nýbrž jenom ducha, a je skutečným žitím, které všechno rozněcuje, oživuje!
Mnohem lehčí je obětovat hrdlo pro nějakou věc! Člověk se může stát fanatikem z přesvědčení! Nezřídka si dokonce jako konečný důsledek svého přesvědčení vezme i život. Přitom se však nemusí zbavovat chyb ani slabostí. Hájí určitou věc takový, jakým je. Cítí se s touto věcí zajedno, takový, jaký je. Ale to je něco úplně jiného, než být skutečně nesobeckým. Být nesobeckým předpokládá bezpodmínečnou čistotu myšlenek, pravou pokoru srdce, naprosté přesvědčení o spravedlnosti všemoudrého Stvořitele, předpokládá to vše, co vyžaduje dosažení nejvyšší hybnosti ducha, jakož i tvrdého sebepřemáhání.
Ale to samo o sobě přináší skutečné štěstí!
Všechny ostatní cesty jsou zacházkami, jsou krušnými cestami, z nichž musíme nejprve sami s největším úsilím odstranit překážky, které jsme na ně neznalostí živoucích zákonů Božích lehkomyslně a svévolně nakupili.
A ti, kteří vysílení, zbědovaní, sami sebe litující zůstanou ležet na cestě, uzavírají se každé pomocí shůry. Uzavřou se jakékoli možnosti záchrany, protože pod neustálými následky ran osudu myslí jen na sebe, hloubají nad sebou, a proto se už nedokáží stát nesobeckými.
Avšak vytvořil-li v sobě člověk pomocí znalostí Božích zákonů ve stvoření správnou půdu, může na ní vzniknout nejen pravé přátelství, nýbrž i on sám se stane použitelným kamenem k výstavbě celého stvoření. Vyplní tím své určení, které spočívá v milosti smět být.
Všechno, co vzniklo z ruky Stvořitele, se mu potom stane přítelem. S bdělým duchem stojí vědomě v divuplném díle Božím!
Takto očištění lidé se potom podobají obrovskému svazku zářících paprsků, který s jásotem a díkem plane vzhůru k nohám Božího trůnu a který ve zvratném působení daruje ze zdroje Světla každému jednotlivci sílu, pomoc i poznání.
Protože všechny paprsky, spějíce ke vznešenému cíli, vysílají do všehomíra jen čisté myšlenky, nikdo už nemá čas ani důvod zabývat se, jako dosud, svým sousedem. Také on vytváří se všemi rovnoběžný, ke Světlu směřující paprsek v rámci celého zářícího svazku. Každý je plně zaměstnán prací na svém vlastním vývoji a právě v tom spočívá pro bližního veliká láska a tím i pravé přátelství.
Každý dává sebe, každý vyzařuje milující život a tím povzbuzuje slabší duše, aby činily totéž, co on. A když všichni lidští duchové v tomto svazku zářících paprsků touží po tom společném, po Pravdě v Bohu, pak také musí být pravými přáteli. Potom už není třeba jít postranním směrem bolestivou oklikou spoléhání na druhé lidi.
Může pak být něco krásnějšího, něco blaživějšího nežli vědění, že každý z nás má v sobě klíč, který otevírá říši míru, věčného přátelství a blaženosti? Že každý jednotlivec ho smí použít, ba ano, má ho použít?
A když z tohoto mám necháme vyvstat ono chci, abychom nemuseli být ranami osudu donuceni k nezbytnému musím nebo být zničeni, potom stojíme ve vůli Boží a Pán nás nechá prožívat zázraky svého stvoření.
Smíme, můžeme a chceme spoléhat konečně sami na sebe, nezávisle na našem bližním. A největší triumf člověka nad sebou samým přitom spočívá v uskutečňování věty:
"Chci být čistým!"
Pomoc je vložena už do této myšlenky. Ona sama již s sebou první pomoc přináší!
*******************************************************
