ODSOUZENÍ MISTRA
JANA HUSA
Líčí očitý svědek Pogius
Dle postupu stáří hlasováno „ano“ neb „ne“ o těchto třech otázkách!
1. Jest Jan Hus z Husince v Čechách kacířem svým učením a svými novotami?
2. Jsou zde v Kostnici ve jménu svatého otce a císaře shromáždění otcové koncilní oprávněni o potupě Husově souditi?
3. Jaký trest zaslouží Hus svým tupením papeže a svatých svátostí?
Na první otázku odpověděno 51 hlasy. Na druhou taktéž. Na třetí otázku odpověděno 30 hlasy, že nezaslouží trestu žádného, 11 hlasy, aby Husovi bylo uloženo pokání církevní a 45 otců hlasovalo za smrt, pakli by obviněný neodvolal. Po té byl týž Čech předvolán předsedou, aby odvolal vše, co po léta proti ustanovením církevním mluvil a veřejně učil. On se vztyčil a prohlásil hlasitě:
„Nehodlám upustiti od svého učení i víry v evangelium Ježíše Krista a s pomocí Boží, zůstane-li i síla Jeho ve mně, pak-li mi nedokážete opak slovy svatého písma. Stane-li se to ale, budu církev velebiti co ústa moje stačí!“
Zigmund pak opětně důrazně i vlídně vyzýval Čecha, aby odvolal. Po té Hus padl na kolena, hlasitě a usilovně Boha vzývaje, aby srdce i mysl jeho osvítiti, jemu cestu Pravdy ukázati a jej vésti ráčil, pokud by byl zbloudil a kráčel po cestě nesprávné.
I byla to modlitba, že jsem tak vroucně ještě neslyšel.
Jednotlivé řeči Koncilních otců:
Biskup bamberský: „Než bouře hučí a vlny lodí zmítají, hledí opatrný plavec své plachty a lanoví spořádati, poněvadž by toho učiniti nemohl, až by moře vířiti a jemu zkázou hroziti počalo. Právě tak nutí opatrnost i nás, kteří u vesla sedíme, abychom vody zjevněji nepokojně kroužící tak rozrazili, aby nás nepohltily, což nemůže se státi, leč když přetrhneme bouřný vítr, který Hus a společníci jeho proti lodičce Petrově způsobili. Proto jest lépe, když by jediný, neb někteří málo zemřeli, než aby veškeří plavci zahynuli. Nechť utopí se v tůni, kterou vykroužil!
Ani svobodou, ani pokáním. Hlasuji za smrt!“
Biskup brixenský: „Huse neublíží se mnoho, oškube-li se a upeče. Když pak jsme ji již oškubali, ať se také upeče, a sice ještě dnes!“
Biskup basilejský: „Oko za oko, zub za zub. Hus ať se peče!“
Biskup churský: „Hlasuji za svobodu, čest i život. Neboť což Vám prospěje, upečete-li hus, když pera jejich perutí mocná bouře po všech zemích rozvěje, pera ta již nyní zde a onde ochotně posbíraná. Dosud namáčeli je nálezcové jen v černý mok – na spisy k jeho obraně. Rozlijete-li ale krev husí, budou namáčeti pera v ní ruději jimi píšící nad žhavé blesky, takže písmo jejich i slepému za nejčernější noci bude čitelné. Z takových i jiných mnohých příčin radím ku křesťanské mírnosti, ježto všichni zajisté, všichni toho jsme zkušeni, kterak práce příliš horlivá, spíše ku škodě bývá, než na prospěch, který nyní do výše hoditi se chystáte, snadno by na hlavu nám mohl spadnouti.“
Biskup eichstaedský: „Při dnešním hlasování sluší míti na zřeteli minulost, přítomnost i budoucnost. Táži se, co prospěly od samého již počátku krvavé ty soudy moci církevní proti kacířům, odpadlíkům a pohanům? Nic. Jestiť jich až po tuto dobu hezký zástup. Za to ale laskavý duch Wanfriedův, Jana Zlatoústého a Stephansův více duší do Říma dovedl, než všichni ti zbrojnoši mocných. Použijeme-li minulost jakožto učitelky pro dobu svou nynější, slyšíme odpověď: Buďte dobrotiví všude a ve všem. Vzhledem k požadavku učení Husova v přítomnosti mám za to, že by plášť náš církevní prve se měl prohlédnouti a je-li opravdu tak děravý a chatrný, že by koupiti se měla látka nová, v níž kněžstvo se ctí mohlo by se obléci, ne pak jako pošetilci novými ústřižky chatrnost vetchého kabátu zaplátovati a učiniti tak práci marnou, ježto po několika měsících přece nového oděvu jest zapotřebí, jenž by napříště chránil před bouří a větrem.
Hlasuji tedy, nikoliv za Husovu smrt, nýbrž za jeho plnou ochranu, jakož se sluší na německé přípovědi.“
Biskup freisingský: „Neměněž ve věcech božích za mistra a toho o kom jemu pro zalíbení věřme, nýbrž utíkajíce se k mistrovství Ježíšovu a jeho škole, prosme jej nejprve sami za poznání Pravdy. Item: Nepokládám se za žádného rabbí, anť sám jsem žáček jen před očima Páně, jemuž vlastní slabost, nevědomost a poklesky dobře jsou povědomy. Jakž bych tedy mohl se opovážiti, abych s bližním svým jednal jinak než laskavě, an sám shledávám, že bych měl být mnohem lepším, než jsem.
Proto čest i svobodu Janovi na Poušti!“
Biskup fuldský: „Musíme se dobře míti na pozoru, abychom tak odbojný národ, k němuž Hus náleží, nepobouřili. Nikoliv, že bych se vlastní škody obával, nýbrž poněvadž každému známo, že sektáři, jakkoliv druhdy i dobré věci při sobě mají, přece v jiném jsou lidem pyšným, svéhlavým a obtížným a od jiných sobě strpení žádajíce, jim ho dopřát nechtějí. Byl bych tedy radou, aby se Čechu tomu vykátal slušný byt, v němž vy měl času o svém učení přemítati, i aby mu zároveň bylo popřáno, by o záležitostech svých mohl psáti, ale tak, aby představený jeho spisy přehlížel a dobré, které by v nich bylo složeno, v užitek pro všechno křesťanstvo se obracelo, jakož se dělo u sv. Jana, na ostrově Patmu zajatého. Takovým způsobem nebyl by veliký národ, k němuž Hus náleží pobouřen, mocný král uražen, císařův průvodní list zhanoben, ale německá čest zachráněna, papež oslaven a kněžstvo výčitky krvavé zbaveno. Bez dobrotivosti nebude nadále stálé církve, zvláště stane-li se krvavými katany, čehož Bůh nás ráčiž chrániti.
Hlasuji tedy za vězení v některém českém klášteře.“
Biskup osnabrucký: „Za naše učení zemřelo nesčíslné množství lidí. Nechť tudíž zemře i Hus i jeho vyznavači za učení své: pak můžeme pokračovati v zasedání a poradíme se o dalších krocích.
Budiž upálen!“
Biskup paderbornský: „Mojžíš hlásal naději. Kristus víru, papež poslušnost. Čech nechce poslouchati, nechť tedy zhyne!“
Biskup lutišský: „Kdo se sápe papeži po koruně, kněžím po břichu, jest odvážlivec; kdo však hlásá prostému lidu bibli, hází perle sviním a hřeší proti duchu svatému. Proto zavrhuji Husa, pakli nemíní pohozené perle opět sebrati.
Budiž upálen!“
Biskup pasovský: „Kdo zhasíná světlo, touží po tmě a spaní. Považuji Husa za světlo, jež ozařuje dlouhé noci zemné v církvi naší a zdá se mi tudíž, že bychom neměli jasné toto světlo násilně zhasnouti, vždyť jsme již dosti dlouho spali.
Hlasuji tudíž za svobodu jeho a život na mou čest!“
Biskup štýrský: „Koncil otců církevních rozhoduje nad životem papeže římského, načež pak nad životem neposlušného kněze. Poněvadž však není v očích mých hříchem, poslouchati více Boha a svého svědomí než lidí, nazývám statečnost Husovu ctností a nechci, aby poskvrněna byla neřádem, plynoucím ze smrdutých vředů nepravosti jiných.
Hlasuji proto za svobodu a život jeho!“
Biskup kostnický: „Šestkrát již oběhlo slunce svou drahou od té doby, kdy byl poslední kacíř zde upálen. Nebude-li Hus zítra upálen, upálí pozejtří lid nás, kteří zde zasedáme.
Umři tudíž!“
Klement Rohan – koadjator biskupa štrasburského: „Krvavé stopy rozsudku nad Husem nesmyje ani Rýn s našeho kněžstva, naopak, voda roznese hanu bezpráví i námi spáchaného do dalekých zemí za mořem. Co zdědí dobrého potomkové naší, když takto poskvrníte poctivost svou vůči svým chráněncům?
Obžalovaný, odejdiž v míru, vždyť poslouchá více Boha než lidí!“
Biskup trienský: „I kdyby Čech tento byl mým dědem, dám jej upálit!“
Biskup stelský i malmedský: „Jako ptáček usednuv v horách na větvičku sněhem obtěžkanou, jest původcem laviny, jež tisíce pohřbí, nebo nešťastnými učiní, tak může i jazyk jediného člověka, celé národy udáviti a pohubiti. Hus a jeho soudruzi již dosti se nakázali a jeho pomocníci rozšířili zhoubu až do dalekých zemí, takže, pakli tomu neučiníme záhy přítrž, pokud jsme ještě volni, v brzku svážou a utrápí nás s posměchem a rozkoší.
Protož hlasuji pro smrt.“
Vyslanec německého řádu templářského Mergentheim:
„Polovičaté opatření, není žádné opatření a chvíle církvi příznivá jest pomíjející.
Umři!“
Poslové spásy, vyslaní z Říma: „Přebrodili bažiny, přeplouli moře, procestovali pouště, slezli skály, skrotili divochy a zápasili s dravci, rozšiřujíce učení Kristovo a upevňujíce tím stolec sv. Petra, snad proto, aby domýšlivý mnich z neuvědomělé země barbarské, posměch si tropil z jejich snah, bořil beztrestně stavbu celých věků a ničil skálu, na které se vypíná; nikdy se nestaniž tak matce, u jejich prsou spočívají šťastně a se kojí tisíce.
Hus, umři a Zhyň!“
Kníže – opat corveyský: „Nikdy jsem nebyl tak přesycen, jako co zde v kostnici zasedám. Byl jsem mlád, jsem nyní stár, mnoho jsem viděl a slyšel, často jsem také pohroužil se v kal náklonností tělesných, zacházel jsem v mládí svém s mnohými, jež nebyli čistého srdce, avšak takové nepravosti jsem nedožil, jaká se zde páše na spravedlivém. Ptám se především, zda-li někdo z vás učení Husovo, byť i v jediném článku vyvrátil? Tím si nezískáte slávu, když řvete jako žoldnéři, když ceníte zuby jako vlci na ustrašenou laňku. Což jest lží a klamem řeč Čechova? Zvláště co do výroku jeho o svátostech, neomylnosti papežově, o zneužívání zpovědi ušní, a poslušnosti a o prodejných odpustcích? Item: Jest vaší vřavou zatracování vysušen kal kněžský a učiněna úrodná půda? Což není žalozpěv Krišpínův, jehož ctíte za svatého, zároveň také nářkem Husovým, když lká: „Život světel církevních jest příkrým světlem nepravosti v jehož záštitě draze se ptáte: „Co jest pravda?“ “ Sám jsem doznal na svých dalekých cestách, že tím jež zastávali úřad církevní, hřešili nejen proti Bohu, nýbrž i proti řádu policejnímu, proti mravnosti, rozumu a zákonu, že žrali a chlastali a vynášeli se dbajíce vědomostí jako osel mezníku. K lidem vznešeným jsou pokrytci a lichotníky; než aby jejich nepravosti přímo kárali a trestali, bojí se jich a mlčí jako psi před pánem. Poněvadž se sami od Boha odvrací, nemohou se k pánům chovati jinak, spí tudiž klidně, hoví si v požitcích za dne a mlčí a pakli ústa otevřou, týká se štěkot jejich ubožáků, kteří po celé své žití ničeho dobrého neužili a konečně ještě těžce se káti musí. U mocnáře, radů, šlechticů a pánů jen tak, že po břichu se ptají, uloží jim mírné pokání, ospravedlníce jich a u hrobů jejich zpívají litanie, jako nájemci chválí jejich nešváry, jakoby to byly pomeranče nebo jablka granátová. Tak jsem sám shledal a poněvadž Hus takové zlořády haní a tupí, má býti potrestán?
Nikdy! Pokud svědomí se v srdci mém i u jiných lidí ozývá, neuvěřím, aniž připustím, aby skutečně poctivému Čechovi stalo se námi bezpráví.
Hlasuji pro čest a život!“
Kníže – opat kemptenský: „Proti celému světu je mi milejší meč po ruce, nežli klíč k církvi na dně Tibery.
Smrt každému kacíři a především českému!“
Probošt ellwangenský: „Nehlasuji sice ortodoxně a miluji všude světlo a pravdu, avšak jsem přesvědčen, že sémě takové, jaké rozsévá Hus, by neslo jedovaté ovoce, minulost to dokazuje. Nelze také popírati, že jsme povoláni, abychom vymýtili bejlí. Okopali jsme strom čekajíce, ponese-li dobré ovoce, leč naše naděje byla zklamána. Popřáli jsme mu roku a opět nesl plané ovoce, proto poražte jej a vrhněte do ohně ještě dnes!“
Maentlínus – vyslanec augšpurský: „Uslyšev učení přítomného zde Husa, pravil jsem se Zachariášem v chrámě: „Pane, dovol služebníku svému odejít v pokoji, neboť oči mé spatřili spasitele svaté církve.“ K svému žalu však shledávám, že mnozí zde shromáždění důstojní otcové nesdílí moji radost, naopak, že ji zatracují. Pohrdaje však nebezpečím, že by 98 leté žití mé ukončeno býti mohlo mečem nebo ohněm, nebudu mlčeti, aby se někdy neřeklo: Také augšpurský vyslanec má svým hlasováním podílu v bezpráví páchaném na Husovi. Jsem zde nejstarší a zakusil jsem za živobytí svého mnoho útrap, avšak největší byly ty, jež mi připravily řády církevní. Otec můj byl obchodníkem s granáty, pilný, poctivý a skromný muž, věren své církvi, ačkoliv v dalekých zemích rozličná slyšel mínění. Matka má byla prý rozmilé, sotva devatenáctileté děvčátko, když se provdala za mého otce. Měli jakési jmění, jež svorností, pilností a spořivostí se stále množilo. Tak bylo až do úmrtí mé babičky, kteráž na smrtelné posteli svému zpovědníku sdělila, že by sice sladce umřela, ale že porušila slib, svolivši ku vdavkám své dceři, ačkoliv ji ještě pod srdcem církvi zaslíbila. Na to udělal zpovědník listinu, již dal svědky potvrditi a sotva bába má oči zavřela, žádala církev matku moji zpět se vším statkem jejím. Otec můj byl vyobcován z církve, poněvadž se zdráhal ji vydati a matka mu vzata násilím, mimo to utratil veškeré své jmění, domáhaje se práva v Římě, ve Vídni a u císaře Ludvíka V. Opuštěn svými přáteli, poněvadž byl z církve vyobcován a vydán bídě, oběsil se na vratech Voršilek, kde prý matka má byla uvězněna; tělo jeho bylo veřejně upáleno, ku které proceduře byl jsem co pětiletý hoch přiveden týmž knězem, jehož návodem se vše stalo. Matku mou jsem nikdy víc nespatřil. Pak mě dali do kláštera, kdež jsem musel tělo své bičovati a se postiti. Když převor a ostatní bratři pochutnávali si na vzácných pokrmech, nosil jsem jim, sám hladov, mísy na stůl, v létě úplně nahý, v zimě ledabyle přioděn. Musel jsem často státi jim v bezuzdné rozkoši v průvanu před nimi. Víno v míře přehojné dodávalo se jim a dodává dosud ze Šváb, peníze pak za ně se scházejí z dárků vyžebraných a z odkazů. Když pak mniši uhostivše se vínem a podnapilí, tu porušeno tajemství zpovědní a vyžvaněno vše, čím srdce oplývalo, chlubili se svými hříchy tělesnými. Vida takové příklady nebyl jsem mnohem lepším a činil jsem beztrestně, čeho se mi zachtělo. Ačkoliv jsem jako kněz složil slib cudnosti, užíval jsem bez ostychu a strachu, neboť jiní činili ještě hůře a nikomu nenapadlo, aby takový zlořád chtěl zameziti.
Tak jsem žil až do 40. roků, když se mi za příčinou dispenzace kurfiřta bavorského dostalo rozkazu církevního, abych putoval. Kajícně poklekna prosil jsem Boha a pannu Marii za odpuštění svých hříchů a vydal jsem se bojácně na cestu do města, jež jsem považoval za svatyni a za božský Jeruzalém, kde každý nečistý zakrní na těle a duši. Avšak mé naděje doznaly jen protiv. Ninive, Babylon a Baktra nemohly být marnivější, Sodoma nebyla prostopášnější a krásný Jeruzalém nemohl být pyšnější Říma. Item: Šalamoun ve vší své slávě by byl zastíněn vznešeností stolce Peterského, na kterém tenkráte seděl papež Benedikt. A zde se páchaly a dosud pášou kněžími v kabátci šarlatovém až po žíněnou kutnu v přehojné míře všechny skutky, jež kdy svět v rejstřících hříchů a ohavností zaznamenal. Hříchy mé se scvrkly skoro úplně před těmi, které jsem spatřil v Římě, maje všude přístupu a jsa ctěn a vážen jako nějaký vznešený pán, poněvadž jsem doručil svatému otci tuny zlata. Až do ošklivosti přesycen všemi hříchy, vrátil jsem se do otčiny.
Již padesát let uplynulo od těch dob a více a více kloní se kněžstvo ke zlému, takže míra hříchů, zvláště v Římě, již přetéká k potupě veškeré ctnosti. Protož slyšte hlas Jana na poušti, aby snad Bůh nehledal záhy marně spravedlivého mezi námi a nedeštil s nebes oheň na naší hlavu. Slyšte hlas svého svědomí, popřejte pravdě sluchu a vymaňte se ze zkázy, pokud nad vašimi hlavami neslynou vlny odplaty.
Čest, volnost a život obžalovanému!“
Po vyslanci augšpurském, jenž hlasoval pro Husa, následovalo 24 hlasů pro smrt, byly to nejvíce hlasy ze Švícar a Francie, Italie a Anglie. Pak jsem přišel já na řadu.
Řečnil jsem asi takto:
„Velikým neštěstím jest pro mne, ctihodní otcové, že jsem byl vyslán k souzení Husa, kteréhož jsem z počátku v zaslepenosti své považoval za nebezpečného, pronásleduje jej. Slyše však jeho slova, poznal jsem pravdomluvnost, statečnost v útrapách i ve vězení, uhostil jsem ho v srdci svém a jest mi velice líto, že byl sem vlákán a oloupen o svobodu týmiž hlasateli evangelia Kristova. Ani nejmenšího poklesku neshledal jsem na věcech, o kterých byl tázán, protož umývám svých rukou, poskvrněných krví spravedlivého tohoto, již snad prolijete na svůj prospěch, a aby se neodhalovala hříšnost prostopášného kněžstva. Jak dlouho trvá lidská blaženost zde na zemi? Okamžik. Avšak poctivé jméno trvá věčně, a to chci zachovati sobě a získati národu, jemuž patřím.
Hlasuji pro svobodu, čest a život!“
Vincenc Ferrerius , byl posledním, jenž mezi Vlachy mluvil pro zachránění šlechetného Čecha, ačkoliv sám byl kdysi zpovědníkem Benedikta. Pravilť:
„Kdyby tento kněz země Čechů, jehož přivedla sem do kruhu kněží zpět, láska ku Pravdě, důvěra v dané slovo a touha po vědě, byl přišel do Kostnice, aby zde hlásal učení Belzebubovo, nejvyššího zde ďábla, nikdy bych neschválil, aby se na něm spáchala zrada, poněvadž je zrada horší všech hříchů a potupy.
Tím více musím v jeho ochranu mluviti, an jest mu štítem Božské svědectví. Jest mezi námi někoho, jež by se nemusel styděti za hříchy svého mládí a nebo nynější? Trvám, že nikoho! A kdyby někoho bylo, teprve by byl roven Husovi, jenž vzorně žil celý svůj věk před celým národem a protož není nikdo oprávněn, hoditi po něm kamenem. Teprve několik dní zde zasedám a ze všeho toho hluku a žvanění neslyšel jsem ani jediného důvodu proti Husovi, jenž by byl nevyvrátil, a tudíž nemáte práva jej vězniti, tupiti a haněti, nebo dokonce upáliti.
Vašemu jednání s ním budiž hanba. Když tolik bezpráví pášete na stromě živém, co pak činiti budete s větví skutečně uschlou? Slepější jste, než slepí narození, zarytější než pohané, pakli se domníváte, že upálením Husovým zhyne i čerstvé sémě jeho učení. Nikdy, pravím vám; kdyby i klasy žárem vaším se spálili, křičeti budou kameny, a pak-li kameny ohněm rozpustíte, stane se z nich sklo, jež v tisícerém odlesku podá vám světlo Pravdy, hlásané Husem. Aneb se domníváte, že s tělem zničíte i ducha? Toť by skutečným bylo důkazem o smutné vaši neuvědomělosti. Rozum váš musel by záviděti zvěři lesní, hmyzu, jenž se v prachu k vašim střevícům plíží, poněvadž byste neměli i naději spásy, když by špinavý váš stánek z hlíny se zřítil a psi roztrhán byl.
Ano, vy musíte volky nevolky věřiti v odplatu tam nahoře a byť i jinak jste o ní soudili, než sami hlásáte prostému lidu, nezjednáte si přece zde pokoje a po smrti nebe. Protož buďte milosrdní k nepřátelům svým. Ježíš pravil: Blažení jsou čistého srdce, neboť uzří Boha. Pakli však zavraždíte bratra svého, jak předstoupíte před oltář, aneb jak se budete moci modliti ve své komůrce: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim? Neodsoudili byste sami sebe, odsoudivše Husa, před tím, jenž vidí do srdce i ledví a jest soudcem spravedlivým, což byste otčenášem, modlíce se sami sobě příště neklnuli? Svévolně byste také pozbyli naděje na odpuštění hříchů a záhy nebo později byste se mezi těmi ocitli, jimž žádná naděje nekyne.
A konečně nebojíte se pomsty přívrženců Husových, pakli jej dále budete mučiti anebo jej zabijete? Pravím vám, potoky nevinné krve budou pro něj prolity a jen proto, že milujete více hřích a nepravosti než pravdu, spravedlnost, mír a ctnost. Běda papeži, běda vám všem, když v smrduté této kaluži hledáte skálu Petrovu. Při všem co je vám svatého a milého, žádám jménem práva mezinárodního, svobodu, čest a život obžalovaného!“
Řeč Ferreirova učinila krev odpůrců ještě jen jedovatější, neboť všichni ostatní hlasovali chladnokrevně jen pro smrt Husovu. A když se hlasy sčítaly, shledáno, že pro smrt Husovu hlasovalo 45 shromážděných, počítaje římského legáta a císaře, jenž uslyšev konečně výsledek, zbledl a počal se úzkostí třásti, jako by sám nad sebou ortel smrti vyřknouti musel, neboť si byl vědom, že na něm závisí svoboda a život Husův.
Papežský legát-kardinál, vzdal se svého hlasu, poněvadž i bez něho dosti jich bylo k odsouzení Husova.
Hrobové ticho rozhostilo se v síních kostelních, když dozněla poslední řeč a Zigmund tázán byl: „Velemocný císaři, jaké jest Vaše mínění – Pro učení Husovo, nebo proti němu; uznáte ho za kacíře, jenž zaslouží smrti? Dáte průchodu milosti nad právem, čili nic?“ Na to odpověděl tázaný, chvějícím se hlasem: „Trvám, že Hus je kacíř a že vším právem zasluhuje smrt upálením, pakli neodvolá, nemohu jej, věren panovnické své přísaze, trestu sprostiti, zároveň míním i proti přívržencům jeho v mých zemích mocí vystoupiti.“ Řka to, vstal a chtěl se vzdáliti, an mu pot v bohatých krůpějích na čele vyvstal. Však římský legát Michael de Causis přistoupil k Zigmundovi, prosil jej, aby jen ještě poshověl, až bude rozsudek sepsán a napsán, aby jej potvrdil slavným svým podpisem.
Mezi tím povstal Hus, jehož rozsudek mocně dojal a pravil mužným hlasem:
„Velemocný císaři Zigmunde. Jak můžete takto jednati na potupu své koruny a německé hodnosti. Ničíte sám list průvodní, pečetí a podpisem Vaším potvrzený, uvalujete na pomazanou svou hlavu zločin věrolomný? Nejedná se mi o život můj, jde mi o vaše jméno a skutečnou majestátnost, kterou pohřbíváte s živým tělem, žádaje mé bezživotí, z malomyslné obavy, abyste se zalichotil bohapustým mým soudcům.“
Na důtku mu odpověděl Zigmund:
„Slíbil jsem ti jistý průvod až sem, a toho se ti také dostalo. Zpáteční pak průvod jsem ti neslíbil, aniž jsem o něj žádán byl. Nemá tudíž důvodu stížnost tvá. Představení tvojí tě většinou hlasů odsoudili.“
Tu klesla mysl Husova. Hrabě Chlum však těšil jej. A když de Causis podával císaři k podpisu krvavý rozsudek, zvolal Chlum k císaři:
„Císaři, nepodepisujte! Hanobíte tím sebe a jméno svého národa a uvalujete potupu na nesčíslný voj křesťanských srdcí. Ustaňte, prosím Vás ve jménu Svaté Trojice. Císaři, císaři, krvavými skvrnami bude Váš podpis!“
Císařovi uši však byly ohlušeny tlačícími se k němu kardinály, biskupy a kněžími, kteří líbali obrubu jeho roucha, velebíce jej, když vzal do rukou pero, aby podepsal. Když císař podepsal rozsudek povstal, uchopil listinu mnich písař Casprisi, zamával jí nad hlavou a četl hlasitě:
„Na žádost velmocného císaře Zigmunda a milosti jeho svátosti Jana XXIII svolán byl do Kostnice města na jezeře Švícarském, koncil otců církevních, aby nové učení českého kněze jménem Jana Husa, prozkoumal, jež pak vesměs výroky ďábelskými a arcikacířskými býti shledal. Proto bylo poukázáno českému knězi, otci koncilu na bludařství jeho: jeho učení ošklivým vylíčeno, on pak sám vícekrát k odvolání svého kacířství vybídnut, obzvlášť popřán Husovi rok na rozmyšlenou, aby se obrátil, poněvadž však odvolati nechtěl, shledán byl týž kněz zarytým, tvrdohlavým arcikacířem, pročež co bohaprázdný rouhač, admera svatých svátostí a co šeredný vyvrhel odsouzen k smrti upálením, pak-li neodvolá. Rozsudek ten odhlasován 45 otci církevními, kardinálem legátem za právo uznán a císařem Zigmundem vlastním podpisem potvrzen v pátém roce jeho slavného panování a v čtrnáctistém patnáctém po Kr. Amen.
V Kostnici dne 6. července.“
„Ústa dětí a kojenci budou Tě, ó císaři velebiti. Věčná chvála Tobě, že potíráš nepřátele víry a ničíš jejich sémě. Odpuštěny a zapomenuty buď též všechny Tvé hříchy spáchané a budoucí poklesky a nepravosti jakéhokoliv druhu. Jméno Tvé budiž po všech končinách velebeno.“
Mezitím ozývaly se hlasy četné protipapežské.
„Pokrytci, krvežízniví psi, ještěři jste, kteří zneužíváte jména, abyste se mohli v smrdutém bahně nepravosti dále váleti.“
Všichni byli tak rozkaceni, že lámali stolice a házeli jimi po sobě. Za takového hluku unikl císař, což mohl i Hus bezpečně učiniti, on však dosud nevěřil, že bude usmrcen a důvěřuje v Boha, šel dobrovolně do svého vězení.
Tělem arcibiskupa celského, jenž ve shromáždění zemřel, smýkáno sem a tam a pošlapáno tak, že nebylo lze jej poznati, když se shromáždení rozešlo.
Když pak nikdo více v kostele nebyl, postrádán i Hus k velkému žalu jeho protivníků, již ihned dali zvoniti na poplach a kázali střežiti brány, aby nemohl prchnouti. Vešedše pak do jeho vězení, našli jej klečícího, an se vroucně modlí o posilu a statečnost. A nezavřeli branku za ním, ale obdivovali se šlechetnosti duše jeho.
