HĽADANIE PRAVDY

ÚVODEM 

V dnešní době se setkáváme s nejrůznějšími snahami a k nim patřící literaturou, které usilují poodhalit roušku nevědomosti a vnésti tak světlo do záhad duchovního světa a života v něm.

Všechny tyto snahy vykazují však jen nepatrné, dílčí a žel, mnohdy zkreslené poznatky, které vážně hledající buď neuspokojí, nebo dokonce matou a zavádějí. Přes veliký počet takovýchto, často i velmi poctivých snah zůstávají v lidech, kteří v sobě mají živou jiskru Pravdy a touhu být skutečně člověkem, nezodpovězené základní otázky lidského bytí: kdo jsme, odkud přicházíme, proč jsme zde na této zemi, jaká jsou naše práva a povinnosti, kam spějeme, podle jakých zákonů probíhá život každého z nás.

Proto dnes stále větší počet lidí prožívá s velkou radostí a povděkem nové vědění a stvoření, které bylo lidstvu dáno v knize:

                                    „VE SVĚTLE PRAVDY“.

Informovat každého vážně hledajícího a této knize a přes propast nevědomosti a předpojatosti vytvořit přemostění k její první přednášce je cílem tohoto spisu.

Využiti této možnosti je plně ponecháno na svobodném rozhodnutí každého jednotlivce.

Následující stránky povedou vážně hledajícího novou, pro něj doposud neznámou cestou, která mu postupně sejme roušku nevědomosti a při vážném odvažování a zkoumání umožní změnit dosavadní, mnohdy slepou víru v živoucí přesvědčení. Bude-li při svém snažení vytrvalý, pak přijde na této cestě k místu, kde mu radostným a přirozeným způsobem zasvitne světlo Pravdy, které všechno minulé i přítomné osvětlí pravdivým jasem, narovná pokřivené a doplní scházející. Pak zmizí vše nejasné i nepřirozené a místo toho nastoupí skutečné vědění.

Vědomé prožívání tohoto vědění mu teprve umožní jásavě naplňovat život k užitku druhých a radosti své.

Lidé dnes s obzvláštní horlivostí hledají objasnění otázek existence duše, posmrtného života, reinkarnace, osudu, vlivu hvězd na lidské bytí a především objasnění smyslu lidského života.

Vážně hledajícím se dostává nejrůznějších informací z rozmanitých zdrojů. Knižní trh je zaplavován nesčetnými knihami, které se snaží všemi možnými i nemožnými úvahami, teoriemi a návody vnést světlo do temnoty nevědomosti.

Ti, kteří touží po poznání, stávají se obětmi polopravd a nepravd, které jsou jim podbízeny ze všech stran, často s podezřele nápadnou vehemencí. Avšak právě ona podbízivá snaha zřetelně ukazuje, že jejím skutečným cílem je všechno možné, jen ne upřímná touha pomoci vážně hledajícímu nalézti správnou cestu z chaosu dnešních zmatků. S opravdu poctivou snahou se zde setkáme jen velmi vzácně.

Při všem tomto snažení, ať  více či méně čistém, jsou hledající přesvědčováni, aby uvěřili, že to, co se jim předkládá, je pravda, aniž by však její hlasatelé skutečně věděli, co Pravda jest. Co je obsahem takovýchto „pravd“? Zpravidla názory, převzaté stejně povrchním způsobem, jakým jsou předávány dále, tedy bez náznaku zkoumání, jež by vedlo k plnému pochopení. Z hledajících se tak stávají zástupy věřících, kteří věří předkládaným naukám bez hlubšího zkoumání a v důsledku toho bez porozumění.

Věřením bez porozumění si však vytvářejí slepou víru. Přitom nemají možnost vnímat skutečnost, že s takto přijímanou vírou současně přijímají mylné lidské názory.

Důsledkem a také potvrzením těchto omylů jsou nejen nezměrné hory utrpení jednotlivců i národů, ale také řada trvale nezodpovězených otázek lidského bytí, jakož i názory, které při nezaujatém, věcném a poctivém zkoumání neobstojí a nedají se žádným způsobem sloučit se světovým řádem, který se kolem nás neustále zřetelně projevuje. Nesprávnosti těchto omylů začneme citelně vnímat, jakmile je podrobíme přísné zkoušce smyslem pro spravedlnost, rovnováhu, přirozenost, dokonalost, krásu.

Lidé věří, že existuje Bůh, posmrtný život, reinkarnace, Boží Syn Ježíš, spasení skrze Jeho ukřižování, osud, spravedlnost atd. Přitom však málokdo zkoumáním ověřuje, co v těchto názorech plně odpovídá skutečnosti a co vychází jen z lidských přání, představ a výkladů.

Kdo tedy bez přísného zkoumání přijímá cizí názory a snaží se na nich stavět, rozšiřuje tak počet obětí omylů v nich obsažených. Jeho nadšení ani dobrá víra ho nechrání před následky mylných závěrů a rozhodnutí plynoucích z nesprávných názorů.

Tento stav je možný pouze duchovní leností takovýchto věřících. Již jen o něco čilejší vnitřní pohyb přivedl by je k hlubšímu zkoumání, kterým by postupně odhalili mezery a nesprávnosti předkládaných věrouk.

Nápravu lze sjednat jedině splněním požadavku přísného odvažování a zkoumání, ze kterého se pak rodí nezvratné přesvědčení.

Teprve toto přesvědčení, získané zkoumáním a procítěním v mnohých prožitích, dává člověku pravou víru a pevnou oporu. Nezanechává mezer a poskytuje tak možnost správné odpovědi na každou životem nastolenou otázku.

Kdo již došel ve svém hledání k pochopení, že oporu mu nemohou poskytnout mylné lidské názory, položí si nutně otázku, kde a jak hledat, a co je to vlastně vážné zkoumání.

V prvé řadě musí mít vážný zájem. Ten však nepramení z povrchní zvědavosti, nýbrž z hluboké vnitřní touhy po správném pochopení skutečné podstaty všech dějů. Tuto podstatu skutečnosti má možnost poznat každý, avšak ne každému se to podaří. To proto, že tato skutečnost, kterou klidně můžeme nazývat Pravdou, klade v důsledku své nezměrně vysoké hodnoty nároky na každého, kdo se Jí chce přiblížit. Pravda se nikdy nesníží k tomu, aby se snažila být předmětem povrchní zvědavosti líných lidských duchů, kteří by Ji místo vážného zkoumání pouze podrobovali kritice a porovnávání s mylnými lidskými názory. Proto se také o nikoho neuchází. Stojí v tichosti své prostoty a na nikoho nevolá. Nechává klidně kolem sebe procházet všechny ty, kterým v jejich povrchnosti a lenosti chybí vážný zájem, schopnost i ochota k věčnému zkoumání, a kteří se takto samočinně vylučují z možnosti Jejího poznání.

Z toho je lehce pochopitelné, že tam, kde se používá halasného vábení, přesvědčování, agitace a tvrzení ‑ „Zde je pravda“, Pravda chybí. Těmto tvrzením uvěří pouze ti, kteří přísně nezkoumají.

Pravda nemá zapotřebí nikomu dokazovat, že je Pravda. Tak, jako nepotřebuje slunce nikomu prokazovat svůj jas a strom svou zeleň. Pravda prostě jest ! Dává svou existencí pouze možnost každému vážně hledajícímu, aby Ji jako Pravdu objevil, poznal a vděčně přijal do chrámu své duše. To se však neděje při halasných přesvědčovacích a náborových akcích, nýbrž v tichu ústraní klidným a věcným procítěním a odvážením.

Pravda je pohár křišťálově čisté, osvěžující a posilující vody, který stojí nenápadně na zídce u prašné, sluncem rozpálené cesty, a umožňuje každému, kdo je bdělý a ve své vyprahlosti nepřestal žíznit, aby vděčně a radostně vstřebával její životodárnou vláhu. Nikoho nepřesvědčuje: „Já jsem Pravda!“ Pouze ty sám, člověče, Ji musíš vlastní snahou a námahou poznat jako takovou!

Pokud člověk splňuje podmínku vážného zájmu, vznáší na něj Pravda další nárok: ochotu a schopnost věcného zkoumání.

Kdo zkoumá cokoliv, s něčím se setká, porovnáváním s dosavadními názory, nikdy se nedobere správného poznání.

Pravda, na které je všechno pravé a pravdivé, nebude nikdy v souladu s mylnými lidskými názory. Kdo Ji chce takto měřit a porovnávat, vylučuje se opět samočinně z možnosti poznání.

Ježíšovo zvolání: „Buďte jako děti!“ patří také ke zkoumání. Odložit vše doposud naučené a tak, jako dítě, nezaujatě nechat na sebe zkoumané působit. Přitom vnímat, jestli se v nitru rozezní souhlasné a radostné tóny, nebo stísněnost a pochybnosti.

Kromě vlastního cítění jsou jediným v úvahu přicházejícím kritériem přírodní zákony. Z jejich účinků vznikl celý vesmír, tato Země, příroda a posléze i člověk. Proto i lidské bytí je veskrze protkáno a formováno účinky těchto zákonů. V průběhu svého vývoje objevovalo lidstvo některé výběžky účinků těchto zákonů. Na takovýchto objevech se pak snažilo budovat nejrůznější nauky, filosofie a teorie jako náhražku za skutečné poznání. To ale může vyrůst jen z úplné znalosti přírodních zákonů a vědomého vpravení se do nich.

Dění v celém vesmíru i přírodě je překvapivě jednoduché. Tato jednoduchost spočívá v několika základních zákonech, které svým do všeho zasahujícím samočinným působením tvoří podstatu všech dějů. Co nám se jeví jako složitost, jsou jen vícestranné účinky zákonů, které se navzájem prolínají. Ale i v těch nejsložitějších dějích lze při správném pozorování zřetelně vnímat jednoduché projevy těchto základních zákonů.

S touto znalostí je pak úzce spojeno správné chápání a správné hodnocení všeho. Pak lze také rychle odlišit Pravdu od nepravdy, neboť Pravda je vždy v dokonalém souladu s přírodními zákony, které ve svém působení z Pravdy vycházejí a o Ni se opírají.

Kdo tedy zná přírodní zákony v jejich nanejvýš jednoduchých účincích, zná i Pravdu. Přitom vnímá, že i Ona je jednoduchá, prostá a přirozená. Zná-li Pravdu; nepotřebuje poslouchat názory druhých, neboť má v Pravdě samotné odpověd' na každou otázku. Velice snadno pak rozlišuje pravé a nepravé v jednotlivých názorech, situacích i řešeních. Přírodní zákony jsou mu neomylným ukazatelem i měřítkem. Co je s nimi v souladu, je správné,co je s nimi v rozporu, je nesprávné.

Jeden ze základních zákonů stvoření je zákon stejnorodosti.

Ten svým prostým účinkem způsobuje, že druh plodí stejný druh. Řečeno jinými slovy ‑ sklizeň je vždy stejného druhu, jaká byla setba.

Uveďme jednoduchý příklad:

Zasejeme-li mrkev, vyroste opět jen mrkev a v žádném případě petržel. A zasejeme-li petržel, vyroste opět jen petržel. Tento děj považují lidé za tak samozřejmý, že jej nevšímavě přehlížejí. Proto si neuvědomují, že stále stejně neomylná důslednost tohoto děje se vždy a ve všem opakuje jako projev účinku zákona. Ať je setba jakákoliv, sklizeň je vždy stejného druhu.

K tomu je nutno vzít v úvahu projev zákona růstu a zrání, který způsobuje znásobení setby ve sklizni. Zasejeme-li jedno zrno obili, v klase je jich mnohokrát více. Jedno semínko pampelišky vytváří v růstu a zrání chomáček plný nových semen.

Celé stvoření má jeden původ. Proto jím protéká jedna udržující a pohánějící síla a působí jedny zákony. Platí-li zákon stejnorodosti v celé přírodě, platí v celém stvoření a tedy i v životě lidí. Člověk se nemůže snažit postavit mimo účinky zákonů jen proto, aby se zbavil odpovědnosti.

Proto nezměnitelně platí: „Co člověk zasévá, desateronásobně sklidí.“ V působení přírodních zákonů přestává být tato věta součástí náboženství a dobře míněné víry a mění se v neúplatný, důsledný děj, který' v každé vteřině zasahuje hluboko do života všech lidí. Každý něco neustále zasévá svým cítěním, myšlením, mluvením i konáním. Např. myšlenkou zasejeme čin, slovem zasejeme důvěru či nedůvěru, dobrým nebo špatným činem zaséváme dobro nebo zlo atd. Zákon stejnorodosti spolu se zákonem růstu a zrání se této setby ujímá a dává vyrůst všemu, co je v ní obsaženo.

V tomto úžasně prostém a přímém dění je však spolu s účinkem dalšího zákona zakotvena neomylná a přísně důsledná spravedlnost. Je to zákon zvratného působení, který způsobuje, že se vše vrací zpět k východisku svého vzniku.

Z účinku tohoto zákona vzniká mimo jiné jev, který v přírodě nazýváme koloběhem. Koloběh vody, krve, potravy, planet a mnoho dalších dějů.

Jeho účin má pro lidstvo obzvláštní význam, neboť spojuje každého člověka neroztržitelnými vlákny s ovocem jeho činů. Tímto postupem, opět zákonem daným, vzniká to, co lidstvo nazývá karmou nebo osudem.

A nyní si promítněme účin těchto uvedených základních zákonů na 5,5 miliardy lidí. Jak rozmanitá a co do množství nepřeberná setba nejrůznějších citů, myšlenek, slov i hrubohmotných činů. Pod tlakem zákonů vše roste, sílí, vrací se zpět k východisku svého vzniku a v konečném výsledku vzniká jako nejpřirozenější důsledek nepředstavitelné množství dějů, situací a hlavně prožívání. Dobrých nebo špatných, avšak vždy zcela přesně odpovídajících druhu setby.

Proto lze vnímat jako dokonale obsažné Ježíšovo:

“Co člověk zasévá, to desateronásobně sklidí.“

V tomto úžasně jednoduchém a výstižném poukazu jsou popsány mimo jiné účinky hned dvou zákonů: zákona stejnorodosti a zákona zvratného působení.

Co člověk zasévá, to sklidí. Tedy nikdy nic jiného! A dále, co člověk zasévá, to on sklidí. Ne soused, známý, dítě, příbuzný, nýbrž jen on sám.

Celou jednoduchost děje je nutno si představit v živém obraze.Člověk něco neustále zasévá svým konáním. Pod tlakem zákona růstu setba vzchází, postupně nese ovoce, které je stejného druhu jako setba.Toto ovoce je původci vraceno zpět a on je nucen je požívat. Zde může pozorný čtenář vnímat, že se již nejedná o náboženství či filosofii, ale o vlastní život v jeho nejskutečnější podstatě.

Není úniku, není zastavení. Za setbou vždy následuje sklizeň.

Velmi snadno lze domyslet, že se tímto nanejvýš jednoduchým a účinným postupem formují nejrůznější osudy jednotlivců i národů. Avšak i při sebevětší rozmanitosti a odlišnosti dějů zůstává vždy základem účin jednoduchého přírodního zákona.

Veškeré utrpení jednotlivců i národů má jedinou příčinu: Nerespektování přírodních zákonů a vytváření lidských, rozumově jednostranných zákonů a názorů. Mnohdy nejen v odklonu od zákonů přírodních, ale často dokonce proti nim.

Tím se člověk připravuje o požehnání z účinků zákonů plynoucí. Toto požehnání vnímáme v celé přírodě, pokud do ní člověk rušivě nezasahuje. Ono požehnání naopak chybí v lidské společnosti, tvořené lidskými, rozumově jednostrannými zákony a názory.

Lidstvu byly objasňovány přírodní zákony ve svých jednoduchých účincích v nejrůznějších dobách a národech učeními, která odpovídala vývojovému stupni i způsobu myšlení a vyjadřování příslušného národa. Mojžíšovo „Desatero“, poukazy starozákonných proroků, učení Zoroastra, Mohameda, Lao-Tse, Budhy, Krišny a největšího z nich, Ježíše, Syna Božího.Ti všichni se snažili s velkým nadšením i úsilím pomoci lidem vpravit se svým životem do přírodních zákonů, od kterých se stále více odkláněli. Lidé se však ubírali naznačeným směrem jen určitý čas.Zpravidla po odchodu těchto hlasatelů vmísili do původně čistého učení svá přání a .své názory, a vytvořili tak časem náboženství, které mělo s původní naukou pramálo společného.

Přírodní zákony mají svůj původ v Bohu. Jsou nositeli i naplňovateli Jeho tvůrčí vůle ve stvoření.

Odpor lidí dneška k pojmu Bůh, Světlo, Pravda, pochází ze zprofanování těchto pojmů. Každý lidský duch si ve své podstatě nese povědomí o Bohu. Proto se bezděky vzpírá přijímat zkreslený a přirozené skutečnosti neodpovídající obraz, vytvářený především církvemi.

Bůh není mystická postava náboženských kultů. Jest zdrojem nepředstavitelného žáru, tlaku, záření a síly, která v mohutném toku tryská z tohoto prazdroje do nezměrných dálav, nesouce v sobě vše, z čeho se postupným ochlazováním formuje stvoření. Tato síla vše pohání a udržuje. Z ní čerpají např. atomy i planety nepřetržitě energii pro svůj pohyb. To, co nazýváme přírodními zákony, jsou jen stále stejně se projevující mnohostranné účinky této síly, která svým všeobsáhlým působením zasahuje také každého člověka. Bez ohledu na to, jestli o tom ví nebo neví, souhlasí s tím či nikoliv.

Jak jednotlivec, tak celé lidstvo způsobuje si zbytečné utrpení tím, že ve své nevědomosti a falešném zaměření provádí nesprávné a zlé činy, což pod tlakem zákonů přináší opět jen utrpení, problémy a zlo.

Příčina tkví v tom, že se člověk stal v průběhu posledních tisíciletí člověkem rozumu. Došlo tím k potlačení nejdůležitějšího projevu lidského ducha ‑ citu.

Rozumově jednostranný člověk volí cíle a postupy k jejich dosažení bezohledně a bezcitně. Proto jej cit nemůže upozornit, že někomu nebo něčemu škodí či ubližuje: Vzniká tím nejen zlo přímými činy jednotlivců, ale ve zvratném působení i utrpení původců zla.

Uveďme malý příklad ze současnosti:

Brazilské tropické pralesy jsou nazývány plícemi světa. Přesto však jsou bezohledně likvidovány na plochách tisíců hektarů.Strůjci takového počínání jdou sveřepě za svými hmotnými, rozumově zvolenými cíli. Těmito cíli je hlavně získávání nových pozemků a dolů pro těžbu vzácných kamenů nebo kovů: Při tomto snažení jsou neteční k devastaci místní fauny, flóry i životního prostředí. Likvidují osady domorodců, žijících zde po staletí a ohrožují ovzduší celé planety. Toto neuvěřitelné dění je možné jen proto, že jeho tvůrci se řídí výhradně rozumem, který je ve své podstatě jen chladným nástrojem či kalkulátorem. Chybí při tom všem uplatnění citu, který by nedovolil takové jednostranné řádění. Právě soucítění s přírodou i lidmi zamezuje takovým a nesčetným podobným událostem.

Jednotlivec nemá možnost tak rozsáhlému konání zabránit. Má však sám za sebe a ve svém životě uplatňovat vedle nezbytné míry rozumu také cit, a tím vytvářet harmonická a prospěšná díla, která jsou přínosem pro druhé a ve zvratném působení i pro jejich původce. .

Člověku je třeba probudit v sobě pevné chtění k dobru a čistotu myšlenek. Pak budou jeho činy plodit jen radost a užitek a ve zvratném působení mu bude dáno prožívat opět jen štěstí a radost. Tedy právě to, co dnes lidem chybí. Většina z nich jde životem zatížena. Výrazy jejich tváří hovoří o tíži a starostech. Chybí upřímná radost, která prozařuje z nitra do všech projevů i činů a obšťastňuje jejího nositele i každého, kdo s ním přijde do styku. Teprve tato radost tvoří půdu pro skutečnou lásku. Vždyť láska není možná bez radosti a radost opět bez lásky. Teprve láskyplná radost protepluje a prosvěcuje život, dává mu smysl a pomáhá úspěšně překonávat potíže, které se jednotlivci přechodně kladou do cesty jako důsledky dřívějších pochybení.

Dochází tak k postupnému naplňování tolik diskutovaného a hledaného smyslu života: být skutečně člověkem. Dnešnímu převažujícímu počtu rozumově jednostranně zaměřených lidí je takový smysl a cíl života naprosto cizí a nepochopitelný. Ve své nevědomosti a vnitřní otupělosti tento jediný a správný cíl svého bytí ztratili.

Stane-li se někdo úspěšným podnikatelem, lékařem, umělcem, řemeslníkem a současně nerozvine k plnému květu své lidství, je úplně bez ceny. Přitom je naprosto bezvýznamné, zdali on sám sebe považuje za cenného nebo za takového platí pro své okolí.

Můžeme pozemsky zbudovat seberozsáhlejší díla, vyrobit sebevětší množství produktů. Nebudeme-li však přitom skutečně lidmi, nebude to k ničemu, neboť bude chybět to hlavní: lidský vztah člověka k člověku s plnou vřelostí, vstřícností, láskou a harmonickým spoluzachvíváním se.

Stát se skutečně člověkem vyžaduje mnohem více, než dosáhnutí úspěchu v kterékoliv pozemské činnosti. Je to ta nejvyšší meta, které může lidský duch dosáhnout. Teprve dosažení stupňů pravého lidství lze považovat za skutečný úspěch.

Uskutečnění toho je podmíněno v prvé řadě probuzením pevného chtění k dobru a čistotou myšlenek.

Obrátí-li se jednotlivec k dobru, má to okamžitý vliv na manželství, rodinu, město, národ, stát a v konečném výsledku i na celé lidstvo. Řada zel pak zmizí jako bezpředmětná, neboř nebudou lidé, kteří by je tvořili a živili. To je jediná cesta ke změně a ozdravění společnosti. Pokud se této změny nedocílí, všechna politická, ekonomická, ekologická a další opatření nejsou schopna tohoto ozdravění docílit, neboť trpí při svém vzniku i realizaci nedostatkem čistoty myšlenek a pevného chtění k dobru.

 _______________________________________

Platí-li, že se má před přijetím vše přísně zkoumat, platí to i o této přednášce.

Co v ní bylo a ještě bude uvedeno, není posluchači nebo čtenáři předkládáno proto, aby tomu věřil. Ba dokonce volám: „Nevěřte tomu! To vše není řečeno proto, aby jste tomu věřili!° Je tím pouze dána příležitost každému, aby v případě zájmu uvedené zevrubně zkoumal. Až když zjistí, že nachází potvrzení všeho v každodenním životě a stále stejně a přitom to plně souzní s jeho cítěním, teprve pak může začít uvažovat o tom, že by to eventuelně přijal.

Veškeré dosavadní pokusy o výklad světa a lidského bytí jsou jen snůškou nepředstavitelného množství nejrůznějších detailů. Hledající stráví život zčásti nebo úplně zkoumáním těchto detailů, často bezvýznamných, a vytváří tak sobě i druhým klamnou představu o růstu a rozsahu svého vědění. Proto nikdy nedosáhnou tolik nutného poznání a pochopení celku. Teprve znalost celku umožňuje správné poznávání jeho částí a posléze i jednotlivostí se všemi jejich souvislostmi. Jedině znalost souvislostí mezi jednotlivostmi a celkem dává použitelný základ pro vytvoření skutečného vědění.

Nebudeme-li například znát člověka jako celek, nikdy se nedopracujeme jeho pochopení zkoumáním buňky v játrech. Prozkoumání složení této buňky, její funkce a součinnosti se sousední buňkou nás nepřivede k chápání funkce jater, a už vůbec ne k poznání člověka.

Postup hledání od detailů k celku můžeme právem nazvat tápáním a blouděním, při němž nutně vzniká velké množství omylů. Důsledkem toho je trvalá existence nezodpovězených závažných otázek lidského bytí. Příčina tohoto stavu spočívala mimo jiné v dlouhodobé absenci vědění, které by vycházelo ze znalosti celku.

Proto vážně hledající pociťují stále silněji touhu po skutečném a hodnotném poznání. Pročítají množství nejrůznější literatury, ale jejich touha zůstává stále neuspokojena. Tak se dělo po celá léta i mně.

Jednoho dne se mi však dostala do rukou kniha se zvláštním názvem „VE SVĚTLE PRAVDY“. Aniž bych tehdy chápal, co je tímto názvem míněno, knihu jsem otevřel na první stránce, v jejímž středu byla jediná věta: „Kdo se nesnaží, aby Slovo Páně také správně pochopil, ten se proviňuje!“ Byl jsem tehdy orientován spíše materialisticky a tato věta ve mně vyvolala skeptickou domněnku, že se opět jedná o nějakou další náboženskou knihu. Avšak to, co následovalo na další stránce, mne od první věty ohromilo a posléze zcela uchvátilo množstvím a hloubkou myšlenek, věcností jejich vyjádření a především úžasnou silou pravdivosti:

„Rouška padá a víra stává se přesvědčením. Jen v přesvědčení je osvobození a spása!

Mluvím jen k těm, kdo opravdově hledají. Ti musí býti schopni a ochotni zkoumati toto věcné věcně! Náboženští fanatikové a nepevní blouznivci mohou se raději vzdálit, protože jsou Pravdě ke škodě. Zlovolní však a nevěcní najdou v těchto slovech sami své odsouzení.

Poselství zasáhne jen ty, kteří v sobě otevřeně nosí jiskru Pravdy a touhu být skutečně člověkem. Všem tém bude také světlem a oporou. Povede je bez oklik ven ze všeho chaosu dnešních zmatků.

Následující slovo nepřináší nové náboženství. Chce býti pochodeň pro všechny vážně posluchače nebo čtenáře, aby našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Jen ten, kdo sám se pohybuje, může se duchovně dostati kupředu. Pošetilec, který k tomu používá cizích pomůcek ve formě hotových názorů, jde svou cestou jen jako o berlích a vlastní zdravé údy při tom vyřadil.

Jakmile však směle používá veškerých schopností, které v něm dřímají v očekávání jeho zavolání, jako výzbroje ke vzestupu, zužitkuje tak svěřenou mu hřivnu podle vůle Stvořitele a přemůže hravě všechny překážky, které chtějí zkřížiti mu cestu, aby ho z ní odchýlily.

Proto probuďte se! Jen v přesvědčení je pravá víra. Ku přesvědčení  však dochází se jedině bezohledným zkoumáním a odvažováním. Stůjte v divuplném stvoření svého Boha jako živoucí!“                                                                                                                    Oskar Ernst Bernhardt

A pak následovaly další a další stránky, hltané vyprahlým nitrem jako životodárná vláha v netrpělivé nedočkavosti, co přinese stránka další.

Přitom jsem narážel na slova Bůh, Světlo, Pravda.

V takových chvílích jsem vnitřně pociťoval zpochybnění, ale vše ostatní bylo úžasné, neboť to zodpovídalo v mém nitru doposud nevyjasněné otázky, mnohé potvrzovalo jako správně vnímané a především to promlouvalo ke všemu čistému, poctivému a radostnému velice známým, přitom vzdáleným, avšak silně povzbuzujícím a posilujícím hlasem, který do nitra vlévá dosud neznámou sílu i radost a do očí slzy vděčnosti......

Po dočtení knihy jsem s úžasem a s přirozeně se dostavenou úctou zjistil, že její obsah je seřazen do velkého množství přednášek, které svým rozsahem témat obepínají nejen celé lidské bytí se všemi jeho oblastmi, ale v hlavních rysech i celé stvoření včetně jeho vzniku a vývoje. Při tom všem dochází k pravdivému zodpovězení všech doposud neřešených otázek. Nikoliv však z pohledu lidských názorů nebo úvah, nýbrž skrze účinky přírodních zákonů, tedy se všemi skutečnými příčinami, následky a jejich zákonitými souvislostmi.

Teprve časem jsem pochopil, že skutečný obsah pojmu Bůh, Světlo a Pravda patří neoddělitelně, samozřejmě a přirozeně k celku stvoření tak, jako samozřejmě, přirozeně a neoddělitelně patří k námi vnímanému okolí teplo slunce, zeleň stromů, zpěv ptáků, střídání dne a noci atd.

Rovněž až dlouholetým zkoumáním jednotlivých vět Poselství skrze prožívání v každodenním životě začalo se dostavovat stále hlubší a širší porozumění a s ním také pochopení, že s tímto dílem konečně padá rouška nevědomosti, což umožňuje každému poctivě usilujícímu přísným prozkoumáním a odvážením správně pochopit vše, čemu doposud věřil, oddělit pravé od nepravého a jeho vědomým prožitím učinit svou dosavadní víru vědoucím přesvědčením. Jen toto přesvědčení jej osvobozuje z omylů a z falešných vazeb a jen to jej může spasit.

Přesto tato kniha není určena pro každého. Její autor to zřetelně říká větou: „Mluvím jen k těm, kdo opravdově hledají.“ Tím dělí lidi na ty, co nic nehledají a na ty, kteří hledají. Hledající opět třídí na povrchní a na vážné. Teprve k posledně uvedeným hovoří svým dílem, které jen vážně hledajícímu umožňuje bohatě čerpat ze svého obsahu. Pro ty, jimž vážný zájem chybí, není určeno. Žel, s vážným zájmem se dnes lze setkat jen velmi vzácně. Z celkového počtu hledajících je jen nepatrná část těch pravých. Ale i oni jsou opět tříděni hned další větou:

„Ti musí být schopni a ochotni zkoumati toto věcné věcně.“ A to je úskalí, na kterém ztroskotává i nejeden vážně hledající. Někdo je ochoten a není schopen, jiný je schopen, ale ne ochoten. Největší překážka je zde tvořena skutečností, že člověk dneška již vůbec neví, co je to věcné zkoumání. Proto také neví, že to především není kritizování či porovnávání s dosavadními názory, ať už vlastními nebo převzatými.

Porovnávání s čímkoliv nebo dokonce kritizování nechává pozorovatele na povrchu a znemožňuje mu proniknutí k vlastní podstatě. Proto je v takovém případě závěr vždy mylný.

Užitek může přinést jen nezaujaté, neosobní zkoumání vlastního obsahu názorů nebo nauk bez ohledu na to, kdo je vyslovuje, a souhlasí-li či nesouhlasí s dosavadním poznáním. Přestože Pravda je stále stejná, forma jejího zpřístupnění se mění, stejně tak jako naše vnímání. Proto je dětinské i škodlivé bránit se zaujatě zkoumání všeho nového jen proto, že to neodpovídá dosavadním názorům a představám.

Takovou předpojatostí si člověk znemožňuje rozšiřovat a upřesňovat dosavadní poznání, čímž současně vylučuje jakoukoliv možnost objevit prostřednictvím nového omyly v dosavadním. Dochází k tvrdošíjnému a strnulému lpění na starém jen proto, že nové zní jinak a přináší osvětlení dosavadního z nových, neznámých pohledů. V každém takovém případě však hlavní příčina tkví v tom, že prozkoumání všeho vyžaduje námahu, kterou jsou ochotni podstoupit při dnešní všeobecně rozšířené duchovní lenosti jen nemnozí.

„Náboženští fanatikové a nepevní blouznivci mohou se raději vzdálit, protože jsou Pravdě ke škodě.“

Z historie jsou dobře známé případy, kdy bylo náboženským fanatismem a poblouzněním znetvořeno nejedno pravdivé učení.

„Zlovolní a nevěcní však najdou v těchto slovech sami své odsouzení.“

Tedy každý člověk; který zlovolně a nevěcně napadá vše čisté a pravdivé jen proto, že je mu to nepohodlné, sám sebe jako takového svými útoky označuje a tím odsuzuje.

Další větou autor objasňuje, koho jeho dílo osloví a co takovým přinese. „Poselství zasáhne jen ty, kteří otevřeně nosí v sobě jiskru Pravdy a touhu být skutečně člověkem. Všem těm bude také světlem a oporou. Povede je bez oklik ven ze všeho chaosu dnešních zmatků.“

Poselství je schopno člověka zasáhnout mocnou silou pravdivosti v jeho nejhlubším nitru jen tehdy, je-li toto nitro živé a otevřené. V takovém případě dochází k postupnému zodpovídání otázek, které v sobě každý o dobro usilující jednotlivec nosí.

Prožívá přitom radostné potvrzování a posilování smyslu pro dobro, čistotu, ušlechtilost, lásku i spravedlnost. Se čtením a následným prožíváním Poselství v životě se v něm upevňuje přesvědčení, že dobro není v rohu utlačená Popelka, o kterou si může kdokoliv libovolně otřít špinavé ruce, nýbrž že je to pro něj doposud netušená síla a moc, která dokáže zásadně změnit jeho život i životy dalších lidí, jestliže je čistě a správně použita. Roste v něm rovněž přesvědčení, že jeho touha být skutečně člověkem se vším, co tato slova vyjadřují, je uskutečnitelná i přesto, v jakém stavu se nachází dnešní svět. Poselství mu k tomu dává světlo poznání a oporu síly přesvědčení. Rovněž mu poskytuje ujasnění a pochopení omylů a zmatků dnešní doby i jejich příčin. Jen to mu umožňuje nalézt cestu ven z chaosu, který' je tvořen zmatky v pojmech, názorech a především v hodnotách. Tím, že se v důsledku světla poznání a posléze vědění naučí přesně rozlišovat správné ‑ nesprávné, jakož i pravdivé od nepravdivého, je mu umožněno pravého se přidržet a nepravému se vyhnout. Ukončuje tak svoji etapu tápání a utrpení, a začíná radostný a plnohodnotný život.

Presto, že Poselství hovoří o pojmech Bůh, Světlo, Pravda,“onen svět“ atd., nejedná se o žádné nové náboženství. Podává ve vší prostotě a jednoduchosti vysvětlení o všem, co je spjato se životem každého člověka. Přitom tato vysvětlení vychází nikoliv z naučeného, převzatého či sestaveného, nýbrž pouze a jedině z projevů a účinků přírodních zákonů a skutečnosti samé. Je lehce pochopitelné, že skutečnost nepotřebuje být součástí nějakého náboženství, filozofie nebo nauky. Stejně tak, jako nepotřebuje být součástí nějakého náboženství svit slunce, koloběh planet, radostné vlnění rozkvetlé louky, krátce řečeno, jakýkoliv jiný projev skutečnosti. Skutečnost se dokonce ani nenechá vtěsnat do jakékoliv lidmi vytvořené a tím omezující nauky. Proto autor říká:

„Následující slovo nepřináší nové náboženství. Chce býti pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.“

Zde si nejeden pozorný čtenář položí otázku: Jaké vytoužené výšiny ?

Každý člověk v sobě nosí povědomí o radosti, kráse, čistotě. Pokud smysl pro tyto hodnoty v sobě úplně nezadusil nánosem hrubosti a nízkosti nejrůznějšího druhu, má také v sobě touhu po jejich prožívání i přesto, že je snad v tomto životě nepoznal. Tyto vznešené hodnoty mají sídlo v lidském duchu, který si je přinesl z místa svého původu, z duchovní částí stvoření, jako své přirozené vlastnosti, které měl používáním rozvíjet. Znamená to tedy, že je ve stvoření místo, kde krása, čistota, harmonie, ušlechtilost a láska existují jako přirozená, samozřejmá a neoddělitelná součást tamního prostředí. Protože tam je původ lidského ducha, nese i on pečeť tohoto prostředí nebo druhu v sobě.

Nyní vyvstává otázka, kde je toto místo. Zda-li „vpředu“, „vzadu“, „nahoře“ nebo snad dokonce „dole“ ? I toto „umístění“ je, milý čtenáři, pevně zakotveno v účinku zákona.

Když má člověk radost, říká: „Samou radostí se mi chce létat. Radostí se přímo nadnáším. Od radosti je mi tak lehko.“

A obráceně: „Tíha starostí mne tlačí k zemi. Starostí či smutkem je mi tak těžko na duši. Tíha utrpení mne zcela zlomila. Pod tíhou starostí se sotva vleču.“

Tyto vjemy lehkosti nebo tíže nejsou žádným subjektivním dojmem, nýbrž jen důsledkem účinku zákona tíže , jehož projev v hmotném světě již věda správně vypozorovala.

Čistá radost nese ducha vzhůru, protože jej činí lehkým, zlo jej naopak stlačuje dolů, nebo se stává hutnějším a těžším.

Z toho všeho vyplývá, že čisté a radostné je ve stvoření nahoře, zlé a tíživé dole. Proto, pokud není lidský duch již úplně zatemněn, usiluje zcela přirozeně směrem vzhůru. Toto bezděčné usilování vyjadřují různé slovní formulace, aniž by ti, kdož je používají, tušili, jak blízko jsou skutečnosti: usilovat o vnitřní růst, duchovní vzestup; snažit se jít vzhůru atd.

S účinkem zákona tíže rovněž úzce souvisí rozdělení na světlo a temno. Stoupá-li něco v důsledku stále větší lehkosti vzhůru, stává se také jemnější, řidší a tím světlu prostupnější, světlejší a také Světlu bližší. Naopak, klesá-li něco v důsledku rostoucí hutnosti dolů, stává se světlu stále méně prostupnější, temnější, Světlu vzdálenější.

Další věta z úvodu Poselství povzbudí každého, kdo se chce ještě namáhat a poctivě usilovat o vnitřní vzestup. „Jen ten, kdo sám se pohybuje, může se duchovně dostati kupředu.“ Je zde dána výzva, abychom se samostatně namáhali, přísným zkoumáním si tvořili vlastní názory a skrze jejich vědomé prožívání vytvářeli možnosti dostati se duchovně kupředu.

Nikdo za nás nebude myslet ani zkoumat. Musíme se samostatně vnitřně pohybovat. Kdo to odmítá a ve své duchovní pohodlnosti raději přijímá cizí hotové názory, stává se nesoběstačným a neschopným řešit nezávisle na druhých životem nastolené otázky. Má-li nějaký problém, běží za svým duchovním učitelem, vůdcem, knězem, příp. jinými lidmi a dle jejich rad se zařídí, aniž by byl ochoten řádně je prozkoumat. Stává se stále více odvislý, a v důsledku toho manipulovatelný. Přitom v sobě otevírá dokořán bránu lidským názorům a omylům v nich obsažených. Nedokáže-li při takovémto postupu poradit sám sobě, tím méně pak je schopen v případě potřeby poradit druhým. Ten, kdo staví na takovémto základě svůj život, stává se vskutku „pošetilcem, který používá cizích pomůcek ve formě hotových názorů, svou cestou jde opravdu jen jako o berlích a vlastní, zdravé údy přitom vyřazuje.“

„Jakmile však směle používá veškerých schopností, které v něm dřímají v očekávání jeho zavolání, jako výzbroje ke vzestupu, zužitkuje tak svěřenou mu hřivnu podle vůle Stvořitele a přemůže hravě všechny překážky, které chtějí zkřížiti mu cestu, aby ho z ní odchýlily.“

Jestliže jsme byli postaveni do stvořeni, tak zajisté ne bez náležitého vybavení. Každý tvor i rostlina jsou dokonale uzpůsobeni k tomu, aby splnili účel svého bytí. U člověka není výjimka. I on, jakožto lidský duch, je vyzbrojen vnitřními schopnostmi, které mu umožňují, aby byl skutečně člověkem. Patří k nim v prvé řadě schopnost cítění a zkoumání. Vlastnictví takovýchto schopností mu jejich používání dokonce ukládá jako povinnost. Jejich správné používání a tím i rozvíjení je tou nejlepší výzbrojí pro duchovní vzestup.Takové použití je pak skutečně dle vůle Stvořitele. Potom ale hledající stále snadněji překonává překážky, které se mu kladou do svobodně zvolené cesty za účelem jej z této cesty odchýlit.

Aby člověk takto vykročil, je mu dnes třeba především vnitřně se probudit. Pouze při plné vnitřní bdělosti a s ní spojeným přísným odvažováním a zkoumáním je schopen vybudovat v sobě přesvědčení, v němž jedině je pravá víra. Teprve potom bude stát ve Stvoření jako skutečně živý. Tedy jako opak dnešního člověka, jenž má pouze oživené tělo, přitom však jeho duch spí, nebo snad dokonce platí za mrtvého.

„Proto probuďte se ! Jen v přesvědčení je pravá víra. Ku přesvědčení však dochází se jedině bezohledným zkoumáním a odvažováním! Stůjte v divuplném stvoření svého Boha jako živoucí!“

_______________________________________

Několik názvů přednášek, dále uvedených, přiblíží čtenáři šíři záběru oblastí, jež kniha

„VE SVĚTLE PRAVDY“

svým objasňujícím obsahem obepíná. Tyto příklady uvádějí pouhý zlomek šíře témat a bohatství vědění, které jednotlivé přednášky přinášejí. Jejich úplný seznam bude uveden v závěru.

„Mlčení“  O mlčení a jeho významu bylo psáno již mnoho. Teprve tato přednáška objasňuje magneticky přitažlivé děje ve světě myšlenkových forem a jejich vliv í projev v hrubohmotném světě.

„Lidské slovo“   Jeho účin má vliv na život jednotlivce i celých národů. Mimo jiné jsou zde poukazy na nesprávný způsob jeho používání a zhoubné následky z toho plynoucí, jakož i vysvětlení, jak správné použití silně napomáhá při budování všeho dobrého.

„Žena pozdějšího stvoření“                „Úkol lidského ženství“

„Slabé pohlaví“                                    „Zbořený most“

„Strážkyně plamene“  Tyto přednášky uzavírají nejasnosti a otazníky nad úkolem ženy a jejím posláním. Ukazují nám ženu nikoliv z pohledu lidských přání, feministických snah apod., nýbrž ve světle jejího původního, Stvořitelem stanoveného určení jako nositelku a prostřednici všeho čistého, ušlechtilého a krásného.

„Lenost ducha“  Také zde padá rouška a odkrývá duchovní lenost mnohých lidí, především ale důsledky jejich neochoty k přísnému zkoumání. Má to za následek, mimo jiné spolu s vlastním přeceňováním, nesprávný postoj vůči Stvořiteli.

Jak si před Ním člověk opravdu stojí a jak se mu jeví, objasňuje přednáška

 „Pozemský člověk před svým Bohem“.

Jedním z přínosů Poselství je narovnání pokřivených pojmů a vrácení jejich původního významu. Tak je tomu také v přednášce

„Dětskost“, kde si uvědomujeme, že dětskost není dětinskost a že úzce souvisí s vnitřní jednoduchostí, prostotou a čistotou.

„Říše tisíce let“  Vznáší se jako bájná představa v myšlenkách milionů lidí. Co však doopravdy znamená a jaké v ní bude postavení člověka, nebylo lidstvu doposud známo.

„Odpovědnost“   Dozvídáme se o průtoku samostatně působící tvůrčí síly celým stvořením a tedy i člověkem, který ji druhem svého cítění a myšlení vede k dobrému nebo zlému účinku. V tomto způsobu použití spočívá lidská svobodná vůle, současně však také odpovědnost.

Tato odpovědnost v účinku zákona stejnorodosti a zvratného působení vytváří jev, jenž je lidmi v jeho projevu tušen a nazýván osudem.

V přednášce

„Osud“ nacházíme potvrzení toho, že osud není náhodně nebo nezávisle na nás předem dané dění, nýbrž přísně zákonitý, a tím přirozeně také důsledně spravedlivý následek našich citů, myšlenek, slov i činů. Přesto však nejsme těmto následkům vydáni všanc bez možnosti něco na tom změnit, nýbrž právě v čistém a pevném chtění k dobru můžeme zásadně ovlivnit nejeden osudový moment.

„Stvoření člověka“ je jeden z velkých otazníků lidského bádání. Stejně jako v mnoha jiných otázkách, bere se v úvahu jen hrubohmotná část dějů, a rozhodující dění, dění duchovní, zůstávalo lidem skryto.

„Bůh“   Nejsvětější z pojmů, zastřený nejasnostmi lidských představ. Tato přednáška jej osvětluje spolu s Trojicí a umožňuje vážně hledajícímu více se Bohu přiblížit.

Lidé často vnímají tzv.

„Vnitřní hlas“. Jeho objasnění, původ v citu, správné používání a nutné odlišení od pocitu přináší stejnojmenná přednáška.

„Náboženství lásky“  Podstatou pravé a tím pomáhající lásky není změkčilá. povolnost, nýbrž přísná důslednost.

„Tajemství zrození“ ukazuje zákony řízené děje, které spolupůsobí při vstupu inkarnující se duše do dětského tělíčka v lůně nastávající matky. Zákony svým působením duši určují rodiče i pozemské podmínky, stejně tak rodičům druh duše jejich budoucího dítěte.

„Je možno radit k okultnímu školení?“  Rozhodně NE, a právě zde je vysvětleno proč.

Obdobně je to s používáním hypnosy, kde už samotný název přednášky

„Zločin hypnosy“ označuje hypnosu jako takovou.

Přednáška

„Spiritismus“ opět osvětluje zákonité děje při spiritismu, se zápornými důsledky plynoucími ze způsobu přístupu lidí k takovýmto dějům:

O důsledcích pohlavní zdrženlivosti a jejího vlivu na duchovní vzestup hovoří přednáška

„Je pohlavní zdrženlivost duchovně prospěšná?“

Myšlenkové formy, jejich vznik a účin jsou popsány v přednášce

„Myšlenkové formy“.

„Manželství“ je zde objasněno z pohledu jeho skutečného účelu.

Pokřivené vztahy mezi rodiči a dětmi narovnává a ozdravuje přednáška

„Právo dítěte vůči rodičům“.

V čem spočívá pravé uctívání Boha a pravá modlitba, ukazuje přednáška

„Uctívání Boha“.

Mnoho se hovoří o svobodné lidské vůli a tápe se při jejím nalezení. Její podstatu i projev objasňuje přednáška

„Člověk a jeho svobodná vůle“.

„Astrologie“

Tolik přeceňovaná či naopak podceňovaná. Správné sestavení horoskopů doposud nebylo možné, protože chybí k tomu tolik nutná znalost přírodních zákonů a dalších doprovodných dějů (např.karmy horoskopovaného), které významným způsobem ovlivňují život a tím i správnost astrologických výpočtů.

Jeden z mylných lidských názorů tvrdí, že vážná duchovní snaha nesmí mít nic společného s pozemským majetkem. Jaké si tím lidé způsobují škody, ukazuje přednáška

„Pozemský majetek“.

Přednáška

„Smrt“ objasňuje zákonité děje, probíhající při tomto významném okamžiku v bytí člověka, aby hned další přednáška

„Zesnulý“ ukázala následné prožívání zesnulého s opět zákonitými souvislostmi mezi tzv.“posmrtným stavem° a posledním pozemským životem.

„Rozdíl v původu mezi člověkem a zvířetem“  Vědění této přednášky rozšiřuje dosavadní poznání nad jeho hrubohmotný rámec a objasňuje rozdíl vlastních vnitřních podstat zvířete a člověka.

Kniha „VE SVĚTLE PRAVDY“ celou řadou přednášek narovnává množství pokřivení, vnesených lidmi do popisu života, poslání i výroků Ježíše Krista.

Avšak současně, tak jako při mnoha jiných tématech, dochází k vyplňování zřetelně se projevujících mezer. Jedná se především o přednášky

„Vykupitel“                                                      „Neposkvrněné početí a narození Syna Božího“

„Smrt Syna Božího a poslední večeře“        „Sestup z kříže!“

„To je moje tělo! To je má krev!“                   „Vzkříšení pozemského těla Kristova“

„Kristus řekl...!“            „Já jsem vzkříšení a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne!“

„Vidíš třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém vlastním oku nevnímáš“

„Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!“      „Dokonáno jest!“

Při zkoumání těchto věcí musí být hledající obzvláště bděli, neboť v dnešním lidstvu a především v křesťanství existuje řada názorů a jejich konstrukcí, které jsou postaveny velmi často jen na předávaných tvrzeních, opřených pouze o texty v bibli. Tyto mohou být a také jsou různě vykládány a jejich doložení spočívá opět jen v tvrzeních. Začnou-li se však přísně zkoumat z pohledu přírodních zákonů a tedy z pohledu Boží vůle, vyvstává v nejednom případě jejich neudržitelnost a mezerovitost.Velkou chybou hledajících je to, že na přirozeně se rodící otázky očekávají a přijímají odpovědi od udržovatelů a podporovatelů takovýchto výkladů a nauk. Ti z přirozené povahy věcí nedokáží přijmout skutečnost, pokud je v rozporu s jejich dosavadními názory. Z tohoto důvodu také budou odmítat vše nové, protože to zní jinak, i kdyby to byla čistá Pravda. Jejich vysvětlení každého povedou jen k jejich vlastní nauce, bez ohledu na její správnost či nesprávnost. Je to stejné, jako se ptát na existenci bílého toho, kdo tvrdí, že existuje pouze černé.

Přednáška

„Vývoj stvoření“ osvětluje skutečné děje, obrazně popsané v Bibli jako dějiny vzniku stvořeni, opět je zasazuje do rámce přírodních zákonů a v jejich účincích rozvíjí další důsledky tohoto významného aktu Boží vůle.

 „Druhy jasnovidectví“ Oblasti, do kterých má řada jasnovidců možnost nahlédnout, jsou z jejich pohledu vysoko položené, avšak ve skutečnosti tomu tak není.

Že stáří není překážkou pro duchovní vzestup, a proto také stojí před přírodními zákony jako pláštík, rádoby zastírající duchovní pohodlnost, vysvětluje přednáška

„Může být stáří překážkou duchovního vzestupu? „ V žádném případě ne!

Přednáška

„Lidský tvor“, umožňuje zbavit se mylné a domýšlivé představy, že člověk má v sobě něco božského. Současně ujasňuje postavení, jaké člověk zaujímá ve stvoření a vůči Stvořiteli.

Přednáška

„Cit“ objasňuje podstatu i použití tohoto tak významného projevu lidského ducha. Rovněž je zde odlišení od pocitu.

„V Zemi soumraku“

Živé popsání neradostných prožívání duší zesnulých, které i na onom světě jsou citelně a zřetelně zdržovány v dalším vývoji a postupu vpřed nesprávnými názory a představami, jež bez důkladného zkoumání slepě a pohodlně přijímali prostřednictvím nejrůznějších církví a věrouk za svého pozemského života. Jejich omyly stojí jako pevná mříž a svou neústupností nutí k přehodnocování tak mnohého, co bylo i v dobré víře přijímáno.

„Dobrovolní mučedníci, náboženští fanatikové“ jsou v této přednášce jasně ozářeni neúprosným světlem Pravdy. Zřetelně tak vystupuje jejich provinění proti vlastnímu tělu i duchu a tím proti přírodním zákonům.

„Zkřivený nástroj“

Tato přednáška činí zřetelným pochybení, jímž člověk povýšil rozum na modlu a místo jeho radostného používání učinil z něj zkřivený nástroj, který později formoval v nejrůznějších podobách veškeré zlo na zemi. Rovněž jsou popsány vlivy na tělo i ducha, které jednostranné a pokřivené pěstování rozumu přináší.

Krev a význam jejího vyzařování pro řádné spojení těla a ducha popisuje přednáška

„Tajemství krve“.

„Poznávání Boha“

Poznávat Boha tím nejpřirozenějším způsobem může každý člověk.Toto poznání se však musí vyvíjet postupným růstem pochopení jednotlivých stupňů stvoření. Jen tak se tvoří vědění, jež nakonec umožňuje plné a živé poznání stvoření a jeho Stvořitele.

„Žena a muž“

Zde jsou vysvětleny vnitřní rozdílnosti mezi ženou a mužem a ukázána nezbytnost vytvářet jejich spolupůsobením plnohodnotný duchovní druh. Objasňována je též podstata silného vlivu pravého a čistého ženství na pravé mužství.

Příklady jednotlivých přednášek můžeme ukončit zmínkou o přednášce

„Přehled stvoření“, v níž jsou popsány základní části stvoření a jejich přísně zákonité seřazení do příslušných úrovní.

_______________________________________

ZAVĚREM

V nejednom čtenáři, který pozorným čtením dospěl až k tomuto místu, vynořuje se otázka za otázkou a v jejich naléhavosti roste potřeba jejich zodpovězení. Tyto odpovědi mu poskytne především zevrubné prostudování knihy „VE SVĚTLE PRAVDY“, jehož obsah je členěn do záměrně voleného pořadí přednášek. Pokud bude čtenář libovolně vybírat jednotlivé přednášky z prostředku, konce nebo začátku jen podle své zvědavosti a číst je bez přednášek předcházejících, vylučuje tím možnost jejich správného pochopení.

Jako při poznávání zákonů matematiky nelze pochopit dělení a násobení bez znalosti sčítání a odčítání, tak nelze při vnikání do vědění o stvoření dojít k poznání přeskakováním a vytvářením mezer.

Sebemenší mezera, vzniklá neporozuměním nebo přeskakováním znemožňuje pochopení všeho. Tuto skutečnost nechť má každý čtenář stále důrazně na zřeteli.

Růst ujasňujícího poznání bude pak jen jedním ze silných a obšťastňujících prožití, které mu správné chápání a prožívání Poselství umožní. Jeho touha být skutečně člověkem se bude postupně naplňovat, až se jako živý duch v radostném rozmachu jásavě rozletí vstříc vytouženému Světlu.

http://www.abdrushin.cz/ve-svetle-pravdy/