HĽADANIE PRAVDY

a prapočátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, neboť to Slovo byl Bůh sám.

Jím jsou stvořeny všechny věci, bez Slova nebylo učiněno nic z toho, co bylo stvořeno.

V něm byl Život, a ten Život bylo Světlo. Světlo však byl Bůh sám.

Slovo, Život, Světlo; tři výdechy Pravěčného! Světlo z Boha svítilo do temnot, ale temnoty je nepochopily.

Tu byl člověk jménem Jan, který byl poslán od Boha jako svědek, aby svědčil o tom Světle a aby tak byly oči temna otevřeny.

On sám nebyl tím Světlem. Měl pouze příkaz podat svědectví o Světle, o tom pravdivém Světle, které chtělo osvítit všechny lidi, kteří budou přicházet na tento svět.

Světlo bylo ve světě, neboť celý svět jím byl vytvořen - ale svět je nepoznal.

Temným stal se svět, protože neviděl Světlo. Tu poslal Bůh svého vrozeného Syna, aby temnoty osvítil.

Přišel na svět, ale lidé Ho nepřijali. Těm několika málo, kteří Ho poznali, dal však milost  viděti Boha. Daroval jim Pravdu, aby na sobě mohli opět prožívat Boží zákony a mohli věřit v Boha.

Láska Boží sklonila se dolů k lidstvu. Stala se člověkem a pobývala mezi námi. Směli jsme pohlížet na její vznešenost, vznešenost vrozeného Syna Otcova, plnou milosti a pravdy. Z Jeho hojnosti jsme všichni přijímali milost za milostí.

Zákony Boží nám byly dány prostřednictvím Mojžíše. Ale lidé na ně zapomněli a kráčeli z temnot do temnoty. Tu přinesl Ježíš Kristus, vrozený  Syn Pravěčného, milost a Pravdu opět shůry na zem, aby se cesta lidstva rozjasnila.

Zvěstoval nám Boha. To nemohl vykonat žádný člověk. Nikdo Boha neviděl a ani ho neuvidí; vrozený syn, který přišel od Otce, mohl nám o Něm podat zvěst.

Odložil všechnu svoji nádheru, aby byl lidem blízký jako člověk.Svoji božskost nesl v  sobě jako skrytý poklad, ale obal zahalující tento skvost byl příliš slabý. Vždy znovu jím pronikala vznešenost. Lidé viděli záři, která z Něho vycházela, ale nedbali jí. Cítili síly, které jako paprsky z něho pronikaly, ale nechtěli se dát poučit.

Jan, sluha Boží, viděl v okamžiku, kdy ho křtil na Jeho rozkaz, že se nad Ním vznáší holubice. Tu věděl, že Ježíš je vrozený Syn věčného Boha. A svědčil o Něm, ale bylo jen málo těch, kteří toto svědectví přijali.

 u však mezi učenci byl jeden, jménem Nikodém, který viděl záři okolo Ježíše a pocítil Jeho sílu. Od té doby neměl klidu, až jedné noci vstal a šel k Ježíši.

"Mistře," pravil k Ježíši, "vím, že jsi poslán Bohem. Nikdo nemůže konat to, co konáš Ty, leda že by Bůh byl s ním. Řekni mi, co musím dělat, abych dosáhl království Božího?"

Ježíš na něho pohlédl a viděl, že svoji otázku míní skutečně vážně, viděl však také, že Nikodém je ještě zcela v zajetí starého. Tu odpověděl:

"Amen, říkám ti, jestliže se znovu nenarodíš, nebudeš moci vejít do království Božího!"

Nikodém této odpovědi nerozuměl. Tu Ježíš připojil:

"Musíš se narodit v duchu. Vaše těla pozemsky zrozená musí zaniknout, jako všechno pozemské. Váš duch touží po tom, aby vešel do věčnosti, ale nezmění-li se od základu, nemůže nikdy dojít do říše Boží."

Nyní začal Nikodém tušit, co měla Ježíšova odpověď znamenat. Nesměle se zeptal:

"Jak by se to mohlo stát, Mistře?"

Tu začal Ježíš vysvětlovat:

"V líné dřímotě leží krajina. Tu se přižene bouřlivý vítr. Nevíš, odkud přichází, nebo kam se žene, ale cítíš, jak vane, a vidíš, jak všechno rozvíří. Po jeho odchodu vypadá krajina jinak, nově. Právě tak je tomu s lidmi, jimiž pronikne síla, která vychází z Boha. Zatřese spícími a náhle jsou vnitřně přetvořeni, jestliže nekladli žádný odpor této obnovující síle."

"Nechci jí klást žádný odpor," prudce zvolal Nikodém. "Chci, aby se mnou zatřásla, všecko má být nové! Řekni mi, jak mám dosáhnout toho, aby se i mne dotkl bouřlivý vítr?"

Stárnoucí muž se třásl tak, jako by byl již zmítán sem a tam. Ježíš na něho hleděl s úsměvem:

"Jsi znalcem Písma v Izraeli a nevíš to? Když mně neporozumíte vy, kteří znáte zaslíbení, jak to mají pochopit neučení? Snažím se mluvit tak prostě, aby to mohlo pochopit i dítě!"

Zahanben sklonil Nikodém zrak. Bylo to pro něho tak závažné. Chtěl svůj život změnit od základu, ale ještě nepochopil, že bouřlivý vítr vyvolat nemůže. Domníval se, že musí všechno vykonat sám.

Ježíš mu chtěl pomoci a začal znovu:

"Z milosrdné lásky poslal Bůh, Věčný, svého Syna na svět, do všech temnot a vší té tmy. Světlo má vzejít v duších lidí. Proto Syn Boží přišel. Kdo mu věří a jedná podle Jeho slov, ten opět najde správnou cestu, která ho může vést k Bohu. Ten také obstojí v soudu, který jednou musí přijít na tento svět."

Při slově "soud" jakoby posluchač náhle pochopil.

"Pane," koktal, "ty nám tedy soud nepřinášíš?"

"Ne," odpověděl Ježíš s nekonečnou dobrotou. "Já vám přináším spásu, dříve než nad vámi propukne soud. Přináším vám Světlo a Pravdu. Po mně přijde Syn Boží, který je od věčnosti určen za soudce celého světa. Ó, vy lidé, kdybyste jen chtěli slyšet!"

Do očí učence vstoupily slzy, ale on si toho nevšímal.

"Pane věřím v Tebe! Vím, že jsi Syn Boží, a ... a ... děkuji Ti!"

Hluboce se sklonil, uchopil lem Ježíšova šatu a políbil jej chvějícími se rty. Ježíš však položil na okamžik ruku na jeho hlavu a žehnal mu.

Mlčky opustil Nikodém místnost, ale jeho srdce plálo a on se domníval, že cítí, jak jím vane bouřlivý vítr.

Po Nikodémově odchodu vyšel také Ježíš ven. Zářivě jasná klenula se hvězdná obloha nad ním, když svůj pohled pozvedl vzhůru.

"Otče," vzdechl, "proč jen Tě lidé nemohou pochopit? Všude okolo nich stojí důkazy Tvé všemohoucnosti a velikosti. David Tě spatřoval ve Tvých dílech, ale co o tom zpíval ve svých žalmech, to dnes lidé jen bezmyšlenkovitě opakují, aniž by si při tom něco mysleli."

Jeho myšlenky opět putovaly k Nikodémovi. Také on byl znalec Písma a farizej. Zasypána ležela víra v Boha pod falešným věděním, ale on se přece zeptal a našel! Oč lehčí by byla Ježíšova cesta, kdyby se ostatní podobali Nikodémovi! Zdalipak si uchová to, co dnes získal?

"Otče," prosil Ježíš, "dej mu sílu, aby rostl k Tobě vzhůru!"

Tu vyšel učedník Jan z domu. Zneklidněl, že byl Mistr vyhledán ještě tak pozdě v noci.

"Musí to být, Mistře?" tázal se s jemnou výčitkou. "Nech přece lidi, aby k Tobě přicházeli ve dne! Kdo se musí bát světla, neměl by raději vůbec k Tobě chodit!"

"Jak ukvapeně vy usuzujete, Jene," namítl Ježíš. "Když tvé tělo onemocní a bude trpět bolestí, nebudeš také čekat do bílého rána, abys poslal pro pomoc. Není duše víc než tvé tělo? Tento muž jednal správně, když bez meškání přišel ke mně, jakmile byl k tomu vnitřně puzen. Jak ale říkáš, jednal tak proto, že se bál? Uvidíš ještě, že mne veřejně před lidmi vyzná."

Jan zahanbeně mlčel a Ježíš s ním šel zpět do domu.

O několik dní později se konalo shromáždění zákoníků, farizejů a nejstarších mužů lidu Izraelského. Bylo zde velmi živo.

"Nesmíme trpět, aby se tu a tam v zemi lid shlukoval kolem jednotlivých mužů, které nikdo nezná," zvolal jeden z nejstarších.

Dva nebo tři muži vyskočili, aby vyjádřili své mínění, ale dřív než mohli promluvit, zazněl klidný hlas:

"Proč je nikdo nezná?"

Všechny hlavy se obrátily k řečníkovi. Byl to starší muž jménem Nikodém, který dosud ve shromážděních většinou mlčel. Jeho otázka je zmátla. Ano, proč ty muže vlastně nikdo nezná?

Jeden ze zákoníků se zvedl.

"Ovšemže tyto muže známe," chlácholil ostatní. "Jehu se jen špatně vyjádřil. Víme, že jeden se jmenuje Jan a že je synem kněze Zachariáše. Druhý pak se jmenuje Ježíš a je synem tesaře Josefa z Nazaretu."

"Josefův syn!" zvolal překvapeně Jehu. Však jsem si vždy myslel, že by nám tento přemoudřelý mladík, který má chování prince, mohl leccos provést!"

"Když ho znáš, vypravuj nám o něm!" žádali mnozí téměř bouřlivě.

To mohlo být zajímavé, slyšet konečně něco bližšího o tomto muži. Ale Jehu s nevolí odmítl.

"O čem se tady dá vyprávět?" řekl mrzutě. "Učil jsem krátkou dobu v Nazaretě. Do chrámové školy chodil také tento Ježíš, který věděl mnohem více, než by odpovídalo jeho věku. Proto byl nesnesitelně sebevědomý. Vždy se jen ptal, nakonec mu moje učení nestačilo a pod záminkou, že je doma nepostradatelný, vzal ho jeho až příliš ústupný otec ze školy. To je všechno."

Někteří posluchači se nepozorovaně usmáli.

"Uražená ješitnost!" zašeptal jeden. "Jehu se to muselo hluboce dotknout, že na porážku dodneška nezapomněl."

Avšak jeden starší kněz se ujal slova.

"Ježíš z Nazaretu," řekl zamyšleně. "Nejmenoval se tak ten hoch, který před deseti až dvanácti  lety byl jednou zde v chrámě? Annas ho přivedl k nám a my všichni jsme měli radost z jeho odpovědí a otázek."

Nikdo neodpovídal, tato událost se stala již příliš dávno, snad již také skutečně nebyl mezi nimi nikdo, kdo tehdy s dítětem hovořil. Pouze Nikodémem to trhlo.

"Proto," šeptal si sám pro sebe, "proto letělo mé srdce vstříc tomuto Ježíši, když nedávno v noci stál přede mnou! Že jsem byl tak slepý! To dítě září ještě dnes z toho muže. Musím Ho vidět znovu!"

Mezitím se Jehu vrátil opět ke své první otázce.

Co učinit, aby se zabránilo těmto srocováním? Obával se, že Římané by mohli být dotčeni a že by za tím mohli tušit odpor proti jejich vládě.

Tomu ostatní živě odporovali. Římané se mají starat sami o sebe! Jestliže jsou jim tito putující kazatelé na obtíž, mohou se sami postarat o klid! To není věc kněží. Kromě toho Jan je velmi učený muž, jehož učitelem byl rabín Šolem. Jeho slova nemohou být v rozporu s všeobecnou naukou.

Mnoho kněží se přiznalo, že Jana slyšeli mluvit. Mluví, jak se říká, bez obalu, bez ostychu vytýká lidem jejich hříchy, ale neříká nic nepravdivého. Měl by se nechat být na pokoji.

"Ale vytváří školu," horlil jeden přítel Jehuův. "Nyní již také ten Ježíš mluví všude v zemi a brzy mohou následovat jiní."

"Ale nekřtí, nechte ho tedy mluvit!" smál se jeden z mladších. "Věřím, že to, co říká, je velmi dobré."

"Ty věříš," posmíval se Jehu. "Věříš! Už jsi ho slyšel? Víš, co říká?"

Nikdo ze všech, kteří tu seděli, aby soudili, Ježíše neslyšel. Napůl zahanbeně to museli přiznat.

"Já jsem ho slyšel, dokonce jsem se ho vyptával," bylo možno zaslechnout Nikodémův hlas.

Mluvil zcela prostě, bez jakéhokoliv vnějšího pohnutí. Ale uvnitř, v něm to plálo: "Kéž by ten bouřlivý vítr zasáhl všechna ta srdce!"

"Nenašel jsem nic nesprávného v jeho kázáních."

Více se neodvážil říci, aby neupadl v podezření, že se Ježíše zastává. Domníval se, že by potom již nemohl vystoupit na Ježíšovu obhajobu.

Nyní se také ostatní rozhodli, že se připojí k lidu, až někdy půjde Ježíš opět cestou kolem. Musí se přece  vidět, co na něm je.

Ježíš však zatím putoval se svými učedníky dále. Na své cestě do Galileje procházel Samařím. U Sichemu se zastavili a učedníci šli do města nakoupit jídlo. Ježíš se zatím posadil na okraj studny a obíral se různými myšlenkami.

 Jakub vykopal tuto studnu, Jakub, kterého Židé nazývali jedním z praotců. Byli pyšní, že pocházeli z Jakubova rodu. Nazývali se vyvolený národ Boží a také jím byli. Ale místo toho aby si uvědomili, že je to milost, viděli v tom zásluhu. Oni sami si zastavěli všechny cesty vzhůru. Ach, a práci, kterou měl Ježíš vykonat na jejich duších, učinili mu tak těžkou.

Ježíš vzdychl a opět se věnoval svému okolí. Měl za sebou dlouhou cestu, byl unavený a žíznivý.

Tu od Sichemu přicházela rychlými kroky nějaká žena, která podle venkovského zvyku nesla na hlavě džbán na vodu. Ježíš pohlédl na tuto ženu pozorněji, co to v ní bylo? Kráčela volně a lehce, ale v její bytosti bylo skryto něco, co utajovala. Nyní došla ke studni. Krátce pozdravila, naklonila se nad studnu a začala plnit svůj džbán. Náhle zaslechla hlas čekajícího muže:

"Dej mi pít, mám žízeň." Již chtěla vyhovět, tu se jí však zmocnily rozpaky.

"Ti muži, které jsem potkala na cestě ze Sichemu, tě doprovázejí?" zeptala se.

Ježíš přisvědčil .

"Pak jste Židé, i když ty jako Žid nevypadáš. Ty nevíš, že jsem Samaritánka? Vy židé s  námi neobcujete. Tak ti nesmím nabídnout ani svůj džbán, pane."

Ježíš se na ni opět podíval pronikavým pohledem. Každá jiní žena by mu klidně vodu přinesla. Sám má dbát na to, zda tím neporušuje pravidla! Co to bylo s touto ženou, že se bála o duši jiného člověka? Chtěl pátrat dál, a laskavě odvětil:

"Kdybys věděla, kdo jsem, prosila bys o vodu ty mne. A já bych ti dal z věčně tryskajícího pramene života, abys od nynějška nežíznila."

 Žena se na okamžik zarazila: "O čem to mluvil ten cizinec?" Tu uviděla jasnou záři, která opřádala celou Jeho postavu, viděla paprsky, které vycházejíce z Jeho očí zdály se pronikat její duší. Najednou věděla, že Ježíš nemluvil o pozemské vodě.

Třesoucím se hlasem prosila:

"Pane, dej mi z té vody, aby nesmírná žízeň mé duše byla konečně uhašena!"

Místo odpovědi ji Ježíš vyzval:

"Tak jdi a přiveď svého muže."

Obstojí v této zkoušce? Žena se však bez váhání přiznala k tomu, co by jí v očích některého jiného člověka muselo uškodit:

"Pane, nemám žádného muže. Pět mužů jsem měla, ale ten, o kterého se nyní z lásky starám až do jeho smrti, není můj muž."

Ježíš klidně odpověděl:

"Věděl jsem to, mluvila jsi pravdu." Ani slova odsouzení, žádná výčitka!

Z ženy, která se konečně jednou vyznala z tíživé životní viny, se to nyní dralo nezadržitelně ven. Všechno, všechno, co ji trápilo a zaměstnávalo, až pokud si mohla vzpomenout, muselo nyní na denní světlo.

"Pane, vím, že jsi prorok Nejvyššího. Pomoz mi! Kde mohu najít Boha? Hledám Ho, ale nenalézám Ho. Vy Židé říkáte, že je nutno modlit se k Němu v jeruzalémském chrámu, Tam se zjeví. Naši otcové nás učili hledat Ho na této hoře. Nikde jsem Ho nenašla. Pane, milý Pane, pomoz mi!"

Pohnutě zaznívala tato slova, vycházela z nejhlubších částí hledající duše. Ještě nikdy nemluvil nějaký člověk tak bezprostředně k Ježíšově duši. Ježíš se ještě nikdy nesetkal s  takovým hledáním.

Vlídně se obrátil k ženě, která se na něho dívala prosícíma očima, planouc očekáváním.

"Bůh není viditelný lidským očím. Kdo Ho chce vzývat, musí ho hledat mimo tuto hmotnost. Musí jít do své vlastní duše. Pouze duch může proniknout vzhůru a může něco vytušit o Bohu. Tomu se musíte, vy lidé, teprve znovu učit."

Žena ho horlivě přerušila:

"Mesiáš, který nyní brzy přijde, ten nám řekne o Bohu, ten nás to všechno naučí."

Z hluboké víry vyslovila tato slova. Ježíš však odvětil mírným hlasem:

"Ženo, podívej se na mne dobře! Já jsem to." Neskonalá radost naplnila duši ženy.

"Můj Pán a můj Bůh," jásala. Potom jako ve velkém údivu přešlo přes její rty: "Tak jsem přece Boha našla? Smím Ho vidět!"

Klesla na kolena a přitiskla lem Ježíšova šatu na své rty. Potom však vyskočila. Zapomněla, že Ježíš ji prosil o doušek vody, zapomněla, že se dosud vyhýbala lidem, aby jim nedala příležitost k posměškům.

Uchopila svůj džbán a utíkala do Sichemu oznámit tam, že přišel Mesiáš a že je nablízku. Všichni, všichni ho musí vidět!

Ježíš se za ní díval s velikou radostí. Jak bylo dobré, že našel takového člověka. Vidění a vědění u ní splývaly a co její duše prožila, to přeměnila v čin. Požehnaná žena!

Nyní došli také učedníci. Plni údivu pozorovali, že jejich Pán mluvil se Samaritánkou, ale neptali se. Nabídli mu pokrm, který nakoupili, ale on odmítl. Tu se začali strachovat, že možná snědl to, co mu nabídla Samaritánka. Ještě stále byli příliš hluboko spoutáni předpisy své víry.

Ježíš s úsměvem rozptýlil tyto obavy.

"Čí duše byla nasycena, ten již pozemský pokrm nepotřebuje."

Tomu učedníci nerozuměli a nutili ho:

"Pane, jez!"

Tu z lásky k nim se přemohl a pojedl z toho, co mu nabídli. Když však dojedli, vyprávěl jim o té ženě.

"Vizte," pravil, "nyní bude spasení Židům odňato a bude dostupné všemu lidstvu. Ode dneška smějí všichni, kteří mne hledají, ke mně přijít. Vy budete mít později bohatší sklizeň mezi pohany, u kterých jste neseli, než mezi Židy, u kterých byla každá setba marná."

Radostné poselství, které žena přinesla do Sichemu, nevyznělo naprázdno. Ke studni proudily zástupy, aby viděly toho, jehož žena nazývala Mesiášem.

Radost naplnila Pánovo srdce. Tito lidé nepřicházeli ze zvědavosti ani se dívat na zázraky, tito lidé hledali Mesiáše, záchranu svých duší. A radost, která ho naplňovala, pronikala jako jasná záře jeho pozemskou schránou. Tu byly otevřeny oči těch, kteří sem přišli, a oni viděli, že je skutečně Mesiášem. Modlili se k Němu. Potom prosili:

"Pane, zůstaň u nás ještě na krátký čas, i když toho nejsme hodni. Chceme to říci jiným, že jsme nalezli spásu světa!"

Ježíš to slíbil. Nyní putovali sem a tam krajem, volajíce a oznamujíce to, co viděli.

"Našli jsme Spasitele! Je doopravdy u nás."

Nemohli podat žádnou zprávu o zázraku, který by udělal, aby se jim zjevil. Mohli pouze zcela prostě říci, že našli Pána všech světů. Ale to stačilo. Tato zvěst proudila celým Samařím. A kdo měl touhu v duši, přišel k Sichemu a nalezl.

Dva dny zůstal Ježíš u studny a potom pokračoval ve své cestě. Zanechal zde vděčné, obšťastněné duše.

V tichém zadumání kráčel Ježíš krajem. Děkoval otci, že mu vložil do rukou tyto lidské duše, měkké jako vosk. Tím živěji hovořili učedníci o tom, co prožili.

Byly to nádherné dny! Ježíše obklopovalo něco jako vítězné plesání. Nyní jistě nastane pro Izrael velké probuzení! V nejrůžovějších barvách si malovali všechno to, co nyní bude následovat, co bude muset následovat! Vůbec nezpozorovali, že jejich Pán ztichl a spolu s  ním několik málo z jejich středu.

Nakonec toho bylo na Tomáše již příliš. Nepočkal, až na chvíli umlknou, nýbrž svůj hlas pozvedl nad všechny: "Cožpak jste zapomněli, jak náš Pán říkal, že nikdo není prorokem ve své vlasti? Byli jsme v Samaří. Tam se dály všude velké věci. Nyní přicházíme do Galileje, k pravověrným Židům, ale nikdo nebude v Ježíše věřit!"

Chtěli se zlostně vrhnout na řečníka, který jim všem zkazil radost, tu však Ježíš, kterého hlasitá slova vytrhla z jeho zadumání, začal hovořit:

"Tomáš má pravdu. To, co se dělo zde, budeme marně hledat u pravověrných Židů. Kdybych šel k lidem, kteří nevědí o Bohu nic, věru, poznali by mne a Boha ve mně. Jsem ale poslán k Židům podle vůle Otce. Ti jsou však tvrdošíjný národ."

"Jestliže Tě nepřijmou, přijde na ně soud," řekl Filip. V jeho slovech bylo trochu škodolibosti.

Ježíš na něho vážně pohleděl:

"Měj se na pozoru, Filipe, aby soud nepřišel také na tebe!"

A Filip mu porozuměl a zahanben sklopil zrak. Ježíš ale pokračoval:

"Soud na svět přijde, jak to Otec předem určil."

Tu se ho jeden z dvanácti zeptal:

"Pane, tak tys tedy přece jen přišel, abys provedl soud na zemi?"

Ježíš potřásl hlavou:

"Nepřišel jsem na svět, abych ho soudil, nýbrž proto, aby lidstvo skrze mne opět našlo cestu vzhůru."

Tomáš se zeptal:

"Pane, tys jednou řekl, že svět nebude soudit Otec, nýbrž Syn? Když jsi však Ty nepřišel, abys soudil, kdo tedy bude soudit svět?"

"Syn Boží přijde, aby soudil svět, jak mu Otec rozkázal. Otec všechno vložil do jeho rukou, život i smrt, zničení i blaženost. Budou muset vstát z mrtvých, aby stanuli před Ním. Kdo uslyší Jeho hlas, tomu má být ponechána ještě krátká doba k obratu, kdo však neuposlechne hlasu Syna Člověka, ten propadne věčnému zatracení."

Hluboká vážnost se zračila v obličeji Syna Božího, plaše se dívali jeho učedníci na něho. Ale přesto mu nerozuměli, nýbrž se domnívali, že mluví o sobě samém. Později si šeptem vykládali jeho slova a Jidáš, na něhož se obrátili jako vždy, když něčemu neporozuměli, jim vysvětloval, že Ježíš přišel nyní pouze proto, aby svědčil o Bohu, ale že se opět vrátí soudu. To je vyhrazeno na pozdější dobu. Všichni se domnívali, že to pochopili.

Byli již několik dní na cestě. Všude se k nim tlačili lidé, přiváděli nemocné nebo poraněné lidi k Ježíši, a Pán uzdravil všechny, kterým tím mohl pomoci.

V kraji Kananejském se zástupem lidí prodíral nějaký královský úředník, aby se dostal k Ježíši. Všichni se hluboce klaněli, také učedníci. Ježíš toho nedbal. Petr mu tiše pošeptal:

"Pane, pohleď, královský úředník přichází k Tobě!"

Ježíš vzhlédl vlídně od nemocného, na jehož oči položil svou ruku.

"Jen ať přijde, Petře, on není horší než ti druzí."

Učedníci se na sebe ustrašeně podívali. Co to Ježíš řekl? Není horší než ti druzí? Muž v takovém postavení? Snad to neslyšel. Ale v tom se zklamali.

Když ten vysoký úředník stál před Ježíšem, klekl na kolena a pravil: "Těší mne, rabbi, když říkáš, že nejsem horší než ti druzí, kterým jsi pomohl. Tak jistě i mně pomůžeš. Můj jediný syn umírá, takže když ty nepomůžeš, bude mi odňat. Když jsem  slyšel, že jsi v tomto kraji, opustil jsem dítě, abych tě vyhledal. Cestou jsem si však vzpomněl na všechny svoje hříchy a byl jsem zoufalý. Takovému muži, který na sebe uvalil tolik viny, nemůže Bůh pomoci. Nyní však mně jako útěchu říkáš, že nejsem horší než ti druzí. Pane děkuji Ti."

Zaraženě se na sebe dívali učedníci. Byla Ježíšova slova míněna takto? Ježíš však muži pravil:

"Jdi domů, tvůj syn žije."

Jako šipka vyběhl muž odtud, takže bylo jen stěží rozumět jeho vroucím slovům díků, která koktal. Náhle se však zastavil, obrátil se a běžel zpět. Bez dechu stanul před Ježíšem.

"Pane, ode dneška chci být lepší než ti druzí!"

Ježíš viděl, že to myslí vážně. Když pak muž došel do blízkosti Kafarnau, kde bydlel, setkal se s posly, kteří mu měli vyřídit, že se jeho chlapec uzdravil.

Večer svolal Ježíš svoje učedníky k sobě a vytkl jim, že ještě stále posuzují lidi, kteří hledají pomoc, podle zevnějšku.

"Nemyslíte, že jsem si mohl svoje učedníky vybrat z nejpřednějších lidí této země? zeptal se jich.

Jestliže byli poctiví, museli si sami přiznat, že již mnohokrát přemýšleli o tom, proč vyvolil právě je, skoro samé prosté muže. To nyní přiznali a Ježíš řekl:

"Je mnoho důvodů, které mne pohnuly, abych vybral právě Vás. Nemuseli jste překonávat naučené vědění, mohli jste lépe snášet námahu našeho putování, nebyli jste poutáni mrzkým mamonem a ještě mnoho jiného. Především jsem ale doufal, že chudí a ubozí budou mít ve vás přímluvce, protože když jste ke mně přišli, byli jste sami chudí a ubozí."

Další dny Ježíš putoval opět jižním směrem. Všude v zemi bylo vidět přípravu na oslavu svátku letnic. Tak přišel do krajiny Nazaretské, ale dal se cestou, která nevedla do města. Tu mu do cesty vstoupili dva hezcí mladíci.

"Ježíši, synu Josefův, znáš nás?"

Byli to Jakub a Jan, jeho bratři, kteří slyšeli, že tady putuje kolem. Výmluvnými slovy ho Jakub vyzýval, aby putoval do Judska a aby tam konal zázraky.

"Nestačí, když konáš svoje zázraky v Galileji," řekl Jakub přemoudřele. "Když jsi ten, za kterého se považuješ, proč se skrýváš před kněžími? Ukaž jim, co dovedeš, a oni budou v  Tebe také věřit."

Ježíš cítil, že bratrova víra začala kolísat. Snad by mu mohl ještě pomoci.

"Jakube," řekl laskavě, "že oni věří jenom tehdy, když konám zázraky, co je na tom zvláštního? V Samaří jen mě viděli a poznali mě a Toho, který mne poslal."

"Tak přijď alespoň na slavnost do Jeruzaléma," prosil Jakub. "Ukaž se kněžím, snad Tě oni poznají."

Vážně hleděl Ježíš na Jakuba.

"Jakube, řekni mi, víš kdo jsem já?"

Tuto otázku bratr nečekal, ale věděl, že na ní závisí mnohem více, že nejde jen o povrchní odpověď, ale o něco hlubšího.  Ale dříve než začal přemítat o tom, co má říci, přistoupil k němu mladší bratr Jan. Klidným, ještě dětským hlasem řekl:

"Ty jsi zaslíbený Mesiáš, vím to!"

Potom se polekal svých vlastních slov a nesměle připojil: "Jsi také náš bratr, ještě jsem nepochopil, jak je to možné."

Jako blesk zasáhla slova mladšího bratra Jakubovu duši. Náhle se v něm rozjasnilo. Nyní mohl také mluvit. Otočil se od Ježíše k Janovi a zcela jednoduše a prostě řekl:

"Ježíš je Syn Boží a na svět přišel proto, aby lidstvo znovu nalezlo Boha. K tomu potřeboval pozemské tělo. Šťastní jsme my, kteří se smíme nazývat jeho bratry."