Choď na obsah Choď na menu
 


EVANGELIUM JANOVO II.část

Potom se opět obrátil k Ježíši:

"Odpusť mi, už nikdy Ti nebudu do ničeho mluvit."

Ježíš však oběma podal ruku a napomenul je, aby šli na slavnost do Jeruzaléma. Avšak ani slovem se nezmínil o tom, co chce nyní učinit.

 

 

Jeho učedníci však brzy zpozorovali, že i oni jsou na cestě do Jeruzaléma. Radovali se a svoji radost dávali nepokrytě najevo.

Sotva však přišli do Jeruzaléma, změnila se radost v úzkost. Všude, kde se Ježíš objevil, vyvolal hádku a nesvornost. Jedni říkali: "Jeho kázání je od Boha," druzí naopak tvrdili, že je od ďábla. Ale čím více lidé zuřili také proti němu, nemohli mu přece uškodit, neboť jeho hodina ještě nepřišla.

Prvního slavnostního dne vstoupil Ježíš do chrámu a začal vyučovat. Tu se vzbouřili znalci písma a říkali:

"Odkdy je zvykem, aby kázal neučený? Řekni nám nejprve, kdo byl Tvým učitelem a od koho Tvé učení pochází."

Zvučným hlasem odpověděl Ježíš:

"Moje učení pochází ze mne samého a je z Boha, který mne poslal! Pokuste se žít podle mých slov a brzy zpozorujete, že má nauka je z Boha, neboť nese v sobě život. Kdybyste má slova přijali v sebe, dosáhli byste blaženosti již zde na zemi.

Zajisté, pravím vám, kdo ve mne věří, z jeho těla potečou proudy živoucí vody. Bude občerstvovat všechny, kteří s ním přijdou do styku. Boží síla jím pronikne tak, jako proniká vším na zemi, co se jí otevře.

Pohleďte na květiny na poli. Otevírají své kalíšky slunečním paprskům. Ptají se také, odkud pocházejí tyto paprsky nebo kdo je poslal? Vezměte si z nich příklad.

Mnozí kněží slyšeli tuto řeč a nenašli na ní nic nesprávného. Snažili se přesvědčit ty, kteří mínili, že je nutno zakázat Ježíši mluvit. To bylo ale všechno. Ani jediný si nevzal slova, která slyšel, k srdci. Mezi mnohými byl pouze jeden, jehož duše se dmula v díku a radosti: Nikodém. Tak rád by pronikl k Ježíši, ale ještě k tomu nenašel čas. Stále znovu musel uklidňovat vzrušené a pobouřené mysli.

Jeden z nejvyšších kněží se ho prudce zeptal:

"Za koho považuješ toho muže?"

Hlasitě a bez bázně Nikodém odpověděl:

"Já vím, že je to zaslíbený Mesiáš!"

Chvíli bylo ticho, dosti dlouho, aby si učedník Jan mohl vzpomenout na Ježíšova slova: "Ještě ho uslyšíte, jak mě veřejně vyzná." Potom však jeden ze zákoníků zvolal:

"To není možné, protože Mesiáš má přijít z Betléma, tento však pochází z Nazareta."

Tu musel Nikodém mlčet, neboť nevěděl, že Ježíš se narodil v Betlémě.

Ježíš také druhého dne učil v chrámě, zcela samozřejmě a bez bázně. Okolo něj se ale shlukli zákoníci a farizejové, aby ho pozorovali a poslouchali. I když velmi dávali pozor na každé jeho slovo, nemohli najít nic nesprávného. To je ještě mnohem více roztrpčilo.

Na Ježíše se však toto slídění položilo jako těžké břímě: těžce se mu dýchalo a mluvilo. Musel si na chvíli vydechnout!

Na malou chvíli se odmlčel a potom volal bez obalu dále nad hlavami, které k němu byly obráceny vzhůru:

"Vy zákoníci, proč jste sem přišli? Co chcete slyšet? Když se domníváte, že mě můžete obvinit za má slova, proč mi nezakážete mluvit? Jestliže jsou však moje slova správná, proč jim nasloucháte jen povrchně? Vezměte si je k srdci!"

Rozpačitě obrátili se farizejové. Copak je možné, aby někdo říkal tak přímo nahlas to, co cítí a co si myslí? Jeden z nich se domníval, že musí něco říci. Hrubým hlasem křičel:

"Jsi ďáblův, že se domníváš, že bychom tě mohli nachytat?"

Dříve než mohl Ježíš odpovědět - byl-li vůbec ochoten dát odpověď na takovou otázku - vystoupil Nikodém o krok dopředu.

"Hodí se pro nás mluvit takto v chrámu?" ptal se. "Já na Ježíšovi nenalézám nic špatného. Kdo je jiného mínění, má tento chrám opustit a nemá hledajícím zabírat místo."

Slyšte Nikodéma," syčel Jehu, "on je již také pod vlivem tohoto Ježíše! Pro tohoto podvodníka by bylo pohodlné, kdybychom vyklidili místo. Potom by mohl beze strachu říci všechno, k čemu ho to nutí!" Nahlas ale zvolal:

"Řekni nám přece, Ježíši, co jsi říkal o chrámu? Že je to jenom napodobenina? Copak nevíš, že tento chrám dal postavit náš otec Šalamoun? Chceš mu vytýkat, že to byl napodobitel? Kde měl najít vzor? Chceš ho urážet a říci, že stavěl podle pohanských chrámů?"

Stále vzrušeněji zněl žalobcův hlas. Jehu by byl horlil ještě dále, kdyby ho nebyly přerušily projevy nevole. Dříve než se mohl zmoci na nové otázky, pozvedl Ježíš klidně ruku, hlasy umlkly a nastalo úplné ticho. Na Ježíšově tváři tkvěl tak nebeský klid, že se každý musel na něho dívat s údivem a nadšením. Libozvučně a vřele zněl jeho hlas, když nyní začal:

"Ptáte se mne na pravzor tohoto pozemského chrámu. Vězte, že stojí nahoře ve vesmíru, krásnější a nádhernější než všechno, co kdy lidská ruka vytvořila. Blažení duchové jsou jeho služebníky a bez přestání děkují Bohu ve štěstí a radosti.

Kdybyste dnes zbořili tento chrám, takže by nezůstal kámen na kameni, zajisté, v nejkratší době by mohl být opět vybudován, kdyby se našel člověk, jenž by byl dostatečně čistý, jako byl Šalamoun, aby mohl spatřit pravzor tohoto chrámu."

Posluchači blaženě naslouchali. Tak k nim ještě nikdo nemluvil. Chtěli slyšet více, chtěli se dozvědět více o tom, co bylo jejich zraku skryto.

Mezi nenávistnými učenci však vznikl neklid; domnívali se, že nyní našli smyčku, do níž by Ježíše mohli chytit.

"Říká, že zboří tento chrám," šeptali si mezi sebou a tato lež se rozšířila jako blesk.

Zástupy se cítily nemile rušeny. Všichni věděli, že Ježíš to řekl jinak. Snažili se pomlouvače umlčet a vyvrátit jejich tvrzení. Tak došlo ke slovní potyčce, jež přehlušila slova Ježíšova.

S bolestným úsměvem skončil Mistr uprostřed věty. Těmto lidem nebylo možno pomoci! Sami si vždy všechno zkazili! Těsně přitiskl záhyby svého roucha k sobě, jako by se štítil každého dotyku s okolím, a obklopen svými učedníky klidnými kroky opustil chrám. Nikdo Ho nezadržel, ačkoliv za sloupy byli ukryti ozbrojenci, kteří čekali na pokyn kněží, aby Ho zajali.

Venku Ježíš vydechl.

"Opusťme Jeruzalém," vybídl svoje průvodce. Když však celí rozčilení chtěli začít hovořit o všem, co právě prožili, pokynul jim, aby mlčeli. Ticho mělo být okolo něho, ticho po takovém divokém zmatku! Mlčky kráčel v tichém zadumání před učedníky.

Po několika hodinách zavolal si k sobě Jana. Ten mu rozuměl nejlépe ze všech učedníků, neboť jeho cítění bylo čisté a nezkalené.

"Jene," začal Ježíš, "proč mne farizejové nenávidí?"

"Pane, zdá se mi, že se to dá jednoduše vysvětlit. Chtějí vésti lid, a proto je jim nepříjemné, když přijde někdo, kdo může dát něco lepšího než oni. Když se k Tobě přihrne lid, poslouchá Tebe a ne je. Toho se bojí!"

Ježíš se zamyslel. Jak bylo něco takového možné? Chybělo mu jakékoliv porozumění pro takové myšlení.

"Kdyby však nyní sami naslouchali mým slovům, místo aby v nich stále jen hledali skrytý falešný význam, který by v nich chtěli nalézt, kdyby přijali to, co přináším, pak by mohli kráčet kupředu před lidem a dávat mu dobrý příklad. Pak by mohli mnohem lépe  vésti lid. Copak to nechápou?"

"Ne, Mistře, myslím, že tak dalece oni neuvažují," stísněně zněla učedníkova odpověď. "To by jim někdo musel říci - ale kdo?" dodal s povzdechem.

"Já jim to chci říci," odvětil Ježíš, "ale oni mi budou tak málo věřit jako dosud."

Nyní oba  zase umlkli; každý z nich se obíral vlastními myšlenkami.

Když se večer zastavili k odpočinku, stranou všech lidských příbytků, žádali učedníci naléhavě Ježíše, aby jim vyprávěl více o chrámu tam nahoře ve vesmíru.

Přijali do sebe všechna Jeho slova a cestou o nich přemýšleli. Na každého z nich však tato slova jinak zapůsobila. Někteří chtěli vědět, zda jednou ten chrám spatří, nebo zda v něm dokonce jednou budou moci sloužit.

Jidáš toužil po odpovědi na otázku, je-li tento nadpozemský chrám také vystavěn ze zlata a stříbra, nebo je-li to míněno pouze obrazně. Tomu nerozuměli ostatní, kteří zcela prostě podle Ježíšových slov předpokládali, že nahoře stojí nějaký chrám, který je ještě krásnější než chrám v Jeruzalémě, jinak je právě takový.

Ježíš se musel namáhat, aby svým učedníkům vysvětlil, že to, co je pozemské, se již nahoře nerozprostírá, nýbrž že všechno je tam lehčí, světlejší a vzdušnější. Tak i chrám je téže podstaty jako duchové, kteří v něm přebývají.

Pokud Ježíš mluvil, domnívali se všichni, že mu rozumí. Později, když Jeho slova opakovali a mluvili o nich spolu, smazali všechny dojmy, které jejich duše přijaly, takže v nich žily dále jen nejasně a nezřetelně.

Ježíš byl však rád, že může jednou s učedníky mluvit o tom, co naplňuje Jeho duši. Viděl oči, dychtivě na Něho upřené, četl v nich probouzející se chápání. Konečně jednou nemusel skrývat všechno to, co by jim rád vyprávěl. I mluvil o Otci, o Věčném, Všemohoucím Bohu.

"Kdo jiný by vám mohl o Něm vyprávět?" ptal se s tichým úsměvem. "Nikdo Boha nikdy neviděl. Jenom Syn o Něm ví, jenom Syn vám může o Něm vyprávět. Jeho síla řídí vesmír, Jeho síla zaplavuje všechno, proniká vším, oživuje všechno. Skrze mne, Syna, přijali jste také vy z této síly. Ona je to, která vás uschopňuje konat více a lepší skutky, než jaké byste jinak byli schopni vykonat."

Jidáš skoro nepozorovaně potřásl hlavou. Ježíš to však přesto uviděl a zeptal se:

"Co ti není na mých slovech jasné, Jidáši?"

"Pane, já necítím nic z oné cizí síly, která skrze mne působí. Kdyby mne naplňovala, tak bych ji přece musel cítit!"

"Již ve tvých slovech je obsažena odpověď, Jidáši. Nehloubej tolik, přijímej všechno mnohem prostěji, jak je vám to podáváno. Sám si odnímáš to nejlepší. Když chceš sílu pociťovat jako cizí, nikdy ji nebudeš moci přijímat. Musíš se zachvívat v Božích zákonech tak silně, že ti nesmí být cizí nic, co od Něho přichází. Teprve na tvých skutcích se pozná, zda se ti dostalo síly."

 

Nyní se Ježíš opět obrátil k ostatním

"Jak často jsem vám již říkal, že na vašich skutcích se pozná, kdo jste. Jestliže jste opravdu moji učedníci, musíte vykonávat vůli Boha, mého Otce. Jste-li však z tohoto světa, budou vaše plody jalové."

Zatímco mluvil, odpoutala se nahoře na obloze hvězda a padala dolů k zemi. Udiveně se učedníci na ni dívali.

"Pane, pohleď, spadla hvězda!" volali. "Přišel snad konec všech věcí?"

Ježíš se usmál.

"Což jste ještě nikdy nepozorovali, že padají hvězdy? To se stává častěji. Ukazuje to, že nastal konec této hvězdy."

"Hvězdy tedy nejsou věčné?" chtěli někteří vědět. Ježíš se však na oplátku zeptal:

"Víte, kdo hvězdy stvořil?"

Udiveně se na tazatele dívali. - "Bůh je stvořil."

"To jste řekli správně. Ale nyní přemýšlejte: může něco, co je stvořeno, být věčné? Věčný jest jenom Bůh a co z Něho pochází, všechno ostatní je dočasné a proto pomíjející. Také hvězdy mají svůj čas vyměřený, potom musí zaniknout. Pravím vám. Slunce, měsíc a hvězdy pominou spolu se zemí, ale lidé, kteří plní vůli mého věčného Otce, smějí zůstat."

 

 

Dostalo se však k uším zákoníků, že Ježíš mluví o Bohu jako o svém Otci. I děsili se proto, ačkoliv se sami nazývali dětmi Božími. Několik jich přišlo k Ježíši a tázali se Ho:

"Jak se můžeš opovážit říkat o věčném Bohu, že je tvým Otcem?"

Domnívali se, že již předem vědí, co jim na to on odpoví, a již měli připraveny námitky. Ježíš však podle svého zvyku odpověděl otázkou, na kterou nebyli připraveni.

"Kdo jiný než Syn smí Boha nazývat Otcem?" pravil a klidně na ně pohleděl.

Tu ztratili rozvahu a volali:

"Jak chceš dokázat, že jsi Syn Boží?" Opět jim odpověděl otázkou:

"Vidíte mé skutky a nevíte, z čí moci je vykonávám? Slyšíte má slova a můžete pochybovat? Tak by vám také nebylo nic platné, kdybych vám řekl, že sám Otec pro mne svědčí. Vy pošetilci, zde je vám nabízen chléb věčnosti a vy jej necháváte ležet, a místo toho sbíráte kameny."

Udiveně dali hlavy dohromady. Co to mluví o chlebě? Nevidíme žádný chléb? Také jsme o něj neprosili.

Ale čím více o tom šeptali a mluvili, tím byli zmatenější, takže se usnesli, že se Ježíše zeptají na smysl Jeho slov.

"Co mluvíš o chlebě? Kde je chléb, který nám nabízíš?"

Bylo tomu již tak: čím jednodušeji a srozumitelněji se snažil Ježíš mluvit, tím méně mu zákoníci rozuměli. Tentokrát Ho však učedníci pochopili a Petr se rozhorlil:

"Domníváte se, že Mistr mluví o pozemských věcech? Chléb, o němž vy mluvíte, živí těla a jinak není k ničemu. Avšak chléb, který dává Ježíš světu, aby jej živil věčnými silami, to jsou slova, která vycházejí z Jeho úst. Kdybyste je přijali, bylo by vám pomoženo. Ale vy místo toho sbíráte kameny, které vám ničím neprospějí."

Zákoníci se s údivem dívali na Petra. Nebyl to prostý rybář? Kdo se ho ptal? Nevěděli však vůbec, jak na tuto řeč odpovědět.

Ježíš se usadil na malém návrší. Ihned se kolem něho shromáždilo množství lidí; usedli, nebo stáli kolem v malých skupinkách. Také zákoníci se vmísili do davu, ale Ježíš jich nedbal. Jeho duše byla naplněna zármutkem nad svedeným lidem. Jako starostlivý pastýř je chtěl vésti, ale vždy mezi ně vpadli zákoníci jako draví vlci a rozehnali je.

Tyto myšlenky vyslovil. Líčil posluchačům, jak se dobrý pastýř stará o dobro každé jednotlivé ovečky, jak ji chová a pečuje o ni, hledá ji a přivádí domů. Zato však ovce slyší také na jeho hlas. Tomu všichni rozuměli, i ti nejprostší, a zdálo se, jako by se lid tlačil blíže k Ježíšovi, aby mu ukázal, že by rád patřil k Jeho družině.

Potom však Ježíš hovořil o vlcích a ti z lidu, kteří stáli v blízkosti farizejů, odstoupili dále od Ježíše. Měli strach z toho, co by jim farizejové mohli udělat.

Ti se však ani nepohnuli. Chtěli slyšet ještě více. Je přece možné, že se Ježíš ještě dá strhnout k nějakému neopatrnému výroku.

On však mluvil dále. Snažil se získat duše svých posluchačů a stále vroucněji hovořil. Z Jeho úst nevyšlo ani jedno slovo, pro které by ho horliví posluchači mohli odsoudit. Museli odejít s nepořízenou, aby podali zprávu těm, kteří je poslali.

Ježíš však dobře cítil, jak byl pozorován, přestože mluvil zdánlivě tak bezstarostně. Jeho duše byla stísněna nedůvěrou a nenávistí, které se mu věšely na paty.

V noci, když všichni  učedníci spali, vstal Ježíš ze svého lůžka a vyšel ven do přírody, aby rozmlouval se svým Otcem. Před krátkým časem se dozvěděl, že Jan, kterého nazývali Křtitel, byl ne Herodesův rozkaz sťat.

Jan byl nevinen a u zákoníků vzbuzoval mnohem menší nelibost než Ježíš. Jestliže zavraždili Jana, co udělají Jemu, Ježíšovi?

Když Ježíš dospěl ve svých myšlenkách až sem, zvedl hlavu, jež byla ponořena do tichého zármutku, a téměř radostně pravil:

"Ať vykonají to, o čem se domnívají, že vykonat musí. Potom bude můj úkol skončen a já se budu smět vrátit k Otci."

Zdálo se mu, že se návrat domů přiblížil blízko, zcela blízko. Věděl, že to nemůže dlouho trvat, než zjevné nepřátelství dosáhne svého cíle. Ale potom viděl také, že sám ze sebe nesmí dělat nic, co by uspíšilo tuto chvíli; naopak, musí být opatrnější než dosud a nesmí nepřátelům poskytnout žádnou vítanou příležitost.

Nikoliv On sám směl konec přivodit, musel jej nechat přijít. Těžké bylo toto čekání na vykoupení, těžké jako celý jeho úkol. Ale on jej bral s novou odvahou na sebe. Vědoměji a jasněji než dosud viděl všechnu tíži před sebou.

 

Od té noci se Ježíš cítil jako znovu spojený se svou vlastí, se svým Otcem. Vědomě se mohl dát proniknout Božskou silou i ve dne, uprostřed lidí, kteří se k Němu tlačili. Ba ještě více: když v něm chtěla vzkypět omrzelost pro všechnu tu lhavost a hříchy lidí, jak se často stávalo, bylo mu, jako by mu andělská křídla přivívala útěchu a osvěžení.

Toto vědomí Ho vnitřně vysoko povznášelo nad všechno to, co Ho od té doby mohlo ještě soužit. Jeho postava však byla tak prozářená, že jenom oči temna to nemohly pozorovat.

Dokonce i učedníkům, kteří byli kolem Něho denně a v každou hodinu, to bylo nápadné. "Co to jenom je okolo našeho Mistra?" Ptali se jeden druhého. "Je to den ode dne krásnější." - "To je Božství, které z Něho září," řekl Jan zadumán. - "Ne, radost je to," mínil Lebbeus. "Viděl jsem to již na Něm. Když se radoval jako dítě, potom všechno kolem Něho jasně zářilo."

"Proč by se měl radovat?" chtěl vědět Petr. Jidáš je však všechny poučoval:

"Nyní nastane brzy chvíle, kdy bude moci jako král vjet do Jeruzaléma. Pomyslete jen, jako král!"

Tak úchvatné jako Jidášovi se to nyní zdálo jen málokomu . Filip dokonce dosti ostře řekl:

"Stane-li se Ježíš králem Židů, pak z Něho již nebudeme nic mít. Radujme se raději z toho, že jsme s Ním, a nemalujme si takové obrazy budoucnosti."

Ježíš pozoroval jejich čilý rozhovor a čekal na to, že k Němu přijdou se svými otázkami; když však nepřicházeli, zavolal několik učedníků k sobě:

"Co je to, co vás tak vzrušuje?"

Rozpačitě se dívali stranou. Mohou Mu říci, že se tak mnoho zabývali Jeho změněným zevnějškem? Konečně Petr sebral odvahu a řekl:

"Pane, jsi stále světlejší. Hledali jsme příčinu toho, ale nemůžeme ji najít."

Tu se musel Pán usmát nad svými učedníky, kteří ještě stále mysleli jako děti. Vlídně je všechny zavolal k sobě a pokoušel se jim vysvětlit, co se v něm odehrálo.

Vyprávěl o oné noci, kdy si zřetelně uvědomil svůj blízký konec, a o Otcově síle, která jím od té doby proudí. Potom pokračoval:

"Vám všem se může dostat této síly, jen když se jí otevřete."

"Jak je to možné?" horlivě se Tomáš zeptal.

"To je zcela prosté jako všechno veliké okolo vás. Všechno žije v souzvuku s Božími zákony. Pohleďte na kmen vinné révy," a ukázal na jeden zvláště pěkný kmen v blízké vinici, "z jeho kořenů stoupá šťáva a s ní vyživující síla celým kmenem až do vršku. Proudí však také do všech hroznů a listů, které na něm visí,, takže každý hrozen může nést plody. Tamhle stranou však nějaké ničemné ruce utrhly několik hroznů. Už nemají žádné spojení s kořenem a vadnou, usýchají a nehodí se už na nic víc než na spálení.

Já jsem také takový vinný kmen. Síla Mého Otce proudí skrze mne a ... "

"A my jsme hrozny, které na Tobě visí!" jásalo několik učedníků. Radovali se, že tak rychle podobenství pochopili.

"Z Tebe přechází síla na každého z nás a pomáhá nám plnit Boží vůli."

"Ano," potvrdil Ježíš, "beze mne nemůžete nic vykonat. Když však při mně zůstanete, tím také zároveň zůstanete v Boží síle, neboť Já a Otec jedno jsme. Nezapomeňte na to: Nenechte se ode mne odtrhnout, ať se stane cokoliv."

Přerušil se sám, aby se podíval na Jidáše a zeptal se ho, zda od nynějška cítí v sobě trochu té síly, o které nedávno pochyboval. Plné dobroty sklánělo se Jeho srdce k tomuto učedníkovi, který to měl pro své velké rozumářství tak obzvlášť těžké.

Ale Jidášovo místo bylo prázdné. Chodil na druhé straně po vinici sem a tam a uřezával zvláště pěkné hrozny pro všechny. Nyní přišel radostně se svou kořistí a z ní nabízel Ježíšovi.

Dlouze se Ježíš zadíval na učedníka.

"Jidáši, nemohla péče o naše tělesné blaho ještě chvíli počkat?" zeptal se s jemnou výčitkou. "Copak jsi také ty nezatoužil vědět, jaké myšlenky mne tak zcela naplňují, takže změnily dokonce můj zevnějšek, jak vy říkáte?"

"Pane, jeden musí myslet za všechny," reptal Jidáš skoro vzdorovitě. "Kromě toho se domnívám, že Tvé myšlenky znám velmi přesně."

S tichým povzdechem se Ježíš odvrátil. Zřetelně viděl, že mu tento učedník uniká. Našel si jiného pána.

Pojídáním hroznů se všichni společně osvěžovali a při jídle učedníci hovořili o tom, co právě slyšeli. Jidáš se posadil stranou. Nechtěl z úst učedníků slyšet to, co promeškal z Ježíšových slov. Mimoto Pán by byl přece nevyslovil otevřeně svoje myšlenky, k tomu bylo ještě příliš záhy. Ale co říká Ježíš nyní? To musí slyšet! Tiše se přikradl blíže.

Učedníci se vrátili k počátku Ježíšovy řeči a ptali se Ho, co tím mínil, když hovořil o svém blízkém konci.

Vlídně jim Pán vysvětloval také tuto myšlenku:

"Vidíte denně, jak mne Židé nenávidí, jak se pokoušejí najít na mně vinu, pro kterou by mne mohli odstranit, snad i usmrtit. Jednou to udělají. Moje slova překroutí tak, že budou mít důvod, aby mne zajali. Vím, že tato chvíle již není daleko."

"Pane, tak už nechoďme do měst, kde Ti zákoníci chtějí škodit," prosili učedníci. "Chceme zůstat úplně sami pro sebe, nechceme se nikde ukazovat, tak se Ti také nic nestane."

"Vy se domníváte, že bych tím splnil úkol?" ptal se Ježíš, zděšen, že jeho učedníci mohou takto myslet. "Mám přinést židovskému národu Boží spásu, mám odpadlíky znovu shromáždit v Božím chrámu. Jak to mohu splnit, když budu stát stranou všeho? Konám-li však vůli Toho, který mne poslal, nemůže se mi stát nic, co by Bůh nedopustil."

"Ale Bůh sám Tě může chránit, plníš-li Jeho vůli," pravil Filip pln důvěry.

"Máš pravdu, Filipe," přikývl Ježíš, "Bůh by mohl poslat k zemi vojsko andělů, aby mne obklopili, kdyby chtěl. Ale On to neučiní, neboť lidé mají dokončit to, co zamýšlejí. Podle jejich skutků se má ukázat, kdo poselství o Bohu přijal, kdo je hoden předstoupit před oči Syna Člověka."

"Lásku, která k nim přišla, nepoznávají," pokračoval Ježíš v zamyšlení. "A kdyby i andělé z nebe přišli, aby o mně svědčili, lidé by neuvěřili. Tak si sami spřádají svůj budoucí osud. Lidstvo musí klesat, až zcela zapadne do temnot. Těch několik však , kteří ve mne věřili, bude smět spatřit také Syna Člověka, až přijde konat soud na zemi."

Ježíš se odmlčel a učedníci tohoto mlčení dbali; věděli přece, kolik svatých myšlenek je při tom obklopuje.

Náhle Jidáš přerušil ticho:

"Kdo je ten Syn Člověka, Pane, o němž častěji mluvíváš?"

"Syn Boží!" zněla stručná, ale laskavá odpověď.

"Syn Boží? To jsi Ty. Tedy Ty se ještě jednou vrátíš, abys soudil? Říkal jsi přece, že Ty soud na zemi nebudeš provádět?"

Ve slovech Jidášových nebylo nic neuctivého, pouze naprosté nepochopení. Přesto mu Ježíš odpověděl ostřeji, než bylo jinak jeho zvykem.

"Co jsem řekl, to jsem řekl, to zůstává. Já se nevrátím, abych soudil, nýbrž Syn Člověka přijde dolů, jak je to určeno od doby, kdy tato země trvá. On je Syn Boží stejně jako já.

Zároveň však je králem ve věčném hradě tam nahoře, o němž jsem vám vypravoval. Jeho služebníci střeží nádobu s Boží silou a pečují o to, aby v době určené Bohem se proudy živoucí vody rozlévaly do vesmíru, oživujíce a obnovujíce."

Ježíš umlkl. Zdálo se, jako by chtěl říci ještě více, ale pohled do tváří posluchačů mu k tomu vzal chuť.

"Ještě mnoho bych vám mohl vyprávět o této nekonečné nádheře, ale ještě nejste zralí, abyste to přijali. Ten však, který přijde po mně, ten Duch Boží, který bude svět soudit na Boží rozkaz, Ten vám oznámí všechno!"

Co to je? Právě teď Syn Boží mluvil o Synu Člověka, který jako Syn Boží bude soudit svět, Nyní mluví o Duchu Božím, který má přijít k soudu? To skutečně nemohli pochopit, v tom měl Ježíš pravdu.

Jedině Jana pohnula tato slova v srdci a on se je snažil v sobě živá uchovat. Ostatní na ně opět zapomněli, neboť Ježíš se již nikdy ani slovem k této řeči nevrátil. Jeho učedníci skutečně nebyli dost zralí, aby pochopili Božská tajemství.

A přece Ho to nutilo, aby jim pověděl z hojnosti svého vědění o tom, co již mohli pochopit. Mohl by je brzy opustit a pro tuto dobu měli být vyzbrojeni. Byli přece povoláni,  aby pokračovali v jeho díle! Jak málo byli na to připraveni! Změnili se sice, byli laskavější, méně sobečtí a vyrovnanější. Jejich chtění bylo čisté, jejich víra pravá, ale přetrvá to všechno, až se od nich odloučí?

Tak často, jak to bylo možné, hovořil Ježíš se svými učedníky o věčných pravdách. Dříve svou cestou často kráčel mlčky a byl rád, když na Něho nikdo nepromluvil. To se nyní zcela změnilo. Jakmile viděl, že je sám se svými učedníky a s těmi, kteří Ho stále doprovázeli, začal mluvit a také se vyptával. Teprve při Jeho dotazech učedníci poznali, kolik jim ještě schází ke skutečnému porozumění.

Když jim Ježíš vyprávěl o Bohu, radostně naslouchali a domnívali se, že všemu porozuměli. Jakmile však kladl otázky, ukázalo se, jak ještě málo jsou schopni zprostředkovat Jeho Poselství jiným. Ale tímto způsobem rozhovoru se probouzeli. Styděli se, že Ježíš tak často narazil na jejich nedostatečnou znalost. Plni horlivosti se navzájem poučovali a tím jejich vystupování pozbylo mnoho škrobenosti, jež se Ježíši tak nelíbila.

Když dovedli správně odpovědět, byli šťastní jako děti, a Ježíš vždy kladl také takové otázky, o kterých byl přesvědčen, že budou správně zodpovězeny. To jim dodalo trochu sebedůvěry, která jim, až na několik výjimek, scházela.

Mezitím směli učedníci prožít veliké věci: Již pohřbený Lazar, který byl Pánovi milý, vyšel na Ježíšovo zavolání živ z hrobu, jako by jeho smrt byla jen nějaký sen.

To otřáslo všemi, kteří byli toho svědky. Jakého důkazu bylo nyní ještě zapotřebí, že Ježíš je Syn Boží?

Ale zákoníci byli dále než kdy jindy vzdáleni toho, aby uznali Pravdu. Jako dravý proud se rozšířila zvěst o tom, co se stalo v Betanii. V celé zemi se o tom mluvilo. Bylo to tak ohromující, že již nikdo nevěděl, co by k tomu ještě přidal, jak se jindy často stávalo. Skutečná událost sama o sobě byla úchvatná: Mrtvý člověk, který již čtyři dny ležel v hrobě, byl vzkříšen k životu a pohybuje se mezi svými, jako by ta smrt byla jen snem!

Tomuto Ježíši bylo nutno svázat ruce! Tak to dál nesmělo jít! Kdo kdy něco podobného slyšel! Eliáš zavolal zpět k životu hocha, který právě zemřel. Něco takového Ježíš již také několikrát učinil, ale to, co bylo slyšet nyní, překonávalo všechno. Žádný div, že k Němu přicházel lid v celých zástupech!

A znovu se zákoníci usnesli, že k němu pošlou, aby se dozvěděli, z čí moci to všechno koná.

Velekněz Kaifáš však nic nechtěl slyšet o slídění a vyčkávání.

"Musíme se toho Ježíše zmocnit tam, kde Ho najdeme. Je lepší když zemře jeden, i když si snad smrt nezasloužil, než aby byl ohrožen celý národ."

Byl pyšný na svoji moudrost. Nikodém mu do toho vpadl:

"Od kdy je v Izraeli zvykem, aby byl někdo odsouzen bez slyšení? Jestliže je pravda to, co nyní o Ježíši slyšíme, radujme se a děkujme Bohu, neboť pak je to opravdu Mesiáš, na kterého již naši otcové čekali. Co je na tom, že se narodil v Nazaretě a nikoliv v Betlémě?"

"Ale On se narodil v Betlémě," prohodil jiný. "Vím zcela přesně, že v té době se Jeho rodiče zdržovali v Betlémě kvůli sčítání."

"A to ještě můžete pochybovat," zvolal Nikodém, pln radostné horlivosti. "Jděte mu vstříc, pozdravte toho Mesiáše, přineste mu svá srdce, ať vtáhne do Jeruzaléma!"

Kaifáš viděl, že v nejbližší době nic nepořídí. Nikodémova radost zachvátila skoro všechny posluchače. Nebyl tu nikdo, kdo by byl souhlasil se zajetím. Jistě však Nikodémova slova zažehla několik srdcí. Co kdyby to byla pravda? A v tichu noci se někteří ze zákoníků vypravili na cestu do Betanie, ale Ježíše nenašli. Odešel se svými učedníky do Efremu, do blízkosti pouště, a Lazarovi zakázal hovořit o tom, kde se nachází.

Ježíš toužil po tom být sám s velikým zástupem svých průvodců. Den co den s ním nyní již putovalo přes sto lidí a příprava těchto lidských duší pro jejich budoucí úkol se mu jevila stále důležitější.

Když zákoníci Ježíše v Betanii nezastihli, vrátilo se jich několik zpět do Jeruzaléma. Však Ho uvidí ještě někdy jindy. Ostatní to však brali vážně, všude cestou se vyptávali, kam se zástup obrátil, a tak také oni došli do Efremu, kam Ježíš již před tím dorazil.

Když učedníci uviděli těch šest zákoníků přicházet, oznámili to Ježíšovi, neboť se báli, že bude rušen jejich klid. Ale Ježíš dobrotivě pravil:

"Nechte je, ať přijdou, a neztěžujte jim cestu. Nehodlají mi sáhnout na život."

Mezitím již tito mužové stáli před ním. Přišli s upřímným srdcem, nechtěli zkoumat nebo soudit, nýbrž chtěli vidět Toho, na něhož čekaly jejich duše. Jediný pohled stačil! Boží milosrdná láska otevřela jejich duchovní zrak, takže viděli záři, která Ježíše obklopovala. Viděli také holubici, která se nad Ním vznášela, a mocný cit je přinutil pokleknout.

"Pochválen budiž Ten, který přichází ve jménu Páně!" modlili se.

Nalezli pouze slova Davidova žalmu, která by vyjádřila slovy to, čím jejich duše překypovaly.

Ježíše prostoupila svatá radost. Zákoníci našli Pravdu! Farizejové našli cestu k němu a tím i zpět k Bohu!

Tak přece Jeho práce nebyla marná!

"Otče, děkuji Ti, že jsi řídil srdce těchto mužů!" pravil s rozzářenýma očima.

Pak se obrátil k mužům a dobrotivě jim pomohl vstát.

Nyní byly kladeny otázky a na ně byly dány odpovědi. Byly tu prosby a ty byly vyslyšeny, takže dvanáct učedníků užasle naslouchalo. Oč snazší bylo pro Ježíše mluvit s lidmi, kteří Ho chápali pomocí toho, co v sobě nosili nepokřivené ze staré moudrosti. Mnohý názor musel opravit a mnohý odmítnout, ale jejich otevřené duše našly samy od sebe klíč k Jeho slovům.

Jim totiž mohl povědět mnohé, co učedníkům dosud ještě nemohl přiblížit. Ale již za několik dní mohli tito noví učedníci - vyprosili si totiž, aby jimi mohli být - vykládat jiným slova Ježíšova, mnohem jasněji, mnohem srozumitelněji a především mnohem správněji, než jak to dosud činil Jidáš.

V duši tohoto učedníka se probudila zuřivá žárlivost. Léta již putoval s Ježíšem a nyní tito učenci, kteří byli u nich sotva dva týdny, již se těšili u Mistra větší vážnosti než všichni ostatní.

Takové myšlenky učedníků nemohly zůstat skryty před Božským bystrozrakem Pánovým. Bylo hrozné, že Jidáš vždy znovu upadal do starých chyb! Ale tato zloba se nesmí zahryznout do srdce ani jednoho učedníka. A tak Pán povolal těch dvanáct k sobě.

Usadili se okolo Něho, jak byli již dávno zvyklí. Potom začal vyprávět.

Líčil jim bohatého vinaře, který v čas sklizně nemá dostatek čeledínů a najímá každého, kdo se najde. Všem ale slíbí stejnou mzdu, lhostejno, zda vstoupili do jeho služeb ráno, v poledne, nebo dokonce teprve k večeru. Když je pak prováděna výplata a oni skutečně obdrží všichni stejnou výplatu, tu reptají ti, kteří na vinici pracovali nejdéle. Pán je však pokárá.

"Což jste nedostali všichni to, zač jste byli najímáni? Díváte se závistivě na druhé, místo abyste byli spokojeni, že smíte pracovat a že jste dostali mzdu?"

Ježíš skončil a podíval se na učedníky. Někteří vůbec nechápali, proč jim Pán vypráví tento příběh právě teď. To byli ti, kteří na něho ani v duchu nereptali. Několik učedníků si však začalo dělat výčitky. Pochopili, co jim Jejich Mistr chtěl říci, a styděli se. Jen Jidáš nebyl spokojen.

"Pane, copak nebyli čeledínové v právu? Nebyl pán nespravedlivý, když tak málo ocenil, že se víc napracovali?"

Ježíš se smutně podíval na učedníka.

"Jidáši, nezapomeň, že dělníci stáli u silnice bez práce. Kdyby je vinař nepřijal, byli by museli zahynout hlady. Když je najímal, byli by se spokojili také s menší mzdou, než jakou jim slíbil. Teprve to, že ostatní dostali právě tolik, vzbudilo v nich chamtivost. Ne, bylo to velmi nesprávné, že reptali proti dobrotivosti svého pána."

Pak se Ježíš obrátil k ostatním a připomínal jim, že nyní nastane doba pilné práce pro všechny. Všichni jsou na tuto práci najati - odměnou jim bude spása jejich duší! Všichni musí být ještě připravováni, aby tuto práci mohli konat správně. Kdo by se tu chtěl nevraživě dívat na to, když Pán  má radost z toho, že našel pracovníky, kteří jsou již schopni Slovo šířit?

Jidáš se zvedl a šel do Efremu postarat se o jídlo.

Pln zármutku díval se za ním Ježíš. Přes všechnu lásku a péči nebude moci tohoto učedníka udržet. A náhle před Jeho duší vyvstalo slovo, které zaznělo před několika nocemi kolem Něho:

"Jeden mezi Tvými jest nástroj Luciferův!"

Také nyní se mu zdálo, že to opět kolem Něho hlasitě zaznívá: "Nástroj Luciferův!" Domníval se, že všichni učedníci to museli slyšet jako On, ale oni si zcela nedotčeně povídali, nebo vážně přemýšleli o Jeho slovech.

Ježíšovu duši naplnil vřelý soucit. Ubohý Jidáš!

 

 

O několik dní později oznámil Ježíš svým učedníkům, že o slavnosti chce být v Jeruzalémě. Včas se všichni vydali na cestu, aby se nemuseli tísnit v hrozném návalu lidí putujících do Jeruzaléma. Ale to bylo málo platné. Sotva se roznesla zpráva, že Ježíš je na cestě, spěchali k němu lidé ze všech stran, takže přes den ani v noci neměl klidu.

Tu vyšel mu naproti Lazar a prosil Ho, zda by nechtěl se svými dvanácti učedníky pobýt v Betanii. Snad se tam dá množství přišlých lidí lépe přehlédnout a udržet v odstupu. Ale sotva se rozkřikla zpráva, že Lazar vzkříšený z mrtvých je u Ježíše, jako by lid žádal mnohem usilovněji uzřít oba.

Učedníci viděli, že proti takovému náporu jsou bezmocní, a rozzlobili se. Ježíš je usměrňoval:

"Nechte je, vždyť nic lepšího neumějí! Cožpak si již nevzpomínáte na dobu, kdy i vy byste se odvážili všeho a učinili všechno, jen abyste mne viděli a byli u mne?"

Ne, na to již zcela zapomněli. Zdálo se jim, jako by byli vždy u Ježíše. Z jejich pamětí bylo již vymazáno, kolikrát jednali nesprávně a kolik trpělivosti musel s nimi Pán míti. Neměli ani trpělivost s druhými, ani porozumění pro ně. To bylo zlé!

Marie z Betanie zpozorovala hned když hosté vstoupili, že učedníci jsou něčím stísněni. Zneklidněla kvůli Ježíšovi. Pán potřeboval klidné a vyrovnané okolí, a nikoliv neustálé kolísání učedníků, jejichž duše se daly tak snadno vyvést z rovnováhy.

Kdy se to naučí? Cítila to zřetelně, aniž by však věděla, že sama oplývá tím, co tak bolestně postrádá u jiných. Právě její podivuhodná duševní rovnováha činila Ježíšovi pobyt v jejím domě tak milým. Nebyla zde žádná hlasitá radost, ale také zde nebylo slyšet žádný nepěkný výraz zlosti nebo starosti.

Jako byl tento domov čistého zevnějšku nevtíravé jednoduché krásy, jako uvnitř stál každý předmět nutně na svém místě, tak se také myšlenky a city v kráse a zralosti vznášely prostorami domu.

Lazar a Marie v tom byli zcela stejného druhu, pouze nejstarší sestra Marta, která pocházela z prvního otcova manželství, měla jinou povahu. Ale pod vlivem sourozenců, a především od doby, kdy přilnula k Ježíši, se její povaha zmírnila. Již nebyla tak hlučná, zneklidněná a stále spěchající. Její služba, která jí byla potřebou, nabyla nyní forem, které již nebyly jiným nepříjemné.

Jestliže nyní přišel do tohoto domu míru někdo, kdo nebyl vnitřně v rovnováze, tak jako dnes učedníci, musel se stát nezbytně nápadným, a Marie se pak svým tichým způsobem starala o to, aby se změnil.

Ježíš šel s Lazarem do zahrádky prostírající se za domem a Marta věrně bděla, aby se k oběma nikdo nepřiblížil. Tu Marie přistoupila k učedníkům.

data_730.jpg

 

 
 

 

Portrét


Kontakt



Archív

Kalendár
<< november / 2021 >>


Štatistiky

Online: 1
Celkom: 86468
Mesiac: 1016
Deň: 25