Závarečná reč z knihy ...
Franchezzov odkaz zo záhrobia
Můj úkol je splněn, moje vyprávění je u konce. Zbývá mi jen vyslovit přání, aby vyprávění bylo čtenáři považováno za to, čím chce být. Pravdivou historií kající se duše, která se propracovala z temnot vzhůru ke světlu.
Také se obracím s prosbou na čtenáře, aby si položili otázku, zda se nevyplatí využít svých zkušeností a přesně zvážit důkazy nesmrtelnosti ducha.
Vy, kteří toto poselství pokládáte za příliš mírné pro hříšníka, víte, co to znamená protrpět muka probuzeného svědomí?
Viděli jste cesty hořkých slz a namáhavé práce, po níž musí duše stoupat, chce-li se vrátit k Bohu?
Máte tušení, co znamená činit pokání - krok za krokem - léta v temnotě, v utrpení a trpkých mukách duše, aby odčinila všechny hříšné skutky, slova a myšlenky z pozemského života?
Neboť každý musí pohár, který sám naplnil, vypít do poslední kapky. Dovedete si představit, co znamená pozorovat, jak hořká kletba našich hříchů má zhoubný vliv na potomstvo, které jste zanechali?
Jakým břemenem je pro vás vědomí, že jste pomohli z lidí učinit to, čím jsou. To jsou překážky, které budou vaši duši zdržovat od vzestupu tak dlouho, až jim zase pomůžete z bahna do něhož jste se bezuzdnými vášněmi uvrhli.
Nyní rozumíte, proč existují duchové připoutaní k zemi, i když zemřeli před staletími?
Dovedete si představit, jak musí být duchu, který za hrobem volá ty, které zradil ke své, nebo jejich zkáze! A potom zjistí, že všechny uši jsou pro jeho slova hluché a všechna srdce pro jeho bolestné výkřiky uzavřena. Již nemůže zrušit žádný pošetilý nebo lstivý čin. Nemůže odvrátit bolestné následky, které na sebe nebo na jiné přivolal. Mezi ním a světem živých lidí vznikla hrozná věc, otevřela se velká propast. Nepřeklene-li pro něj tuto propast laskavá ruka, aby mu pomohla k vnitřnímu rozhovoru s těmi, jimž ublížil, je mu odepřeno vyznání víry a následné odčinění.
Či myslíte, že není třeba, aby vás varovali vlastní bratři, kteří překročili práh hrobu? Jsou lidé tak dobří, že nepotřebují hlasu z tohoto světa, který by jim dal tušit osud, který je po smrti čeká?
Člověku by bylo mnohem snadněji litovat, pokud dlí na zemi, než čekat, až přijde do země, kde se nemůže zabývat pozemskými věcmi. Každý duch zde musí pracovat, až vlastní úsilím napraví a pozvedne všechny, které vehnal na cestu hříchu a smrti. Dříve nemůže doufat, že opustí hmotné úrovně. Musí se stále a vytrvale snažit o napravení všech následků svého někdejšího života. Či chce někdo tvrdit, že jeho trest byl lehký? Kdo ale může říci, kde se zastaví Boží slitování a hříšník bude navěky zatracen. Málokdo se odváží představit si následky víry ve věčný trest chybujícího člověka, jestliže by ho neodčinil.
V této knize jsem se pokusil vylíčit opravdové zážitky člověka, jehož církev musela pokládat za ztracenou duši, neboť nenáležel k žádnému vyznání a zemřel bez jakékoliv víry v Boha. Svědomí mi sice našeptávalo, že musí existovat nejvyšší Božská bytost, ale potlačil a odehnal jsem tuto myšlenku a předstíral si pocit jistoty a lhostejnosti. Nyní jsem poznal, že musí být jeden Božský, Všemocný vládce vesmíru, ale nikdy jsem na svých putováních neslyšel, že byl omezen na osobnost podobnou člověku, jejíž vlastnosti bychom my, nedokonalí tvorové, mohli stanovit.
Ve "věku víry" dodává matka církev svým stoupencům útěchu a naději v nesmrtelnost a odnímá jim břímě přemýšlení o důvodu vlastní existence a o životním cíli. Tato víra ještě uspokojuje jejich nedokonale vyvinuté duše.
Člověk věří, aniž by se ptal. Na to následuje období, kdy myšlení a vlastní uvažování přijde ke svému právu.
Člověka již neuspokojí slepá víra v neznámo, když mateřské mléko církve neukojí jeho duchovní hlad a člověk si žádá silnější stravy. Je-li mu odepřena, odvrátí se od péče matky církve, která jej kdysi živila, ale nyní jeho růst a duchovní rozvoj brzdí.
Lidský rozum vyžaduje větší volnost a někde ji musí nalézt. V zápasu mezi osamostatňujícím se dítětem a matkou církví, která by chtěla moc, kterou kdysi vykonávala - bude víra, která dosud jako výživa stačila, považována za bláhovost.
Proto se věk velkého duchovního probuzení stává obdobím, v němž budou i s kořeny vyvráceny všechny dříve pěstované bludy i dogmata. Potom, ale vyvstane nová doba, kdy uzrála v dospělého, který užívá a prožívá jako plně sebevědomý duch radosti a starosti života a naučil se správněji oceňovat dosud omezených duchovních schopností.
Pohlíží zpět na víru, kterou přezíral a jíž pohrdal a uznává, že i ona má své krásy, svou oprávněnost a cenu v určitém duchovním vývoji. Nahlíží, že rozum víry zbavený je studená a tvrdá potrava, která mu nepomůže uvědomit si nezměrnost a nekonečnost vesmíru, tajemství, která se v nové době přemění v přesvědčení.
Člověk bez víry se vrací zpět k víře a snaží se ji uvést s novým duchovním poznáním, darem to Božské milosti, aby se oba úseky poznání harmonickým způsobem doplňovaly a vtiskly duši i duchu skálopevnou jistotu.
Víra a vědění jsou a budou ústředí dvou rozličných sfér v duchovním světě. Víra byla dosud oživující princip náboženství, rozum oživující princip vědy.
Oba směry, na první pohled protichůdné, musí být v příští době v duchovním vývoji osobnosti spojeny v jediný princip všeobsáhlého vědění.
Duše může být jen tehdy harmonická, jsou-li v ní oba faktory - víra i nové vědění - ve správném poměru. Kde převládá jeden směr, bude jedinec úzkoprsým a neschopným vytvořit si správný úsudek o duchovním problému.
Jeho duše se pak rovná dvoukolovému vozu, na jehož ose je pevně spojeno jedno malé a jedno velké kolo. Za tohoto stavu budou obě kola brzdit. Tak se musí i duchovní povoz zastavit, dokud není chyba v jednostrannosti odstraněna.
Člověk může být svědomitý v hledání pravdy. Nejsou-li však rozumové a mravní, tj. citové, schopnosti vyvinuty rovnoměrně s mírnou převahou duchovních hodnot, rovná se jeho vědomí hrbolaté vozovce, dlážděné masami omylů. Éterické paprsky hvězdy pravdy nemohou proniknout, lámou se a jsou překážkami vrženy zpět. Buď člověka vůbec nedosáhnou, nebo vyvolají kusé obrazy Pravdy, které se stanou pramenem předsudků a omylů.
Je-li vidění duše nedokonalé, nadále zůstává v duchovní temnotě, ať je její touha po Světle jakkoliv vážná. Duchovní zření se musí vyvíjet skrze nové vědění, má-li se rozjasnit a zesílit.
Slepá nevědomá víra není obranou proti omylům. Dějiny náboženských pronásledování jsou pro to důkazem. Velcí duchové země, jimž děkujeme za důležité objevy a poznání, byli lidé jejichž mravní a duchovní schopnosti byly v rovnováze.
Dokonalý člověk je osobnost, u níž všechny vlastnosti duše a ducha jsou vyvinuty k nejvyššímu stupni.
Každá vlastnost duše, vysílá odpovídající barevný paprsek. Spojení těchto paprsků vytváří krásné a různé odstíny. Jako u duhy, tak i u duše, přecházejí barvy od sebe a tvoří dokonalý celek. U některých duší se vývoj lidských schopností děje rychleji. U mnohých leží zárodky pro růst a morálku ladem, ale přesto jsou zde a budou růsti a rozvinou se k dokonalosti, pokud již zde na zemi nebo na onom velkém světě.
Zlo v určitých duších vzniká zanedbáváním vývoje mravnostních vlastností a přílišným bujením ostatních vlastností. Duše jež obývají v nižších oblastech, prodělávají jen jeden mohutný oddíl výchovy, aby se dřímající mravní schopnosti probudily k činnému životu a růstu. Ať je utrpení jakkoliv hrozné, které tento proces provádí, je nutné a v působení požehnané.
V úrovni, kterou nyní obývám se nachází nádherný palác, který náleží bratrstvu naděje. Je to shromaždiště všech členů a v něm se nalézá krásný sál, zbudovaný z duchovní hmoty bílého mramoru. Tam jsme se scházeli, abychom naslouchali přednáškám pokročilých duchů z vyšších sfér.
Na horním konci sálu je nádherný obraz nazvaný - dokonalý člověk - tím je třeba rozumět, že představuje poměrně dokonalého člověka. Říkám poměrně, neboť nejvyšší představitelná dokonalost je relativní vůči ještě vyšším výškám, které jsou dosažitelné pro duši.
Na obraze stojí, tento přiměřeně dokonalý člověk, na vrcholu nebeských sfér. Země se svými úrovněmi leží hluboko pod ním. Jeho tvář je obrácena údivem, nadšením a úctou ke vzdáleným úrovním, jejichž pochopení není v moci lidského rozumu a které leží nad naším slunečním systémem a znamenají pro něho zaslíbenou zemi.
Jeho hlava je pokryta zlatou přilbou, což značí duchovní sílu a moc. Na jedné paži nese stříbrný štít, jako symbol ochrany, kterou skýtá víra. Oslnivě bílý oblak ukazuje čistotu duše a rozepjaté perutě symbolizují moc ducha vznést se do nejvyšších myšlenkových úrovní vesmíru.
Za andělem je bílý oblak překlenutý duhou. Každá barva a odstín září dokonalou harmonií a to značí, že rozvinul své rozumové a mravní vlastnosti k nejvyššímu stupni.
Bohatý kolorit malby, čistota oslňující bělí, lesk zářících barev, nemůže žádné pero vylíčit a žádný pozemský štětec namalovat.
Tento rozmnožený obraz je možno vidět v nejvyšší oblasti každé pozemské sféry, ve školách náležejících bratrstvu naděje. Dokazují souvislost našeho bratrstva s nebeskými sférami slunečního systému, kam až můžeme všichni vystoupit v budoucích dobách věčnosti.
Ani ten nejsešlejší obraz z nejnižší sféry země a nejzpustlejší duše, která bojuje v temnotách a nevyslovitelném hříchu, nejsou vyloučeni.
Všechny duše jsou před Bohem stejně hodnoceny a co je přístupné jedné duši, to je dosažitelné i ostatním, jen když o to vážně usilují.
Toto je vědění, které jsem zde získal, toto je víra, k níž jsem přišel po svém rozloučení s pozemským životem. Nikdy jsem nepozoroval, že by kterákoliv víra, pokrok duše zvlášť podporovala nebo zdržovala. Některá vyznání mají sklon ovládat a působit převážně na rozum svých stoupenců. To je však překážkou, neboť věřící nejsou schopni získat svobodu vlastního myšlení, která je nezbytně nutná k výstupu do nejvyšších sfér. Tyto dějiny svého putování jsem napsal v naději, že alespoň několik čtenářů vynaloží námahu, aby se sami sebe zeptali, zda obsah této knihy není přece jen pravdivý a užitečný.
Ty pak, kteří ztratili své milé a při smrti se nenacházeli na cestě dobra a pravdy, prosím, aby měli důvěru, nechť věří, že jejich milí bloudící přátelé nejsou beznadějně ztraceni.
Ani ti, kteří si sami ukrátili život, nebo zemřeli za okolností, které se zdají vylučovat všechnu naději.
Též si přeji, aby čtenář byl přesvědčen, že soucit a modlitba mohou přinést pomoc a útěch našim spolubratřím a sestrám, kteří potřebují všemožnou podporu a povzbuzení, ať na zemi, nebo mimo ni.
Ze svého domova v jasné zemi, která se tolik podobá mé vlasti, ještě stále se vydávám do zemské úrovně, abych působil mezi nešťastnými. Též pomáhám na velikém díle duchovního spojení mezi žijícími na zemi a tzv., mrtvými.
Denně trávím jistý čas u své milované a mohu ji různým způsobem pomáhat a chránit. Často v mém domě mě potěší návštěva přátel.
A zde v této nádherné zemi, která pro mne skrývá tolik vlídných vzpomínek, očekávám s vděčným srdcem šťastnou dobu, kdy zemská pouť mé milované skončí. Její životní světlo zhasne a zemská hvězda zajde.
Potom přijde a my budeme v zemi, kde nám stále budou svítit hvězdy naděje a lásky, spojeni na věky, navěky....
