V lesích Afriky - část druhá
Tak jako posledně byli předvedeni spoutaní a se zavázanýma očima. Jejich chování bylo mnohem lepší než minule. Předstoupili však před Bu-anan s uctivostí, která byla příliš přehnaná, aby se zdála být pravá. Odpuzovala právě tak, jako tehdejší nevychovanost.
"Nevrátil se doposud tvůj posel?" tázal se nejstarší.
"Tuto otázku byste si mohli sami zodpověděti; víte přece, jak daleko je až do vaší země," byla odpověď Bu-anan. "Počítám, že uvidíme ještě dvakrát měsíc v úplňku, než se posel může vrátit, propustí- li jej ovšem váš kníže."
"Co se stane s námi, když náš panovník nás nebude chtít osvoboditi?" tázal se jeden a bylo pozorovati, jak mnoho tato otázka všechny zaujala.
"Co by se stalo ve vaší zemi se zvědy?" zněla otázka Bu-anan.
Mužové na sebe pohlédli. Nejmladší z nich zvolal nepředloženě:
"U nás bychom takové muže nezajali; u nás by byli ihned usmrceni!"
Ostatním to nebylo zřejmě vhod, že nejmladší takto mluvil. Poněvadž však nebylo možno vzíti slova zpět, přisvědčovali všichni.
"Bylo by vám to tak milejší?" tázala se Bu-anan.
"Chceš-li nás nechat později usmrtiti, bylo by bývalo pro nás lepší, udělat to hned; nemuseli jsme tak dlouho čekat na smrt!" mínil jeden.
"Co se s vámi stane, závisí na odpovědi vašeho knížete. Já sama bych neváhala ani okamžik, abych osvobodila své vyslance, kdybych byla na jeho místě."
"Ty jsi žena, dobrá žena," vysvětloval nejstarší. "Neznáš našeho knížete. Co u něho znamená jeden lidský život? Je ukrutný a hrdý. Nezáleží mu jistě pranic na tom, aby nás ještě uviděl, jakmile mu nemůžeme vyprávěti o tom, co chtěl slyšeti."
"Když jste to věděli, proč jste mně nechali vyslati k němu posly?" zeptala se udiveně Bu-anan. "Mohli jsme se snad dorozuměti jinak. Nyní jest již pozdě. Musíme vyčkávati, jaké rozhodnutí přinese Ur-wu.
Nic nepomohlo mužům; byli zase odvedeni do jeskyň, kde se mohli dále zabývati neradostnými myšlenkami.
Bu-anan však přemýšlela. Co učiní s muži, když cizí kníže skutečně pošle Ur-wu bez rozhodnutí zpět? Bylo skutečně lépe neposílati jej tam?
Avšak v témže okamžiku pocítila v sobě jistotu, že jednala na rozkaz Anu. Sám určil malé mužíčky jako průvodce. Učinil by to, kdyby jim cesta těchto lidí nebyla vhod? Nařídí jistě i nadále, co se má státi.
Musí se vyčkávati.
Dvakrát byl měsíc v úplňku, a mužové se dosud nevrátili. Bu-anan konejšila sebe a ženy tím, že se cestou vyskytlo nějaké zdržení.
Ještě mnohokrát byl měsíc v úplňku, než přišla zvěst o vyslanci. Tuto zvěst však přinesli malí.
Ur-ana přiběhla spěšně jednoho rána, aby jí sdělila:
"Slyš, co mi mužíci vyprávěli: dědeček jest již na cestě. Brzo přijde!"
"Nevíš, dítě, jsou-li ostatní s ním?" tázala se Bu-anan.
Ale o tom nevěděla maličká ničeho.
Pak to trvalo ještě dlouhou dobu. Konečně přišli. Radost ze shledání byla veliká. Avšak ti, kteří se vrátili, prožili toho tolik, že nevěděli jak by měli začíti se svou zprávou.
Bu-anan se, otázala:
"Bude kníže chtít vykoupit zajatce?"
"Na tuto otázku obdržela zápornou odpověď. To ji znepokojilo: co se mělo teď státi se zajatci? Násilím však potlačila tuto znepokojivou otázku. Anu zařídil až dosud všechno v pravý čas. Pomůže snad i tentokráte.
Přála si jen, aby radostný jásot z návratu mužů nepronikl nějakým způsobem k zajatcům dříve, než bude rozhodnuto o jejich dalším osudu. Nařídila strážím bedlivé mlčení; nic jiného nemohla učiniti.
Nastaly nyní večery, kdy se u plápolajících ohňů mnoho vyprávělo. Otázkám nebylo konce.
Ur-wu vyprávěl, jak dobře a bezpečně je malí vedli. Přesto však byla cesta dlouhá a namáhavá. Konečně přišli k obrovskému, širokému toku.
Ačkoliv se jim tam velmi líbilo, přece se nemohli dlouho zdržovati. Kníže obýval letní zámek, který byl položen ve výšinách, aby byl vystaven občerstvujícím vánkům. Když přišli do obydlených krajů, zpozorovali, že jejich příchod budí pozornost.
"Nejsme přece tmaví," řekl jeden z mužů, "ale proti tomu národu, ze kterého pocházejí cizinci, jsme hnědí. Barva jejich pleti je poněkud rudější ..."
"Ne" žlutší," mínili jiní.
Nemohli se dohodnouti s zapomněli zcela na to, že zajatí cizinci mají právě takovou barvu pleti, jakou se snažili s námahou vylíčiti.
"Jsou nádherně oděni," vyprávěl zase dále Ur-wu; byl však mnohokráte přerušován ve svém vyprávění:
"Ano, jako ženy! Pohybují se pomalu, plni vznešenosti, oděni v dlouhá roucha. I jejich řeč má nasvědčovati této vznešenosti, která však není pravá. Bu- anan, bylo by ti jistě nepříjemně mezi těmi lidmi!"
"Jsem tomu ráda, že je nemusím viděti," potvrdila Bílá Máti; prosila však potom: "Vyprávějte dál a vedlejší věci nechte na pozdější dobu!"
"Ke knížeti jsme nesměli přijít, nechce nic míti s takovými lidmi, jako jsme my," řekl Ur-wu rozhořčeně. "Bylo mu lhostejné, že jsme uvěznili jeho zvědy.
Vzkázal nám, že on sám není nijak vinen za to, že byli nešikovní. Po druhé prý pošle lepší."
"Malí nám prostřednictvím Ur-wu poručili, abychom se nezdobili žádnými prsteny, ani jinými skvosty. Nevěděli jsme proč," vyprávěl opět jiný, "ale brzy jsme to poznali. Oškliví sluhové knížete nás prohlíželi velmi bedlivě a tázali se, zdali neumíme zhotovovati krásné tepané předměty."
Nyní se ujal zase slova Ur-wu:
"Malí mně však na tuto otázku připravili, i odpověděl jsem proto tak, jak mi poručil stařík: "Jsme chudí lidé, kteří nemůžeme soutěžiti s nádherou, kterou vidíme na tomto knížecím dvoře."
Škodolibě se usmívajíce, kladli sluhové další otázky:
"Řekněte, jsou vaše dívky a ženy tak krásné, jak jsme o tom slyšeli?"
"Znal jsem správnou odpověď, kterou mně řekl stařík," zvolal jeden z mužů pyšně. "Široce jsem se rozkročil před knížecími sluhy a řekl jsem: Ano, jsou velmi krásné! Pohleďte na mně! Všechny se mně podobají!"
Hlasitý smích byl odpovědí na tato šelmovsky pronesená slova. Mur-a byl nejošklivějším mužem celého kmene. Všichni si dovedli docela dobře představiti, jak museli být sluhové knížete zklamáni takovouto odpovědí. Jeden z naslouchajících se vyčítavě zeptal:
"Proč jsi mluvil nepravdu, Mur-a? Jest malou ctí pro naše ženy, vyprávěti o nich, že jsou tak hezké jako ty."
"Pokládal bys za lepší, kdybych byl v cizincích vzbudil touhu po našich ženách?" byla pohotová odpověď.
Nyní pochopili všichni, proč malí mužíčci naučili je těmto odpovědím.
"Co odpověděli sluhové na tvá slova, Mur- a?"
"Činili totéž, co vy: smáli se nevázaně. Potom však nejvyšší z nich pronesl mínění: "Byli jsme tedy obelháni. Nestojí za to přepadnouti tyto tmavé lidi. Nemají ani skvostů a jejich ženy se rovnají nočním můrám."
"Neptal ses, Ur-wu, co se má státi se zajatci, když je kníže nebude chtít osvobodit?" dotazovala se Bu-anan.
"Samozřejmě, že jsem tak učinil, ale panovník mně vzkázal, že mi dá uříznout obě uši, jestliže jsem jeho dřívější odpovědi nerozuměl. Že se již nechce zabývati záležitostí těch nešikovných lidí. Máme prý je upéci a snísti. Ano, to pravil," připojil Ur-wu důrazně, když se ozvaly výkřiky nevole.
Nyní byli všichni zpraveni o nejdůležitějším a bylo možno pomýšleti na odpočinek. Všechno ostatní bylo odsunuto na příští večer.
Mužové pak vyprávěli, že viděli nádherné, stavby, ve kterých byli vzýváni bohové.
"To byli asi malí bohové, o kterých jsi nám vyprávěla, Bu-anan," mínili posluchači.
"Nazývají tato zděná stavení chrámy," ujal se slova Ur-wu. "Ti, kteří rozmlouvají s bohy, nazývají se kněžími. Jeden takový kněz se mne tázal, zda také vzýváme bohy. Řekl jsem: ,,Ano, toho, který je nade všemi vašimi bohy!"
"Jak jej nazýváte?" vyptával se kněz dále.
"Nazývá se Anu!" byla má odpověď. Holohlavý, neboť kněží jsou tam holohlaví, odpověděl:
"My jej nazýváme Re."
"Pak nás zavedl do chrámu boha Re, ve kterém se nacházel nádherný obraz tohoto boha."
"To není Anu," řekl jsem knězi.
Chtěl vědět, odkud mám tuto jistotu. Tu jsem mu řekl, že Anu jest neviditelný a proto si nemůžeme utvořiti o něm ani jeho obrazu.
"Re je také neviditelný; jenom jednotlivcům, které si obzvlášť oblíbil, se zjevuje. Pravděpodobně jste tak nepatrní, že vás nemůže míti v oblibě, a nemůže se vám proto ani ukazovati," mínil kněz.
Na to jsem neřekl nic, neboť malí mně varovali, abych něco řekl o Bu-anan."
Bu-anan chtěla věděti něco o paních. Muži ji ujišťovali, že většina těch, které viděli, byly ošklivé.
"Mají velmi dlouhé rovné nosy a nad nosem ustupuje hlava šikmo dozadu. Toto si nemohla Bílá Máti představiti, nebylo to však tak důležité. Chtěla něco vědět o životě žen, o tom, jsou-li také čistotné. To však mužové nevěděli.
Viděli porůznu také zvířata, jejichž jmen neznali. Pak se v nich probudila touha po domově a vydali se na cestu.
Během doby vyprávěli ještě o mnohém ze svých zážitků na daleké cestě v cizí zemi.
Bu-anan obrátila se však ve své nejistotě k Anu. Nevěděla, co počít se zajatci. Mnohokrát musela prositi, aniž se jí dostalo odpovědi. Při každém soustředění se v prosbě, bylo jí stále jasnější všechno, co souviselo a těmito lidmi.
Kdyby je propustila, jak by to byla nejraději učinila, bylo by možné, že cizinci lživým vyprávěním u svého knížete chtěli by se vyvarovati nařčení z nepotřebnosti. Nebylo to jen možné, nýbrž zcela jisté. To se nesmělo státi; neboť pak by nebyli lidé Tuimah bezpečni před cizím, chytrým národem.
A což, kdyby mužové byli zpraveni o lhostejnosti svého knížete a bylo jim nabídnuto, aby zůstali zde? To bylo možné, ale Bu-anan věděla příliš mnoho o věrolomnosti těchto lidí, než aby jim věřila.
Všechno v ní volalo: "Usmrť je!" a všechno v ní se tomu bránilo.
"Anu, pomoz!"
Nesčetněkrát stoupala tato prosba z mučené duše Bu-anan. Anu pomohl, ale zcela jinak, než si člověk mohl pomysliti.
Zajatcům se stala doba příliš dlouhou. Vypočetli si, kdy se mohli poslové asi vrátiti. Když k ním nepronikla žádná zvěst o jejich návratu, rozhodli se, že budou jednat. Zrovna v těchto dnech provedli svůj úmysl.
Strážce, který jim přinášel pokrm, oloupili o zbraně. Vrhli se na něj a zardousili jej dřív, než mohl volat o pomoc.
Pak uvolnili svá pouta, odsunuli s velkou námahou kámen, který uzavíral jejich vězení a vyčkávali. Tři z nich se ukryli vně jeskyně, tři zbývající vyčkávali uvnitř.
Oba zbývající strážci brzy přišli a volali svého druha. Kroky blížily se ke vchodu. Bylo ujednáno, že když tito strážcové budou chtít odvalit kámen, bude tento zevnitř na ně převržen.
Tři vězňové v jeskyni napjatě vyčkávali. Teď, teď se někdo dotkl zvenčí kamene. Uvěznění vypjali své síly a převrhli balvan.
V odpověď ozvalo se mnohohlasé naříkání. Oba strážci a mnoho černých přiběhlo do jeskyně. V několika okamžicích byli tři zajatci usmrceni.
Viděli však ještě, že balvanem usmrcení nebyli strážcové, nýbrž jejich druzi, kteří se z neznámé příčiny vrátili ke kamenu.
Dva z lidí Tuimah a jeden černý byli zraněni. Mrtvoly zajatců zůstaly na místě a bylo rozhodnuto, že napřed bude o všem zpravena Bu-anan.
Ulekla se toho, co jí mužové vyprávěli, ale současně naplnil pocit ulehčení její duši. Cizinci si zavinili svoji smrt sami. Byla ušetřena veškerého rozsuzování.
"Bylo nutno zabíti zajatce?" tázala se. Obdržela však odpověď, že nebylo jinak možno, jestliže měli být zachráněni mnozí z lidí Tuimah.
Ur-wu nařídil, že zabití mají býti zahrabáni v jeskyni, která pak byla uzavřena.
Nyní byl dlouhý čas pokoj. Mírumilovně a radostně vyvíjel se celý kmen. Ur-ana vzkvetla nádherně k radosti svého děda a k velkému uspokojení Bu-anan. Pak nastal den, kdy Ur-wu, který byl vždycky čilý, uzavřel oči pro tento pozemský život. Poslední jeho slova platila narození Syna Božího, kterého by byl rád spatřil.
"Uslyšíš o něm tam nahoře," konejšila jej Bu-anan.
Ur-wu se usmíval šťastně, jako by věděl více než ona. Ur-an převzal vedení kmene a byl vděčný za to, že mu Bu-anan stála ještě po boku. Neboť myšlenky lidí kmene Tuimah se obíraly vždy více zaslíbeným Synem Božím.
Neodvažovali se již prositi, aby jej Anu poslal k ním. Prosili již jenom o to, aby jim Anu popřál milosti, aby jej směli shlédnouti.
Jednoho dne vyhýbala se Bu-anan od rána všem, kteří ji vyhledávali. Malá Ur-ana musela ji zastupovati a rozmlouvati s lidmi, pomáhati jim, pokud její síly k tomu stačily. Nevěděla proč se Bu-anan odebrala do ústraní, ale tušila, že jí bude něco důležitého zvěstováno.
Večer přišla Bílá Máti neočekávaně k ohni. Vyhlížela tak slavnostně, že všichni okamžitě věděli, že obdržela zvěst o Synu Božím.
Chvíli bloudil její zrak po shromážděných. Znala je všechny, věděla jak hlubokým dojmem na ně zapůsobí to, co jim přišla říci. Konečně začala.
"Adana byla dnes u mne."
,,Adana!" šeptali lidé a vzhlíželi ještě dychtivěji k Bu-anan. Bylo tomu již dávno, co Adana přinesla naposledy zvěst.
"Zvěstovala, že Syn Boží dlí již na zemi."
Výdech zklamání i potlačovaný jásot proběhl řadami shromážděných. Jak nádherné! Jak smutné! Všichni pociťovali obojí a nemohli rozhodnouti, který pocit byl silnější.
Bu-anan věděla, že se jim musí napřed všechno ujasniti než budou s to, pochopiti další. V tichém zadumání stála Bílá Máti v kruhu.
Vždyť i v ní se vzdouval příval citů. Stalo se skutečností, co bylo zvěstováno: Bůh, neviditelný vládce a stvořitel všech světů, seslal na zemi část sebe samého ve svém Synu, aby žil nějaký čas mezi lidmi, mezi těmi lidmi, kteří si vlastně slitování Anu nezasloužili.
Lidé stali se špatnými. Bu-anan to pocítila tehdy, když Ur-wu a jeho pomocníci přinesli zvěst o cizím knížeti a o nádheře jeho dvora. Adana jí to teď v důvěrném rozhovoru potvrdila.
Jak poctivou byla oproti tomu námaha lidí Tuimah, aby se stali věrnými služebníky Anu!
Bu-anan musela to doznat: všichni se snažili vzhůru! Nebylo zde ani jediného, o kterém by se to nedalo říci. Ale žili zde uzavřeni ve své ohradě z trnitého křoví. Nepřicházeli do styku s žádným pokušením a pochybnostmi o Bohu.
Zůstali by tak dětsky čistí, kdyby se setkali s jinými vlivy? Potom myslila Bu- anan na Ur-wu a jeho průvodce. Byli v cizině, jejíž mravy a zvyky zůstaly bez vlivu na jejich duše. Radovala se z toho.
Vzhlédla.
Mezitím uklidnily se rozdílné pocity v posluchačích. Sledovali napjatě Bílou Máti, která jim zajisté bude ještě něco vyprávěti.
Nemýlili se. Bu-anan ujala se slova.
"Ano, Adana mně vyprávěla že událost, která hýbe nebem a zemí, před delší dobou se splnila. Muselo se to státi brzy na to, kdy nám o této události po prvé zvěstovala. Syn Anu, část jeho samého, zrodil se v lidské podobě, vyrůstal a byl vyučován zcela čistými lidskými bytostmi. Nádherné musí být tyto bytosti, které smějí sloužit, býti pomocníky a učiteli Syna Božího!"
Poněvadž Bu-anan mlčela, vynořily se nesmělé otázky:
"Kde se narodil syn Anu?" "Slyšelas, v kterém národě?"
"Daleko vzdálena je tato země od nás a jest zcela jiná než naše. Vysoké hory tyčí se tam k nebi."
Jak už bylo jejím zvykem, přerušila slavnostně pronešenou zvěst prostými slovy:
"Myslím si, že to tak muselo být, aby Syn Boží bydlel vysoko nad jinými lidmi. Jeho obydlí musí státi výše než obydlí chudých lidí. Často jej navštěvují světlé bytosti, které asi nemohou sestupovati hluboko do nížin."
Lidé přisvědčili. Zdálo se jim to být správné. Poznali pojednou, že by bylo nemožné, aby Anu seslal svého Syna k ním. A myšlenku která všechny zaujala, pronesl jeden ze starších mužů těmito slovy:
"Byli jsme neskromní, že jsme prosili Anu, aby svého svatého Syna poslal k nám. Vždyť nejsme nic! Jak jsme chtěli vychovávat a poučovat Syna Božího?"
Jiný opět prosil:
"Víš ty něco o tom národě, ve kterém směl vyrůstati Syn Boží? Vyprávěj nám o něm!"
"O tom národě mně Adana mnoho nevyprávěla, " řekla Bu-anan zamyšleně. "Jsou tam nádherné lidské bytosti," řekla. "Nenazývala je ani lidmi. Musejí asi státi hodně výše nad námi. Je to také pochopitelné. Kdo smí být kolem Syna Božího, ten musí být jiný než ostatní lidé."
"Toto bych chtěla zvlášť" zdůrazniti, moji milí."
Nikdy je Bu-anan takto neoslovila. Její velká láska k tomuto národu vzrůstala právě touto zvěstí. Chtěla by každého jednotlivce vzíti za ruku a vésti ho, aby ani jediný nepromeškal této milosti.
"Poslyšte, co vám mám dále říci :
Adana mně řekla, že všichni, kteří jsou mezi námi a jejichž duše jsou čisté a oči otevřené, jejichž srdce jsou upřímná - -" Bu-anan přerušila svou řeč a bloudila pohledem láskyplně po lidech, "že všichni takoví uvidí Syna Božího zde na zemi!"
Okamžik panovalo bezduché ticho. Tato zvěst je ohromila! Potom propukla jejich radost v jásot, jaký ještě nikdo neslyšel. Museli svoji radost, svoje vzrušení vykřičet.
Někteří děkovali Anu vzrušenými slovy, jiní prosili Bu-anan, aby jim řekla, zdali jsou dosti čistí. Někteří nemohli slovy vyjádřiti svoje city a vykřikovali v nejčistším nadšení.
Bu-anan nekalila jim jejich radost. Vždyť sama se chvěla v blaženém díku, že nejvroucnější prosba jejího srdce se měla splniti.
Příval nadšení pomalu ochaboval. Opět se vynořovaly jednotlivé otázky.
Bílá Máti řekla s plným porozuměním.
"Bylo by již na čase, abychom dnešní večer skončili, ale nikdo z nás jistě nebude moci spát; naše duše jsou přeplněny dojmy. Zůstaneme proto ještě všichni pohromadě."
Všem to bylo vhod a již se sypaly otázky jedna za druhou.
"Jak si máme představovat, Bu-anan, příchod Syna Anu k nám?"
"To nevím; je-li to však vůle Anu, splní se i zdánlivě nemožné," zněla klidná odpověď Bu-anan.
"Myslíš, abychom jednoduše čekali až přijde Svatý mezi nás?" tázal se jeden z mužů, který proslul tím, že o všem důkladně uvažoval.
Ještě dřív než mohla Bu-anan odpověděti, volal jiný:
"Myslím, že se musíme vypraviti do oné vzdálené, hornaté země a musíme vyhledat svatého Syna Anu."
"Musíme do hor!"
"Neměli bychom vyjít hned zítra?"
"Co jsou to hory?"
Jedna otázka předstihovala druhou. Bu- anan nevěděla, na kterou má dříve odpověděti. A přece bylo správné, že všechny otázky byly pronešeny.
Jelikož se Bu-anan nepokusila promluviti, utišili se shromáždění a všichni se dívali jako obvykle na Bu-anan.
"Kdyby to byla vůle Anu, dal by nám vědět, abychom jeho svatého Syna hledali," zazněl klidný hlas Bu-anan.
"Bílá Máti, říkáváš vždycky, že se musíme snažiti! Bez snahy že nedosáhneme ničeho!"
Jeden z mladých mužů to zvolal, hrdý na tuto dobrou myšlenku.
"Ano, musíme se namáhat," přisvědčila Bu- anan, "ale poněkud jiným způsobem. Musíme připraviti své duše, musíme otevříti zrak i sluch. Potom zvíme v pravý čas, co jiného smíme ještě udělati.
Pomyslete jen, že nemůžeme přece všichni, velcí i malí. vyhledati vzdálenou zemi, o které ničeho nevíme. Jak bychom ji nalezli ?"
"Takovým způsobem, jak Ur-wu a jeho průvodci našli tenkráte cizího knížete! Byli vedeni," mínila jedna z žen.
"Zcela správně," potvrdila Bu-anan, "byli vedeni. Služebníci Anu je doprovázeli, poněvadž cesta byla nastoupena na rozkaz Anu. Tentokráte nemáme takového rozkazu a tu se nedostaví ani průvodci."
Nyní pochopili všichni pojednou, že Bu- anan má pravdu. Bez průvodců nebylo možno nalézti tuto vzdálenou zemi. Museli čekati - stále čekati. Byli by rádi podnikli ihned něco velkolepého pro Syna Božího, dlícího na zemi.
"Lidé, on požaduje po vás to největší, co mu můžete dát," řekla Bu-anan vážně. "Požaduje vás samotné! Máte se mu odevzdat cele. Všechna osobní přání a požadavky musí ustoupiti stranou. Musíte nyní žíti jenom tak, aby na vás každým okamžikem mohl dopadnouti paprsek jeho svatého oka. Uvažte - kdyby pojednou přišel mezi nás!"
Potom by byl svědkem naší radosti," pravil Ur-an čile. ,,Bu-anan, viď, že by se s námi radoval?"
"Ó, vy velké děti," pomyslila si Bu-anan, ale nevyslovila těchto slov.
Dala znamení k modlitbě; se rtů splývala jí vroucí slova díků za milost, které se jim mělo dostati.
Ačkoliv jejich duše byly vysoce vzrušené, rozešli se všichni mlčky do svých domovů. Byli tomu tak zvyklí.
Avšak Bílá Máti opírala se ještě dlouho o svoji chatu, vzhlížela k hvězdnatému nebi a v její duši vyvstávala jedna myšlenka za druhou. Ani ona si nedovedla představiti, jak by se mohlo stát, že by Syn Anu přišel mezi ně. Byla ráda, že vymluvila lidem kmene Tuimah snahu, vyhledati Syna Božího v cizí zemi. Nepochybovala ani okamžik, že jednala správně.
"Anu, pomoz, aby tyto duše zůstaly hodny vysoké této milosti. Jsou plny dobrého chtění, - jsou čisté."
Jestliže již dříve lidé kmene Tuimah žili v myšlenkách na příchod Syna Božího, tím více řídili se nyní všichni podle zvěstí: Bude nám dovoleno spatřiti jej!
Chaty a celá osada byly udržovány v čistotě, ženy se předstihovaly ve snaze uspořádati všechno ještě lépe a ještě krásněji.
Mužové vydali se na lov a později vybrali nejkrásnější kusy masa, aby byly uschovány pro dobu příchodu Syna Božího.
Dívky tkaly kus zářivě bílého plátna na jeho oděv. Vždyť musel být ještě krásnější než oděv Bu-anan! Nesměla na něm být sebe menší chybička.
Každému napadlo něco, co by mohl ještě krásněji a jemněji upraviti než dosud. Každý chtěl připraviti nějaký dárek podle vlastní dovednosti.
Jednou z rána slyšela Bu-anan hovořiti Ur- an hlasitěji než obvykle.
Co se mohlo stát?
Šla za hlasy - neboť i ostatní mluvili vzrušeně - až přišla k ostnatému příkopu. Tu ovšem spatřila ihned, co vzbudilo nespokojenost Ur-an. Stráže v noci pečlivě upravily přechod; odstranily totiž převislé ostnaté rostliny, takže přechod byl zdaleka zřetelně viditelný.
Rozzlobený Ur-an obrátil se k Bu-anan:
"Pohleď, co vyvedli tito nemoudří mužové! Jest to škoda, která se nedá napraviti ani během dlouhých měsíců! Každý zvěd, který půjde kolem, bude přívětivě zván, aby vkročil na cestu a aby nás vyhledal."
Rozšafný Ur-an byl dnes velmi rozvaděn.
Bu-anan mu však musela dát za pravdu. Bylo to opravdu krajně pošetilé, co se zde stalo.
"Proč jste to jen udělali?" tázala se mužů, kteří se v její přítomnosti přestali bránit.
"Chtěli jsme Synu Božímu, než k nám přijde, urovnati cestu," doznali. "Byli jsme tak pilní a nedbali jsme ani ostrého bodláčí, jen abychom uvolnili cestu."
Ukázali na své rozedrané a krví zbarvené údy.
"Vy, pošetilci !" zvolala Bu-anan. "Víte přece z příhody se zvířaty U-au, že ostny jsou jedovaté! Budeme se muset okamžitě postarat o vaše rány.
Myslíte, že jste jednali správně; nezapomeňte však, že jednotlivec nesmí nikdy jednat podle svého vlastního mínění samostatně, když se jedná o celek. Měli jste se dříve otázati Ur-ana. Jděte nyní k Ur-aně, ať ošetří vaše rány mastí."
Když se mužové vzdálili, obrátila se Bu- anan k vůdci, který byl stále ještě rozrušen.
"Je sice pravda, že způsobili velkou škodu, Ur-an," řekla přátelsky. "Nejhorší na tom jest, že zpustošené rostliny budou potřebovati dlouhé doby než vzrostou a zakryjí cestu. Bylo by nejlépe, kdybys nechal osázet i cestu a my bychom se prozatím spokojili jenom jediným vchodem a východem."
O tom nechtěl však Ur-an slyšeti.
"Vždyť je to právě ta široká cesta, kterou potřebujeme pro svůj dobytek. Kdyby to aspoň byla ta druhá cesta, pak by se dal tvůj návrh uskutečniti! Jsem velmi rozezlen nad tímto nemoudrým jednáním!"
"Nezapomeň, Ur-an, že jejich jednání, i když bylo falešné, prýštilo z čistého srdce a z nejlepší vůle. To omlouvá mnoho. Nemyslíš taky, že Anu by tomu byl mohl zabránit, kdyby to jednání bylo tak špatné? Dopustil-li to, musí nám to být útěchou, o které však před druhými pomlčíme."
Pokud to bylo možné, byly kraje cesty znovu osázeny. Ur-an nařídil, aby stráže na tomto přechodu byly zesíleny. Byl neustále, ve dne i v noci, sužován starostí, že jeho sídlo bude přepadeno a oni všichni, velcí i malí, že hudou odvlečeni do zajetí.
Bu-anan nemohl o tom ničeho říci. Byla tak neotřesitelná ve své víře, že Anu je chrání, že jeho starostem nerozuměla. Často za noci vstal a šel přehlížet stráže. Našel je vždycky ve střehu a zvířata U-au je věrně provázela.
Během dne byl ponechán příkop bez dozoru. Nikomu nenapadlo, že nebezpečí může hroziti i ve dne. -
Opět uplynula dlouhá doba, aniž radostné přípravy na příchod Syna Božího ustaly.
Jednou opět vyhledala Bu-anan klid své chýše. Poněvadž chata byla dosti prostorná, poskytovala dosti místa pro pobyt ve dne, když Bu-anan se chtěla pohřížiti do myšlenek nebo když přijímala zvěsti ze světlých výšin.
Proti obyčeji však neobjevila se Bu-anan ani příštího dne mezi svými lidmi.
Ur-ana, která nahlédla starostlivě do chýše, spatřila ji s obličejem zalitým slzami a proto se tiše vzdálila.
Starala se o to, aby prostranství kolem obydlí Bu-anan zůstalo liduprázdné, aby se kolem ní rozprostíralo co nejhlubší ticho.
"Podle všeho obdržela velmi vážnou skličující zprávu" pravila starostlivě Ur- ana. "Takto jsem naši Bílou Máti dosud neviděla."
Část mužů byla zaměstnána překopáváním půdy pro novou setbu, kterou chtěly provésti ženy z nařízení Bu-anan. Ostatní napínali kožešiny a zbavovali je posledních zbytků masa. Získali nedávno bohatou kořist.
Z veliké chaty, v níž za dne přespávala zvířata U-au, zazněl náhle uši drásající řev! Zvířata dorážela na veliký kámen, uzavírající chatu a jejich hluboké hlasy zněly při tom zoufalým u-au.
Ur-an vyskočil ze země, kde právě v kleče pracoval.
"Zvířata větří nebezpečí!" zvolal. "Překročili snad nepřátelé náš příkop?"
Vtom bylo slyšet již také hlasité volání žen:
"Mužové, mužové, nepřítel je zde!"
"Vzhůru, k příkopu!" zvolal Ur-an sbíraje svůj nůž ze země. Ačkoliv to byl jen nůž, jehož používal při práci a jídle, byl přece lepší než nic. Ani ostatní mužové neměli u sebe zbraní. Všichni, tak jak byli, se vrhli směrem, odkud zaznívaly výkřiky a viděli, že do osady vtrhli cizinci.
Byli to muži, tak docela jiní než oni a jejich sousedé. Vnikli do osady širokým přechodem, chopili se žen a dívek a nahlíželi do nízkých chat. Nutkala je k tomu spíše zvědavost, než dobyvačné choutky.
Ale Ur-an viděl v nich jen vetřelce a hnal se na ně se svými lidmi.
Cizinci se postavili nyní k obraně. Dříve než došlo ke skutečné šarvátce zaznělo třikrát jasné, rozléhající se soví zahoukání. Lidé kmene Tuimah dali klesnouti ozbrojeným pažím a rozběhli se k chatě Bu-anan.
Cizinci zbystřili sluch: překvapeni úspěchem sovího pokřiku, chtěli zaútočit. Slovo jejich vůdce je zadrželo a všichni se shrnuli kolem něho.
Byl to velký statný muž, světlého obličeje, na němž jako by se střídalo slunce s nepohodou. Jeho oděv lišil se nápadně od prostého šatu lidí kmene Tuimah neobyčejnou nádherou. Pestré hedvábí těsně obepínalo údy a přece nijak nepřekáželo elastickým pohybům pružného těla. Neobyčejně krásná tygří kožešina doplňovala mužův oděv.
"Zůstaňte klidně zde, až vás zavolám!" přikázal svým lidem. Byl to dosti velký zástup, podle všeho dobře vyškolených válečníků, ozbrojených dobrými zbraněmi.
Zatím co se tito seskupili klidně vyčkávajíce, zamířil vůdce několika dlouhými kroky k chatě Bu-anan, kde se tísnili neozbrojení lidé kmene Tuimah, naslouchajíce jejím slovům.
Polekána křikem a shonem vyklouzla Bu- anan ze své chaty a poznala ihned, že to, co jí bylo předešlého dne zvěstováno, je již zde. Nepřátelé překročili území kmene Tuimah.
Nyní musí promluvit, krev nesmí býti prolita! Když na její soví zavolaní lidé přispěchali, promluvila hlasitě a srozumitelně, ačkoliv její tělo se rozčilením chvělo:
"Lidé, slyšte příkaz Anu! Až vstoupí do vašeho tábora muži, vedení velkým mužem v tygří kožešině, nebraňte se! Je vůlí Anu, abyste je následovali. Kdyby tomu tak nemělo být, mohl by vás Anu ochrániti, jako tehdy, když sem vnikli cizí zvědové."
Uvázla, řeč stala se jí obtížnou! Ó, jak zápasila od včerejšího dne o sílu, aby pochopila toto nepochopitelné. Mají opustiti sídliště? Mají jíti do zajetí? Byla to vůle Anu? Čím se jen provinili, že je tak tvrdě trestá!
Ale ani mužové nemohli pochopiti příkaz Anu.
"Bez obrany se máme vzdáti cizincům? Máme opustiti své chaty? To přece nemůže být vůlí Anu!"
"Od které doby mně již nevěříte?" tázala se lítostivě Bu-anan. "Věříme ti! Odpusť! Ale je to tak strašně těžké!" volali všichni jedněmi ústy jako zkroušené děti.
Cizinec v tygří kožešině zíral široce otevřeným udiveným zrakem na tyto silné muže, kteří se dali ovládat něžným hlasem ženy. Jak zvláštní byla krása této ženy! Kde jen spatřil jí podobnou?
Ztrnule se zahleděl na ženu.
Bu-anan zpozorovala, že stojí nehybně nedaleko ní. Pohybem ruky přivolala ho k sobě do kruhu svých lidí! Poslechl ji a myslel si při tom zpola rozhořčen:
"Podivné, nyní ji poslouchám i já! Ale což je-li to léčka?"
"Cizinče!" oslovila ho žena a zvedla oči k jeho zrakům.
Jaké to oduševnělé oči závratné hloubky!
"Cizinče, nevím, proč jsi vstoupil do našeho sídliště, ale toužíš-li po kořisti, tedy věz, že ti dobrovolně dáme vše, co máme. Máš-li však v úmyslu ty a tvoji bojovníci odvléci nás, ženy a dívky, do zajetí, tu věz, že to Anu nepřipustí. Nepozvedneme ruky na svoji obranu, neboť Anu přikázal, že nemá býti prolita ani kapka krve."
Cizinec žasl. Tak s ním nemluvila dosud žádná žena! Takovým způsobem se ještě nikdy mužové nepodrobili.
Proč sem vlastně vnikl? Byl se svým mužstvem na válečné, dobyvatelské výpravě. Světlá stezka, vedoucí trnitým houštím, upoutala jejich pozornost. Zavedla je do zvláštní, avšak čistě udržované vesnice, kde pracovalo mnoho krásných žen a dívek.
Vtom také ale přiběhli muži doprovázeni nelidským řevem, který upomínal na divou zvěř. Od těchto lidí nechtěl vlastně nic. Má nyní opět odtáhnouti? Sami mu nabízeli výkupné. Byl by pošetilý, kdyby je nepřijal!
"Buď klidna, krásko," chtěl říci, avšak cosi ve výrazu Bu-anan mu v tom bránilo. Místo toho užil slova "ženo".
"Buď klidna, ženo, nechceme ublížiti ani tobě, ani ostatním ženám a dívkám.
Máme-li vás nechat na pokoji, dej přinésti, co nám chceš dát. Chci viděti, čím se chcete vykoupit."
Jeho řeč se lišila jen málo od řeči lidí kmene Tuimah, takže mu všichni rozuměli. Přesto se nikdo z nich nepohnul, dokud Bu- anan nedala k tomu znamení. Obrátila se k Ur-anovi, který stál vedle ní.
"Dej přinésti hotové věci z kováren a ty, Ur-ano, rozkaž, aby přinesli rohože a látky, pásy a slavnostní oděvy uschované ve zvláštní chatě."
Ur-ana se odvážila otázky:
"Musíme přinésti i věci určené pro Syna Božího?" Bu-anan odvrátivši tvář, přikývla. Ó, jak to bylo těžké, ale cítila jasně, že to musí být!
Tu vyhrkl jeden z mužů:
"Co na tom, ztratíme-li všechno, jen když smíme zůstati, aby nás Syn Boží nalezl, až přijde."
Pronesená slova ulehčila všem vykonati tuto těžkou povinnost. Neúnavně přinášeli vše, co měli cenného.
Když ležel poslední kus před cizincem, který prohlížel se zájmem a pln úžasu výrobky umělecké zručnosti, přesahující daleko dovednost jeho lidí, rozlehl se náhle nový příšerný křik:
"Hoří! Oheň, oheň!"
Bylo tomu tak, za nastalého shonu se pravděpodobně některá z chat nepozorovaně vznítila. Vítr přenášel jasný plamen s jedné chaty na druhou a než se mohlo pomýšleti na záchranu, padla více než jedna polovina obydlí za oběť plamenům.
Nezbývalo než proběhnouti co nejrychleji přechodem a uchýliti se do lesa.
Muž s tygří kožešinou zavolal své válečníky a rozkázal jim, aby poklady, složené na zemi, pečlivě sesbírali a zanesli do lesa.
Bu-anan zděšeně volajíc: "U-au" spěchala k jejich velké chatě; některá uzavřená zvířata znovu kňučela a zuřila. Vtom také přiběhli někteří muži a odvalili veliký kámen uzavírající vchod. Zvířata divoce vyrazila a vrhla se zuřivě na cizince.
Mužové musili vynaložit hodně síly, aby je odvolali. Cizinci se již chápali zbraní na obranu proti těmto divokým zvířatům, za něž je považovali.
S údivem přihlíželi, jak bestie poslouchají lidí. Několik mužů zavedlo zvířata do lesa a zůstalo u nich, až se uklidnila. Všichni lidé kmene Tuimah se zachránili, ani jediný nezahynul v plamenech. Zato celá osada padla za oběť plamenům. Jak jen oheň vznikl?
"Kdo z vás založil požár?" tázal se cizinec s planoucím zrakem.
Vojáci vydrželi jeho pohled, ale neodpovídali.
"Mluvte, chci znáti pravdu! Nejsme přece vrahové a žháři!" hromoval vůdce.
Tu Přistoupila k němu Bu-anan, vedouc za ruku plačící ženu.
"Nehněvej se na svoje lidi, Tygří muži," pravila. "Nejsou vinni. Tato žena zde, zaslepena strachem, založila ještě s několika jinými ženami oheň v chatách. Chtěly raději zahynout v plamenech, než by vám padly do rukou. Jejich víra v Anu byla příliš malá," dodala trpce.
Úžas cizince se stále stupňoval. Jaká to žena? Kdo byl Anu, o němž neustále mluvila. Později se jí musí na to otázati. Nyní k činu!
"Slyš, ženo!" oslovil ji, "nechtěl jsem vás odvléci do zajetí, nýbrž chtěl jsem se spokojiti s výkupným. Zatím však vaše sídlo shořelo a vy jste ztratili domov. Navrhuji vám proto: pojďte se mnou! Budete žíti tak, jak jste žili dosud, svou prací musíte uhájiti životní potřeby a zhotovovati klenoty a látky pro naše ženy. Jste spokojeni?"
Ur-an vyskočil.
"Raději nemít střechu nad hlavou, ale být volným," vykřikl a bylo vidět, že ostatní mužové sdílejí jeho mínění. I cizí bojovníci rozuměli jejich citu.
Bu-anan zvedla ruku.
"Zapomněli jste, co nám přikázal Anu?" tázala se.
"Až přijde muž s tygří kožešinou, následujte ho! Sám Anu určil, abychom s ním táhli dále. Proto musely naše chaty lehnout popelem, poněvadž i já jsem zapomněla na jeho příkaz a chtěla jsem se s cizincem smlouvati o svobodu.
Později si vyprosíme na Anu odpuštění. Nyní však pravím: "Anu, Bože, tvoji služebníci chtějí plnit tvou vůli! Dej nám k tomu sílu, my sami ji nemáme!"
Bu-anan jako obvykle při modlitbě rozpřáhla paže. Bylo to nepopsatelně krásné a cizí bojovníci, především však jejich vůdce, patřili dojati na tyto lidi, jevící se jim jako bytosti z jiného světa.
Téměř uctivě přistoupil Tygří muž k Bu- anan a tázal se:
"Jste připraveni? Půjdeme tedy!"
Již chtěla přikývnout, když jí prochvěla myšlenka: temní!
Kdyby všichni odešli, zůstali by temní bez potravy, neboť odvykli starati se sami o sebe. Nedávno také zemřelo několik z jejich dvaceti žen. A kromě toho, právě tito mužové tepali vzácné práce, nesměli proto zůstati zde.
Bu-anan sdělila svou starost vůdci, který užasle naslouchal. Opět si pomyslil:
"Jaká to žena! Sama v nouzi myslí ještě na jiné. Lidé mají pravdu, říkají-li jí Máti."
Následoval ji a Ur-ana k podzemním kovárnám. Když shlédl celé důmyslné zařízení, bylo mu líto odvésti muže odtud. Způsob jakým přiváděli k výhni vzduch byl dokonalý. Budou to moci na jiném místě také tak zařídit?
Tázal se temných, kteří naň udiveně zírali, zdali jsou s to kovárny odtud odnésti a jinde je opět vystavěti. Nedostal však odpovědi. Bu-anan a Ur-an, kteří zašli mezitím hlouběji do chodeb, aby se přesvědčili, zda tu nic hotového nezůstalo, přistoupili opět k cizinci.
Rozčilen ptal se, jsou-li temní vždy tak zatvrzelí. Bu-anan pohlédla na něj vyčítavě:
"Proč jsi tak prudký, ty světlý? Nesluší ti to! Tito temní jsou ubozí tvorové, jsou rozumově chabí. Jejich rozum postačí jen k tepání a co je nad to, toho nemohou pochopit. Kromě toho však nemohou ani mluvit. Zdá se, že jejich jazyky mají nějakou vadu.
My jsme na to již zvyklí. Ur-an, já a ještě několik jiných můžeme se s nimi dorozuměti. Jejich kovárny se nemusí stěhovati, neboť zajisté i u vás je nějaká hora, kde by byla možnost je znovu založit."
Poslední věta zněla polo tázavě. Vůdce přisvědčil.
"Pak nepochybně budou moci u vás pracovati právě tak, jako zde; neboť jejich učitelé budou nás provázeti, slíbili mi to."
Cizinec netušil, koho míní těmi učiteli. Nijak si tím nelámal hlavu, ale těšil se, že vše půjde podle jeho přání.
"Budou pracovat i pro mne?" dotazoval se dále.
Bu-anan ho uklidnila:
"Sami nevědí, pro koho pracují. Vyplňují jen příkazy svých učitelů. Tito však jim dovolí pracovati pro tebe tak dlouho, pokud nezpůsobíš temným utrpení. Jelikož nás Anu k tobě posílá, bude zajisté i nad námi bdíti."
Její řeč byla vůdci naprosto nesrozumitelná, vyrozuměl však, že tito lidé mají dobrou vůli a to mu zatím stačilo.
Na pokyn Bu-anan vzali temní s sebou své nástroje, kovy, vzácné kameny a opustili podzemní chodby. Ani jeden lítostivý pohled se nedotkl místa jejich dlouholetého působiště. Pochopili, že je jich třeba jinde a šli proto poslušně jinam.
Průvod byl připraven. Muži střežící zvířata U-au, zhotovili z řemínků a narychlo spletených šlachovitých vláken smyčky, které přehodili zvířatům kolem krku tak, aby je mohli vésti.
Bu-anan přezkoumala každou z nich, není- li příliš těsně utažena. Při tom každému zvířeti domlouvala laskavými slovy:
"Dávej pozor, U-au! Musíme jíti s těmito lidmi, protože nám to Anu přikázal. Zvykněte si proto na ně. Čím dříve si zvyknete, tím dříve budete volni!"
Zvířata vzhlédla k Bu-anan, jako by rozuměla jejím slovům. Cizinci nevycházeli z údivu.
Lidé kmene Tuimah byli vzati doprostřed. Před nimi a za nimi kráčeli bojovníci a v čele cizí vůdce, kterého nazývali Eb-ra- nit. Mužové kmene Tuimah se však rovněž rozdělili a vzali mezi sebe ženy. Teprve za nimi šli temní.
Jejich pouť lesem trvala celý den. Lidé kmene Tuimah, zejména ženy a dívky, nebyli tomu zvyklí. Nedali to však na sobě znáti, protože Bu-anan řekla, že zaslíbení, týkající se svatého Syna Božího, platí jen těm, kteří jsou dobré vůle a umí poslouchati.
Pozdě večer dorazili na volné prostranství, kde válečníci rozbili stany.
Pro Eb-ra-nita byl postaven velký, velmi pestrý stan. Mužové kmene Tuimah, ač velmi unavení, nahrnuli se kolem plni zvědavosti a obdivu. Ženy toužily jej také spatřit zblízka, leč zavolání Bu-anan je zadrželo.
Nato přistoupil vůdce k Bílé Máti.
"Tak jako já vládnu svému lidu, tak i ty jsi vládkyní svého kmene. Chceš mi prokázati čest a sdíleti se mnou můj stan?"
Velké, udivené oči Bu-anan pohlédly do jeho zraku. Zavrtěla hlavou.
"Děkuji ti, Eb-ra-nite," řekla určitě.
"Neobývám stan mužův. Ostatně naším vůdcem jest Ur-an, jemu patří tvoje pozvání."
"Nechci viděti v tobě ženu, Bu-anan!" pokračoval Eb-ra-nit, přemáhaje hněv nad odmítnutím.
"Měl bys ji však viděti," odpověděla důstojně žena. "Jsme jiného druhu než muži. Ty, jako světlý, měl bys to přece věděti!"
Již podruhé použila tohoto slova, které jím prochvělo. Jednou musí se jí zeptati, co tím míní, ale teď nemá na to čas.
Rozkázal, aby byl postaven pro ženy největší a nejvzdušnější stan. Lidé kmene Tuimah, temní a část válečníků, měli spát na travnaté půdě pod širým nebem.
"Musíme učiniti ještě opatření, abychom nebyli ve spánku přepadeni divokou zvěří," pravil Eb-ra-nit poněkud starostlivě, přehlížeje veliký zástup, svěřený jeho péči.
Leč Ur-an ho ujistil, že zvířata U-au nepustí nikoho do ležení, ať je to člověk nebo zvíře.
"Vzpomeň si jen, jak vyváděla, když jste přišli. Nebýt toho, že byla zavřena, byla by vás rozsápala."
Příští den přinesl lidem kmene Tuimah překvapení. K polednímu dorazili na rovinu, kde zastihli zástup Eb-ra-nitových lidí, střežících mnoho velkých, černých zvířat. Setkání válečníků se zvířaty bylo velmi živé. Zdálo se, že se dobře znají.
Opět bylo zapotřebí domluv Bu-anan, aby si zvířata U-au zvykla na nové soudruhy. Nyní však se stalo cosi zvláštního: válečníci nasedli na hřbet zvířat a dali se jimi nésti.
Nezměrný úžas, zračící se tak zřetelně v obličejích lidí kmene Tuimah, vyvolal u válečníků srdečný smích.
"Což nejsou jako děti?" volali. Byli však za to Eb-ra-nitem pokáráni. Otočil se a vlídně se tázal, chce-li někdo taktéž nasednouti na černé zvíře.
Všichni muži se ochotně hlásili. Novinka je lákala. Bylo rozhodnuto, aby každý válečník vzal před sebe do sedla jednoho muže z kmene Tuimah. Co však se ženami?
"Nech nás pozadu, Eb-ra-nite," navrhovala Bu-anan. "Máme ochranu v temných a půjdeme pomalu za vámi. Ani stanu nepotřebujeme, můžeme dobře spáti pod nebem Anu. Zvířata U-au mohou zůstati rovněž s námi. Jakmile vás nebudou vidět, nemusíme je vésti."
Ačkoliv se Eb-ra-nit s počátku zdráhal, nevěděl jiné rady. Mimo to Bu-anan několikrát opakovala, že Anu je bude chránit a nedopustí, aby se jim stalo něco zlého.
Nato promluvila s Ur-anem a prosila ho, aby mužové zachovali kázeň, než se opět sejdou. Nechť se podrobí všemu, co bude od nich žádáno, neboť je to vůlí Anu. Ať pamatují na Syna Božího!
"Myslíš, že nás nalezne i v cizině?" zeptal se Ur-an poněkud pochybovačně.
Žena ujišťovala, že Anu velmi dobře ví, kde se nyní nalézají. Uchovají-li si svou čistotu, jeho zaslíbení se stane skutkem.
Mužové odjeli. Několik výkřiků strachu lidí kmene Tuimah zalétlo ještě k uším žen, které užasle zíraly na ten div.
Bu-anan si oddechla. Konečně byla po všech přestálých hrůzách opět sama mezi svými! Pohlédla k temným, kteří tísníce se k sobě seděli stranou a jedli.
Mnoho malých bytostí pobíhalo mezi nimi: temní byli v dobré ochraně.
Bu-anan neměla obavu o sebe ani o ženy a děti. Vždyť byly v ochraně Anu! Byla jista, že najdou cestu i když se průvodce, jehož jim Eb-ra-nit zanechal, spěšně vzdálil. Nebylo mu mezi nimi volně!
Bu-anan nařídila, aby zbývající část dne byla věnována odpočinku. Potravy měli dosti a stromy i keře byly plny nádherných plodů. Neznali těchto sladkých plodů podivných tvarů. Proto se Bu-anan napřed tázala malých, nejsou-li jedovaté. Teprve pak si pochutnávali na měkkých, výtečných plodech.
Poněkud stranou kruhu utábořilo se oněch osm žen, které založily v osadě požár.
Věděly, že nejednaly správně a že se Bu- anan hněvá. Bu-anan čekala na pokyn shůry, dříve než s nimi promluví. Jasně cítila, že Anu dopustil, aby oheň vznikl a přiměl ji tak jíti s Eb-ra-nitem. Přesto neměly ženy práva založiti požár. Zasluhují trestu nebo jim má odpustit?
Noc přinesla jí vyprošené objasnění. Adana schvalovala, že poslouchajíce příkazu Anu, tak povolně opustili svůj domov.
"Budete odměněni, vy všichni uzříte Syna Božího, i ti ubozí temní, které zbaví jejich pout. Jen ony ženy, které pochybovaly o velikosti Anu, budou vyloučeny. Řekni jim to, ale netrestej jich. Anu je potrestá sám."
Bu-anan přemýšlela o tom co slyšela. Jásala štěstím, že touha jejího srdce bude vyslyšena. Co jsou proti tomu všechny strasti, všechna vytrpěná bída?
Uvažovala nyní o významu slov: Syn Boží uvolní temné z jejich pout! Vždyť byli volní, spoutá je snad Eb-ra-nit?
Na její otázku naznačila jí Adana, že to později všechno pozná a prožije.
Ráno sdělila ženám, co směla v noci slyšet. Osm hříšnic se dalo do pláče. Bu- anan s nimi rozmlouvala a prosila je, aby si ujasnily, jak těžce se prohřešily proti Pánu světů. Ať přijme každá svůj trest a Anu jim odpustí!
"Odpustí-li nám, uzříme Syna Božího?" tázaly se zpola již uklidněné ženy.
Bu-anan zavrtěla hlavou. Zpráva Adany zněla jinak.
Nato se vydali na další pouť. Cesta byla teď mnohem příjemnější, než když musily ženy udržovati stejný krok s muži
Malí byli jim pečlivými vůdci, vedouce je raději i delší oklikou, jen když je tím mohli ušetřiti nepohodlí.
Každého večera zavedli je k prameni nebo k malému jezírku. Vždy byly na blízku chutné plody stále nových druhů, jichž denně přibývalo.
Bu-anan začala opět s večerním vyprávěním. Přála si, aby její chráněnci usínali s dobrými myšlenkami a ženám se vrátila během dalšího putovaní opět jejich veselost a bezstarostnost.
Všechna hrůza byla ta tam a před jejich zrakem tanul dvojí cíl: shledání s muži a spatření Syna Božího!
Tak minulo mnoho dnů, až jednoho dne jim malí oznámili, že překročili hranice Eb-ra- nitovy říše. Na druhý den dorazí do jeho města.
Nikdo z nich, ani Bu-anan nevěděla, co město je. Vždyť uvidíme, ujišťovala jedna druhou.
Nyní musela být zvířata U-au opět uvázána a vedena temnými. Bu-anan jim důrazně přikázala, aby za žádných okolností zvířata nepouštěli z ruky. Muži pochopili a odpověděli širokým úšklebkem.
Poslední noční odpočinek jejich dlouhé pouti! Bílé Máti bylo téměř líto, že jsou již blízko cíle i když si přála věděti, zda mužové poslouchali rozkazů Anu.
Jako vždy nechala Bu-anan odpočívati temné stranou, pak ležela zvířata U-au a v jejich středu odpočívaly ženy, mimo oněch osmi, které se stále ještě držely stranou, přesto že je Bu-anan každého večera přívětivě zvala, aby se k ním přidružily.
O půl noci zvířata U-au strhla povyk. Za celou dlouhou cestu bylo to po prvé. Ženy se vylekaly, leč Bu-anan je tiše žádala, aby zachovaly klid a byly úplně zticha.
Šeptem přivolala také oněch osm žen, které spíše ze vzdoru než ze studu nechtěly ani nyní přijít blíže.
Jak to bylo zvláštní! Ačkoliv zvířata U- au zuřila, neopustila svá místa a nevrhla se proti nepříteli. Když se Bu-anan zadívala ostřeji na místo, kde odpočívala, " viděla, že mnoho malých drží zvířata a nedovoluje jim vyrazit. Zvířata U-au neměla tedy zabrániti tomu, co se mělo stát.
Z lesa se vyřítili velcí, chlupatí a šklebící se mužové, tápajíce kolem sebe neobyčejně dlouhými pažemi. Vyrazili řev, jemuž zvířata U-au zuřivě odpověděla.
Ženy se ulekly. Mnohé si zastřely oči a jiné vytřeštěným zrakem zíraly na příšery. Bu-anan se zvedla. Modlíc se, vztáhla paže nad ženami a dětmi:
"Anu, Bože, naše srdce bijí úzkostí. Jsme v tvé ochraně, jíž důvěřujeme. Dej nám sílu!"
Tato modlitba způsobila zázrak. Ženy vycítily sílu a důvěru.
Pokud se Bu-anan modlila, chlupatí mužové se ani nepohnuli. Bylo to, jako by cítili přítomnost Anu. Nato se však vrhli k stranou odpočívajícím osmi ženám, objali je svýma dlouhýma rukama a uháněli s nimi velikými skoky k lesu, v němž zmizeli.
"Anu, Anu!" volala Bu-anan. Věděla, že to byl trest za nevěru. Cítila, že se tyto ženy považovaly za zvlášť žádoucí a chtěly si proto samy pomoci. Takový byl následek.
Všichni byli rozechvěni. Nikdo nepomýšlel již na spánek. Bu-anan je utěšovala a vysvětlovala jim, jak byla zvířata U-au zdržována malými.
K ránu se modlili:
"Anu, Bože, ukázal jsi ženám svou moc! Vyřkl jsi nad nimi těžký trest. Buď jim nyní opět milostiv a odpusť jim jejich vinu."
Aniž se co jiného přihodilo, dospěly ženy příštího dne do Eb-ra-nitova města.
Bylo obehnáno pevnými zdmi a u brány byly ženy zadrženy, dokud nepřišla z města zpráva, že jsou očekávány. Jaké to podivné budovy, nikde nebylo chat! Všechno bylo zcela jiné, než čemu byly zvyklé ze své domoviny. To bylo tedy město!
Cestou znavené ženy byly odvedeny na volné prostranství, kde si mohly odpočinouti. Bu-anan byla vyzvána, aby přišla do Eb-ra-nitova paláce.
Péči o ženy svěřila Ur-aně a bez váhaní uposlechla vyzvání. Cestou nevycházela z údivu. Takové spousty kamení! To že jsou chaty o nichž mluvili vůdcové? Nelíbily sejí!
Eb-ra-nitova chata převyšovala ostatní. Její stěny byly pestré a hladké. A této podivné věci říkali mužové palác?
Bezděčně se sklonila, aby mohla vejíti, když si povšimla, že muži vcházeli vzpřímeni.
Následovala tedy jejich příkladu a prošla otvorem na volné prostranství, které nebylo osazeno stromy, jak očekávala, ale kde kolem dokola stály kamenné chaty. Mnoho lidí zde procházelo sem a tam. Zahlédla zde i černá zvířata, která byla tudy voděna a jejichž dusot po kamenech se rozléhal po celém prostranství.
Uprostřed nádvoří tryskal pramen. Bylo to překrásné. Oč krásněji by se byl však vyjímal, kdyby byly kolem nasázeny květiny. Takto měl jen kamenné roubení, kam chodily ženy s nádobami pro vodu. Bylo slyšet jejich veselé žertování s muži. Byli to snad jejich bratří, že se k ním chovali tak důvěrně?
Bu-anan pocítila tíseň, jako by se jí hrdlo svíralo, rychle se odvrátila.
Když zde nějakou chvilku stála, přišla k ní jakási žena a požádala ji, aby vešla do jedné z komnat. Komnaty? To Bílá Máti neznala, ale následovala přívětivou ženu.
Společně s ní vstoupila do velkého prostoru, mnohem většího, než byla doma její chata. Celá místnost byla vyložena rohožemi. Různé cenné misky stály kolem a mnoho jiných věcí, jež si Bu-anan nedovedla vysvětlit.
V místnosti bylo přítmí. Ani otvory pro vzduch nebyly nahoře, nýbrž v boční stěně byl velký otvor, zastřený látkou, takže sluneční světlo nepronikalo dovnitř.
Bu-anan se zaměstnávala právě tímto objevem, když vešel Eb-ra-nit. Neměl na sobě již tygří kožešinu a jeho vysoká, štíhlá postava jen získala.
"Nuže, Bu-anan," řekl, jsa v dobré náladě, "líbí se ti zde?"
"Ne," odvětila tázaná upřímně. "Vždyť zabraňujete slunci přístup do svých příbytků. Odháníte také tak radost?"
Eb-ra-nit se smál.
"Jsme rádi, zůstane-li slunce pěkně venku, " pravil dobrosrdečně. "Příliš nás rozpalovalo. Toužíme-li po něm, jdeme ven."
Náhle zvážněl.
"Radost neodháníme, sama prchá před námi!"
Povzdechl si, leč náhle si uvědomil, že mluví s úplnou cizinkou. Vlídně se usmál a tázal se, zda je jeho vůdce dobře vedl.
"Tvůj vůdce nás opustil již prvního večera," odpověděla Bu-anan. "Od té doby jsme ho nespatřili."
"Jak jste se tedy dostali až sem? Kdo vás vedl?"
"Malí služebníci Anu nás vedli a ochránili!"
Opět ta zmínka o Anu. Kdo to je? Co na tom záleží, teď na to nemá čas!
"Slyš, Bu-anan!" začal vážně, "jak to uděláme s vaším ubytováním? Vaši muži přespávali až dosud ve dvou velkých stanech, ale slíbil jsem vám, že se u mne budete míti dobře. Mám vám dát postavit domy? Kolik jich budete potřebovat? Váš vůdce nechtěl o tom sám rozhodovati, namítaje, že to rozhodneš sama s pomocí Anu.
Bude nejlépe, zavoláš-li Anu sem, abychom s ním mohli ihned promluviti."
Pronesl to radostně, jsa spokojen s dobrým nápadem, ale Bu-anan zírala na něho všecka poděšena.
"Zavolati Anu? Ty nevíš, kdo je Anu, jinak bys nemluvil tak hloupě, Eb-ra- nite!" řekla, aniž pozorovala, že je ke knížeti nezdvořilou.
To mu ještě nikdo neřekl. Hloupý! Co ještě uslyší? Bylo mu to k smíchu. Nevadí, alespoň jednou uslyší něco jiného!
"Kdo jest tedy Anu, že nesmí být volán?" dotazoval se.
Bu-anan volně zkřížila ruce na prsou.
"Anu jest Pán nebes a země! Všechno stvořil i tebe Eb-ra-nite. Je také tvým pánem! Nevíš-li nic o Anu, pak rozumím již, proč mně sem poslal. Ó, ubohý, tolik tě lituji!"
Její dříve tak slavnostní hlas zjihl. Pro Eb-ra-nita bylo to opět něco zcela nového. On, daleko široko nejbohatší a nejmocnější kníže vzbuzuje soustrast této chudé černošské ženy! Tentokráte se však nesmál. Příliš hluboký soucit vyzníval z jejího hlasu.
"Černošská žena?" náhle začal přemítati.
Pohlédl na ni blíže. Ne, nebyla černoškou! Byla tak málo černoškou jako on. I barvou pleti se lišila od příslušníků svého kmene.
"Bu-anan, jsi z kmene Tuimah?" tázal se přemýšleje.
"Vyrostla jsem u nich a byla jimi vychována," odpověděla Bu-anan vyhýbavě.
Rozprava byla přerušena objevením se sluhů, kteří žádali knížete o rozhodnutí, kde mají být ženy ubytovány.
"Nejlépe bude, postavíme-li i pro ženy stan, dokud se nerozhodnete, jak chcete bydleti," usoudil.
"Zaveďte ženy na prostranství za městem tam, kde jsou ubytováni muži a postavte dostatečný počet stanů. Tato žena obdrží samostatný malý stan."
"Rád bych tě zavedl k své ženě," pravil kníže k Bu-anan, když se tato chystala odejíti.
"Nemohlo by se tak státi někdy jindy?" tázala se Bílá Máti. "Promeškala jsem zde již mnoho času. Již dávno jsem měla býti u svých, musím se také starati o zvířata U- au a o temné."
Nikdy se dosud nestalo zhýčkanému knížeti, aby někdo označil čas, v jeho přítomnosti strávený, za promeškaný. Musí o tom vyprávěti své ženě, možná, že nepředpojaté výroky Bu-anan vykouzlí úsměv na jejích smutných rtech.
Bu-anan opustila mezitím s půvabným pozdravem místnost.
Na sídlišti lidí Tuimah se muselo ještě nekonečně mnoho upravovati a zlepšovati. Ženám se nelíbilo, že musely po tak dlouhé odloučenosti od svých mužů, bydleti v odděleném stanu. Uznaly sice, že to jinak nelze zařídit, ale přece reptaly. Jediné slovo Bu-anan je však umlčelo. I tuto oběť chtěly přinésti z lásky k Synu Božímu.
Mužům, kteří ztratily své ženy, musela Bu- anan vypravovati o trestu Anu. Toto vysvětlení bylo přijato celkem klidně.
Ukázalo se, že právě těchto osm žen připravovalo svým mužům pramálo radosti.
Bylo však nesnadné nalézti příhodné místo pro zvířata U-au, aby mohla volně pobíhati, aniž by natropila škody.
Bylo rozhodnuto, postaviti pro ně takovou chýši, jakou měla ve starém sídlišti. Než bude chýše dohotovena, musí zůstati zvířata U-au uvázána. Ubohá zvířata!
Bu-anan nařídila, že chatrče pro U-au musejí být zhotoveny nejdříve; mužové a ženy mohou počkati.
A temní? Ti se nechápavě dívali na změněné okolí, na všechno nové, čemu rozuměli ještě méně, než lidé kmene Tuimah.
Také o ně muselo být pokud možno rychle postaráno. Hned příštího dne chtěla Bu- anan promluviti s Eb-ra-nitem.
Ale nenaskytla se jí k tomu příležitost. Kníže měl důležitější věci na práci, než starati se o tento prostý černošský kmen.
Pro četné vlastní záležitosti na ně zapomněl. Bu-anan i Ur-an se měli přesvědčiti, že nepřišli ke knížeti ve vhodnou chvíli.
"Půjdeme vyhledati Eb-ra-nita," navrhla Bu-anan, jež si dobře pamatovala cestu k paláci. Vedla Ur-ana jistě a bezpečně až k palácové bráně. Dále to však nešlo. Jakmile oba "černoši" žádali vpuštění, daly se stráže do smíchu.
"Bude-li si náš kníže přát vaši návštěvu, dá vás zavolat," poučila stráž oba, kteří u vědomí svého práva stáli venku.
"Koho bychom se měli zeptat dobrý muži," ptala se důvěřivě Bu-anan "co máme dělati?" Stráž se smála.
"Není u nás zvykem, tázati se na něco. Každý činí, co uzná za vhodné. Bylo-li to špatné, vždy se to pozná."
To bylo vše, co vyzvěděli a podle toho se museli řídit.
Vrátili se ke stanům a vyzvali muže, aby se poohlédli po vhodném materiálu pro stavbu chýší. Všichni se rozhodli, že budou raději bydliti v chýších jako ve svém starém domově, než v kamenných kupách zde obvyklých--
V následujících dnech se Ur-an ještě jednou pokusil sjednati si přístup do paláce a tu se dověděl, že Eb-ra-nit odejel s velkým počtem bojovníků z města.
Chce prý bojovati s knížetem, který se domýšlí, že je mocnější jeho. Potrvá asi hodně dlouho než se vrátí.
Nyní byli lidé kmene Tuimah odkázáni sami na sebe. S horlivostí dali se do stavby chýší. Každý muž si vystavěl chýši pokud možno na témž místě, jako stávala doma.
Obydlí pro Bu-anan stavěli všichni. Chtěli je postaviti větší a krásnější, než bylo dřívější, ale Bílá Máti to nepřipustila. Ur-an jí domlouval, že přece musí ukázati kdo ona je. Nesmí v ničem zůstati za knížetem.
"Kdo jsem já?" tázala se Bu-anan s úsměvem. "Jsem služebnicí Anu. A služebnici nepatří nádhera!"
Tak byla i její chýše zhotovena po starém způsobu. Ani vchod nedovolila Bu-anan udělati vyšší, ačkoliv se jí vyšší vchody zdejších obydlí, do kterých se dalo vejíti vzpřímeně, velmi zamlouvaly.
Mnoho však ještě scházelo k tomu, aby bylo vše tak jako dříve. Lidé byli ohněm připraveni o všechno a zde nebyl nikdo, kdo by jim byl daroval třeba jen prostou misku. Neměli zrna, z kterého by napekli chléb, ani ovoce nebylo jejich vlastnictvím.
Když si Bu-anan postěžovala Anu, dostala posilu a stala se důvěřivou. Musili si sami pomoci, byla to vůle Pána všech světů.
Bu-anan a Ur-an nařídili, že polovina mužů musí z lesů donésti plody. Určitý druh stromů dával plody podobné chlebu, které jim měly nahraditi chléb do té doby, než budou míti zase zrno.
Až se vrátí kníže, všechno se upraví. Zatím musí žíti skromně.
Mezitím si temní zařídili za vedení malých pomocníků v blízké hoře opět kovárny. Byli na tom ze všech nejlépe, nástroje si přinesli s sebou a když pocítili hlad, přišli před chýše a čekali, až dostanou dostatečné množství pokrmu.
Bu-anan se starala ze všech sil, aby temní měli všeho dost.
"Vidíte," říkala lidem kmene Tuimah, když večer sedávali společně u ohně, " temní jsou jediní, kteří pracují pro cizího knížete, jak on to poručil. Naše ženy nemají ještě ani nádoby ani vlákna, nic, co by mohly zpracovati. Ani vhodná hlína na nádoby není zde nikde k nalezení."
Obyvatelé města si příliš často zvědavě prohlíželi, co tito cizí, podivní lidé dělají, ale nikdy se nezeptali, zda-li také něco nepotřebují. Nedovedli si vůbec nedostatek představit a Bu-anan přísně zakázala prositi o něco.
"Služebníci Anu nemusí nikdy prositi u lidí," říkala často a lidé ji poslouchali.
Konečně byly chýše dohotoveny a mužové se vydali opět na lov. Některá ze zvířat U-au, která se již dříve při podobných výpravách osvědčila, vzali s sebou.
Ale lovci neznalí krajiny, nevěděli kam se chodí zvěř napájet, ani kde se zdržuje. Kořist byla proto malá. Přece však bylo jednou zase maso. Vroucně za to poděkovali Anu.
"Příště musí jít Ur-an s vámi", řekla Bu- anan, "poprosím potom malé pomocníky, aby vás provázeli a ukázali vám nejlepší cesty."
Nyní se pokusily ženy, vedeny Ur-anou, hledati v lese vláknité rostliny. Vrátily se s bohatou kořistí a daly se pilně do stáčení a splétání vláken.
Znenáhla se rozvinula rušná činnost v malé říši, kterou našli lidé Tuimah v cizině a s prací se v stísněných duších rozhostila opět radost.
Ale u večerního ohně si lidé často naříkali, že by teď neměli nic pro Syna Božího a že by ani nemohli pro něho nic zhotoviti. Jsou chudí, téměř ožebračení.
Tak uplynula dlouhá doba. Sotva to pozorovali. Ur-an se vypravil zase jednou do paláce, zjistil však pouze, že Eb-ra- nit a jeho bojovníci jsou stále ještě mimo domov. Tak dlouhou dobu nezůstali ještě nikdy vzdáleni.
A potom se náhle kníže vrátil! Bylo to pozorovati na vzrušení, které proběhlo celým městem. Rozradostnění pobíhali všichni sem a tam. Bylo slyšeti hluk a výkřiky, všude bylo rušno.
Nyní přijde kníže také brzy k lidem Tuimah.
Bu-anan čekala den za dnem. Kníže však nepřicházel. Měla se pokusiti o to, aby se dostala k němu? Prosila Anu o radu. Činila tak v těchto těžkých dnech každého večera a vždy jí přišla nějakým způsobem pomoc. Ani dnes nezůstala její prosba nevyslyšena.
Adana přišla a povzbudila ji, aby lidé Tuimah byli stateční. Doba jejich zkoušky chýlí se ke konci. Brzy budou směti spatřiti Syna Božího.
Pro tuto radostnou zvěst zapomněla skoro Bu-anan na každodenní a přece tak nutnou otázku.
"Adano, co máme činiti, abychom mohli lépe pracovati, aby naše ženy a děti dostaly více jídla?"
Vznešená, světlá postava dlouho mlčela. Potom odpověděla:
"Nesmím ti dáti radu, Bu-anan. Ale smím ti říci, že Anu na vás nezapomněl. I tato zlá doba bude brzy u konce. Vyčkejte ještě krátký čas."
Hned příští večer sdělila Bu-anan Adanina slova. Rázem všichni zapomněli na to, že hladoví a že jim tak mnohé chybí. Zvěst, že doba, ve které uzří Syna Božího jest tak blízka, je přemohla. Vždy znovu propukali v jásot.
V malé odmlce tohoto radostného vzrušení zazněl pojednou jasný hlas Eb-ra-nitův.
"Jaké se to zde slaví vítězství v záři ohně?"
"Radujeme se, kníže!" odvětila Bu-anan, ještě zcela zabrána do všeho, co směla zvěstovati.
"Smím si k vám přisednout? Je mi dovoleno účastniti se na vaší radosti?" ptal se Eb- ra-nit.
Ochotně ho přijali mezi sebe. Rozhlédl se.
"Kdy má započíti slavnostní hostina?" zeptal se udiveně, poněvadž nikde neviděl nějaké přípravy. Aby jim projevil důvěru, řekl přátelsky:
"Těším se již na ni, mám hlad!"
"Máš-li hlad kníže, vezmeš zajisté zavděk tím, co ti můžeme nabídnouti. Je to sice prosté, ale dáváme to s radostí," odpověděla Bu-anan.
Povstala. S pomocí Ur-any přinesla různé ovoce vkusně upravené na velikých listech, mezi nimiž byl také plod podobný chlebu. To bylo vše. Kníže si vzal, aby je nezarmoutil, ale divil se. Nemohli mu opravdu nic jiného nabídnouti? Je konečně možné, že spotřebovali všechno pro sebe. Anebo mu nechtějí dáti?
Bu-anan viděla myšlenky, které mu probleskly hlavou. Málem by byla již odpověděla: "Nemáme nic lepšího, a to, co si nyní béřeš, je vůbec skoro poslední, co máme." Musela však čekati na jeho otázku. Prosby se smějí vznášeti jen k Anu.
Jeho myšlenky putovaly však dále. Zde se připravuje radostná slavnost.
"Řekli byste mi z čeho se tak radujete, že se to tak daleko rozléhá? Vaše radost musí být veliká."
Jeho slova, ač pronesená lehkým tónem, byla proniknutá nesmírnou dobrotou a laskavostí, takže se zdálo skoro neuvěřitelné, že nepoznává jakou nouzí kmen trpí.
Bu-anan byla přesvědčena, že ji tím chce Anu vychovávati.
"Nyní budou jeho myšlenky zachyceny právě tak, jako zvířat U-au, tenkráte v lese," pomyslela si a uklidnilo ji to.
Radostně odpověděla na jeho otázku.
"Ovšem, naše radost je veliká, poněvadž srdce naše jsou s ní spjata. Pomysli jen, pane, bylo nám zaslíbeno, že brzy uvidíme svatého Syna Anu!"
Podíval se zamyšleně do ohně.
"Nemohla bys mi říci, kdo je to Anu? Není to zvědavost, která mě nutí k této otázce, " prohodil, když viděl, že na něm spočívají zraky všech lidí, jako na opovážlivci, který se chce nečistýma rukama dotknouti svatosti.
"Anu je Nejvyšší, Stvořitel, a Vládce nebes a vší země; je to tvůj i můj pán, Eb- ra-nite!"
Byla to slavnostní slova z úst Bu-anan. Mimoděk při nich povstala. I Eb-ra-nit povstal.
Když tak stáli oba uprostřed pozorně naslouchajících lidí, poznávali mnozí neobyčejnou podobnost postav i rysů obou rozmlouvajících. Něco světlého, zářivého vycházelo z obou; jejich pohyby dýchaly vnitřním klidem i když pohyby knížete byly zevně ještě prudké.
"Eb-ra-nite, víš o Bohu?" zazněla tichá otázka ze rtů ženy. Právě tak tiše odpověděl muž.
"Znal jsem Boha od pradávna, ale vědění o něm v mém srdci spalo, až světlý kníže, od kterého nyní přicházím je probudil. Nyní znám Boha. I když vy Ho nazýváte Anu, přece se modlíme k jednomu a témuž Vládci."
"Víš, že Syn Boží, Svatý, jest vyslán, aby docela krátkou dobu žil mezi lidmi?" naléhavě ptala se Bu-anan. Kníže potřásl hlavou.
"Ne, to nevím, a zdá se mi, že ani světlý kníže to neví, jinak by mně byl přece o tom něco řekl."
"Je to však pravda," ujišťovala Bu-anan. "Anu sám mi poslal zvěst prostřednictvím světlého posla."
"Vidíš tedy posly ze světla, Bu-anan?" ptal se kníže vzrušeně. "Jak jsi omilostněná, ženo!"
"Smím je viděti a rozmlouvati s nimi, když nám chce Anu něco zvěstovati, anebo když nám chce dáti radu. Jsme šťastni, neboť nás Anu vede."
Usadili se opět na svá místa a rozhovor plynul dále. Eb-ra-nit si přál především věděti, co jim bylo zvěstováno o Synu Božím.
Zmocnil se ho veliký obdiv nad tímto prostým lidem, který tak plně žil ve vědění o Věčném. Musí si častěji pohovořiti s Bu-anan a s Ur-anem a snad seznámení s těmito hluboce věřícími lidmi prospěje i jeho manželce. Od té doby, co kněžna Brana ztratila své krásné syny, opustila ji radost ze života a všechna důvěra.
Eb-ra-nit způsobem jen jemu vlastním, kterým přecházel v myšlenkách z jednoho předmětu na druhý, obrátil se náhle s prosbou na Bu-anan:
"Máte nějaký nápoj? Žízním!"
Ur-ana povstala a přinesla v nádobce chladivou, čistou vodu. Podala ji tak půvabně a opatrně, jako by dávala něco drahocenného.
Upil trošku a pak směje se pravil:
"Ale mléko by mi bývalo milejší!"
Bylo pozoruhodné, jak mu tito lidé nepřáli! Chtěli mu tím něco ukázati, nebo tím nic nemyslili?
Bu-anan se začervenala a pravila třesoucím hlasem:
"Pane, nemůžeme ti nabídnouti nic jiného, jsme chudí. Nemáme mléka od té doby, co nám naše kozy uhořely."
Kníže vyskočil.
"Což vám nikdo nenosí mléko? Máte přece mezi sebou děti a ženy, které potřebují péči. Proč jste nežádali od poslů, kteří vám donášeli ostatní potravu, také mléko?"
Bu-anan nevěděla co má říci. Mnoho myšlenek jí proběhlo hlavou. Kníže byl toho mínění, že jsou zásobováni potravou. Pak je nenechal úmyslně hladovět, jak si to často myslela!
Eb-ra-nit přecházel velkými kroky kolem ohně. Byl velmi vzrušen.
"Mluv přece, Bu-anan," povzbuzoval mlčící. "Proč nežádáte, co vám patří?"
"Nevěděli jsme, že je nám to dovoleno," zněla nejistá odpověď.
Kníže vzhlédl. Díval se do dvou zaslzených očí.
"Bu-anan!" zvolal, "ženo, tak řekni přece jaká jídla a nápoje vám byly denně donášeny?"
"Nic - - pane!"
"Nic!" zvolal Eb-ra-nit vzrušeně. "Žádná jídla! Po celou tu dobu co jste zde, nic?"
Jeho kroky se staly ráznější, bylo slyšet jeho dech.
"Čím jste se tedy živili?" vyptával se dále.
Uklidněná Bu-anan vyprávěla, jak namáhavě si opatřovali potravu.
"Proč jste nepřišli ke mně? Nedůvěřovali jste mi?"
"U paláce jsme byli často. Po prvé jsme byli odmítnuti a potom jsi byl zase ty mimo říši.
Pane, my si již najdeme obživu, jen když nám dáš trochu zrna pro naše pole, abychom si opět mohli upéci chléb."
"Zatím co já jsem prožíval dny největší pozemské blaženosti, strádal lid, který tak důvěřivě šel se mnou!" sténal kníže. "Ani chleba neměli ti ubozí!
Věřte mi, lidé, nyní se vám lépe povede! Dostanete vše, čeho potřebujete. Už nebudete trpěti hlad.
Máte snad ještě nějaká přání, která bych mohl splnit?"
"Kníže," pravila Bu-anan odhodlaně, "kdybys nám dovolil, aby se několik mužů našeho kmene vrátilo do staré domoviny, aby přinesli hlínu, kterou jsme zde nikde nenašli."
"Co chcete z hlíny dělati?" vyptával se Eb-ra-nit.
"Chtěli bychom si udělati nádoby. Naše byly ohněm zničeny."
"Což nemáte ani mísy ani jiné nádoby?" ptal se kníže zděšeně.
"Máme zde také hlínu, ze které se dají takové věci zhotoviti. Moji lidé vám ji ukáží. Schází vám ještě něco?"
"Chtěli bychom také trochu vlny, abychom mohli opět udělati bílý oděv."
"Hned ráno ji dostanete," ujišťoval kníže.
Přítomní sledovali napjatě rozhovor se stále vzrůstající radostí. Měli za to, že neslyšeli dobře: mají míti opět dostatek jídla! Smějí se zase do syta najíst!
Se zářícími zraky dívali se jeden na druhého, pokradmu na sebe kývajíce. A když jim nyní byla slíbena i vlna, jejich jásot neměl konce.
"Oděv pro Syna Božího! Smíme jej znovu zhotovit! Smíme mu jej nabídnout, přijde- li k nám!"
Bu-anan na otázku knížete vysvětlovala proč byli tak smutní. Myšlenka, že by měli předstoupiti před svatého Syna Božího s prázdnýma rukama, je velmi skličovala. Před Toho, který přece jim, lidem, všechno obětoval!
Eb-ra-nit jen s námahou skryl stupňující se vzrušení. Jací čistí lidé to byli? Strašlivý hlad nebyl pro ně ničím u srovnání s dary pro Syna Božího!
Eb-ra-nit ještě dlouho seděl u jejich ohně. Teprve když první vlna vzrušení se poněkud uklidnila, prosila Bu-anan knížete, aby jim po několik dní posílal trochu více potravin. Pro všechny bylo by lepší, kdyby mohli dostati zrno k obdělání polí a několik koz a ovcí. Pak by si prací mohli sami obstarati potravu.
Kníže porozuměl. Slíbil všechno, oč Bu- anan požádala. Mimo to slíbil, že v nejbližších dnech navštíví kovárny a prohlédne si zhotovené práce. Když se chystal k odchodu, oslovil ho jeden z mužů zcela důvěřivě:
"Přijď zase k našemu ohni, Bu-anan vypráví tak poutavě.
I to s radostí slíbil.
A nyní se cítili lidé kmene Tuimah tak spokojeni jako ve své bývalé domovině. V jejich sídlišti panoval rušný život. Vše bylo jako dříve, jen trním osázený příkop chyběl. Ale nebylo jej třeba, vždyť byli v ochraně Eb-ra-nitově.
Kníže držel slovo. Častokrát přišel, aby se podíval na práci zručných černých umělců a vybral si z jejich výrobků ty, které ho nejvíce zaujaly. Cokoliv si vzal, nahradil látkami, kameny nebo jinými věcmi, jichž si Bu-anan přála.
Za to se mnohem častěji objevoval večer u ohně a naslouchal vyprávění o Synu Božím.
Mnohokráte mluvil s lidmi o Bohu tak, jak mu Ho vylíčil světlý kníže. I o tomto knížeti jim vyprávěl.
Tou dobou býval dlouhý čas nepřítomen - lidé kmene Tuimah se těšívali pak na jeho návrat právě tak, jako jeho vlastní lid.
Většinou býval u toho, jehož nazýval světlým knížetem. Věru, bytost tohoto knížete musela být plná světla; neboť Eb- ra-nit se vracel domů vždy zářivější, pln dobroty a porozumění. Bu-anan po každé vycítila veliký rozdíl proti dřívějšku.-
Tentokrát byl výjimečně dlouho vzdálen a doposud nebylo slyšet ani slova o jeho návratu.
V této době vešlo štěstí do jeho paláce: dceruška otevřela v něm svá radostná očka, přinášejíc své matce opět ztracenou radost.
Lidé kmene Tuimah radovali se s ostatními, že jejich kníže, jemuž tak nyní dobrovolně říkali, směl se dočkati požehnání Anu.
A právě teď byl mimo dům! Byli vysláni poslové, aby mu oznámili radostnou zprávu. Jistě, že se co nevidět vrátí.
Ženy pod moudrým vedením Bu-anan utkaly pro knížecí robě jemné tkaniny. Bu-anan vybrala i jeden z nejkrásnějších kamenů a poslala jej do umělecké dílny, aby z něj zhotovili překrásný šperk. To vše měl přinésti Eb-ra-nit darem své choti, jakmile se vrátí.
Kněžna Brana neprojevila dosud přání spatřiti Bu-anan a Bílá Máti se ze své vůle neodvažovala vkročit do paláce.
Tak minulo mnoho dní, když náhle přispěchal rychlý posel a oznamoval, že se kníže vrátí a s ním, že přijede světlý kníže kmene Is-Ra, kníže Abd-ru-shin a požehná dítěti! Nechť je všechno připraveno k jeho přijetí.
Bu-anan se radovala, že spatří toho, který byl Eb-ra-nitovi tak drahým a jemuž děkoval za svoji víru v Boha.
Vždyť tomuto knížeti děkovali i lidé kmene Tuimah za tolik požehnání, jehož se jim jeho prostřednictvím dostalo. Eb-ra- nit dával dále vše, co přijal a Bu-anan uzpůsobené předávala opět dále svému kmenu, takže i tito nejprostší lidé mohli přijímat.
Kéž by směla Ab-dru-shinovi poděkovat! Snad přijde někdy s jejich knížetem, aby si prohlédl kovárny? Představovala si jeho příchod tak trochu jako příchod Syna Božího. Proč jen bije její srdce teď tak mocně, tak bláhově? Těší se tolik na tohoto světlého knížete?
Její krok byl lehký, sotva se dotýkala země. Nikde se dlouho nezdržela. Všude dohlížela, všechno mělo být připraveno co nejkrásněji a nejlépe. Své očekávání přenesla i na druhé, kteří tak jako ona cítili vykvétati v sobě velikou vnitřní radost.
"Anu, Bože," modlila se Bu-anan jednoho dne, "není to dosud tvůj Syn, který k nám zavítá, ale zajisté je to některý z tvých světlých služebníků. Není-liž pravda, není to nesprávné, že čekáme i na něho plni hluboké radosti?"
Několik dní později ohlašovalo nezvyklé pobíhání a rušný shon ve městě návrat knížete a s ním i příchod hostův.
"Obléknete slavnostní šat!" přikázala Bu- anan, celá jako by rozzářená vnitřním světlem. "Přišel Abd-ru-shin, ten, který je blízko Anu. Cítím, že prožijeme něco velikého!"
Nad osadou kmene Tuimah se snesl veliký mír, toužebné, radostné očekávání všechny umlčelo.
"Přijde Syn Boží?" tázala se stařičká žena, který nerozuměla kdo je očekáván. A Bu-anan, nerozmýšlejíc se, odvětila:
"Dejž to Anu!"
Proč jen splývá jí kníže Abd-ru-shin a ten světlý a svatý Syn Boží ustavičně v jedno? Proč jen prosí a touží její srdce nepřetržitě:
"Ó, Anu, dopřej nám ho shlédnouti! Daruj nám tuto velikou milost!"
Bylo to o dva dni později, když se k osadě blížil menší zástup mužů. Vpředu kráčel dobře známý statný Eb-ra-nit, záře štěstím a vedle něho...
...šel ten, jehož Bu-anan vídávala ve spánku i v bdění, jehož obraz dřímal hluboko v její duši, aby se náhle vynořil ten, který byl jejím pánem a králem!
Jeho štíhlá, jemná postava zářila světlem a z podlouhlého mužného obličeje zářilo dvě jasných očí jako slunce. Kdo zachytil jas této dvojice očí, ten neviděl, že za ním šli ještě jiní, rovněž velmi světlí mužové.
Bu-anan majíc ruce v modlitbě rozpjaty, stála jako zkamenělá. Netušila, jak nepozemsky a líbezně vyhlíží, zjasnělá závratnou radostí. Její zářící zrak utkvěl na blížícím se zjevu.
Již stála obě knížata proti ní. V okamžiku, kdy chtěl Eb-ra-nit říci knížeti Abd-ru-shinovi její jméno, Bu-anan vzrušena promluvila:
"Imanueli, o svatý Synu Boží, přicházíš k nám! Můj pane a králi, jemuž sloužím celým svým bytím, je možné, že tě smím zříti?
Anu, ubozí, nevědomí lidé kmene Tuimah, děkují Ti z hloubi svých duší za tvoji nevýslovnou milost!"
"Bu-anan," zazněl Abd-ru-shinův jemný, libozvučný hlas," ty mne znáš?"
Dříve než mohla Bu-anan odpovědět, cítila, že jí kdosi zatahal za šat. Ur-ana stála za ní a šeptala vzrušena.
"Syn Boží? Skutečně? Je to Syn Boží?"
Tu obrátila se Bu-anan ke svému lidu, který se k ní sbíhal se všech stran a zvolala:
"Anu vyslyšel naše tužby! Syn Boží, svatý, věčný syn Anův vešel k nám!"
Nemohla mluviti dále. Hlas jí selhal hlubokým dojetím.
Jak často si lidé kmene Tuimah malovali v duchu okamžik, kdyby k ním zavítal Syn Boží. Jak uvažovali o tom, co by dělali a co by řekli! A nyní, když toto dávno vytoužené a přece nepochopitelné se stalo skutkem, nyní věděli jen jediné:
Ten, který zde stojí před nimi, je Syn Anův! Je svatý, svatí musí být i oni.
Se zářícími zraky a chvějícími se rty blížili se k němu a obklopili ho, padajíce před ním na kolena a vztahujíce k němu v modlitbě své ruce. Leč žádný zvuk nerušil svatost tohoto okamžiku.
Hluboce dojat díval se Syn Boží, jehož až dosud žádný národ jako takového nepoznal, na tento malý, zbožný zástup.
Vztáhl ruce a požehnal jim. Cítili požehnání a z jejich nitra vydralo se jen jediné slovo:
"Díky!"
Abd-ru-shin po chvíli promluvil:
"Povstaňte lidé, kteří jste mne poznali! Musíte býti věrnými služebníky mého otce, vašeho Boha, že jste směli něco takového prožít. Kdo vám zvěstoval můj příchod?"
A Syn Boží, tak dlouho očekávaný, usedl na hromadu kožešin, kterou Ur-an v rychlosti připravil z těch nejkrásnějších kusů, které měli. Bu-anan se musila rovněž posaditi a vyprávěti. Mluvila o Adaně. Abd- ru-shin se díval tázavě a ona pochopila otázku.
"Anu mnohokrát dovolil, aby mně Adana přinesla zprávu o Synu Božím. Znám ji z dřívějška."
"Bu-anan, říkej mi Abd-ru-shin, jako tito zde," řekl kníže a ukázal na opodál stojící průvodce. "Není dosud čas, aby lidstvo zvědělo, kdo jsem. Pomozte mi uchovat svaté tajemství! Chcete tak učinit?"
Slíbili němým přikývnutím a krátkým:
"Ano, zajisté."
Byli hrdi, že smějí střežit Božské tajemství!-
Poté Eb-ra-nit vyzval světlého knížete k prohlídce kováren.
"Smíme jíti s sebou?" ptali se lidé.
Lačněli po každém okamžiku, v němž směli ještě vidět Syna Božího. Přikývl vlídně na souhlas a oni spořádaně, jako urození lidé, šli ve dvojstupu za ním.
Zpozoroval, že dávali přednost ženám a to ho potěšilo.
Když vstoupil do nehlubokých podzemních chodeb, svítil jako pochodeň světla. S udivením zírali všichni na něho. Přál si, aby kováři vyšli se svými výrobky na denní světlo. Bylo mu příliš dusno v malém prostoru.
Ur-an ochotně vyhověl, a zavolal kováře ven. Poslušni jeho rozkazu, vycházeli na světlo. Jejich oči se rozšířily. Zarazili se, předměty jež drželi v rukou pustili na zem a vztahujíce v modlitbě k Abd-ru- shinovi své ruce, náhle promluvili:
"Syn Boží, Svatý Syn Boží!"
Jásot neměl konce. Hlasy nikdy nepoužívané nezněly sice krásně, ale nikdo si toho nevšímal. Všichni viděli a slyšeli div, který se zde odehrál: temní mohli mluvit, jejich spoutané jazyky byly uvolněny!
Bu-anan předstoupila a pravila:
"Adana slíbila, že Syn Boží uvolní temné z jejich pout. My jsme však tomu nerozuměli. Hleďte, nyní se to stalo skutečností."
Kníže Abd-ru-shin vlídně rozprávěl s kováři, kteří mu zajíkavě odpovídali. Chválil jejich dovednost a přijal od nich některé z nejkrásnějších prací, když mu Ur- an vysvětlil, že temní právě tyto věci již dávno zhotovili pro očekávaného Syna Božího.
Na odchodu kníže slíbil, že se druhý den opět vrátí. Pak mu lidé kmene Tuimah budou vypravovati, odkud přišli.
Daleko, až skoro k městu ho doprovázeli. Pak, aniž se více domlouvali, odebrali se všichni na volné prostranství a prosili Bu- anan, aby se s nimi pomodlila.
Že by mohli dělat něco jiného, po tom, kdy Syn Boží byl u nich, zdálo se jim nemyslitelné.
"Dosáhli jsme cíle všeho svého snažení, lidé," řekla Bílá Máti a zářící úsměv zdobil její tvář. "Řekněte sami, není-liž tento okamžik hoden všeho toho snažení, které jsme vynaložili?"
"Ba stojí za víc," ujišťovala většina z nich. "Stojí za to, abychom až do konce svého života ani myšlenkou nezavadili o něco, co není podle vůle Anu!"
Dlouho, velmi dlouho zůstali pohromadě a Bu-anan nenalézala slov, jimiž by vyjádřila Anu dík za to, co právě prožili.
Nato připravovali své dary na příští den: jemnou bílou látku, překrásné kovové mísy a nářadí, ale také i nejprostší, z hlíny vyrobené a umělecky vyzdobené číše a džbány zhotovené ženami.
"Smíme dáti k tomu i onen překrásný kámen?" tázala se Ur-ana.
Bu-anan přikývla a nyní přinesli i šperk se zeleným kamenem, který původně určili pro svoji princeznu.
"Pro princezničku můžeme udělati něco jiného, ta nám zde zůstane," ujišťovali se navzájem.
S láskyplnou dobrotou přijal kníže Abd-ru- shin dary, které byly známkou nejvyšší úcty a dětinné víry.
Přišel i příští den, sedl si k ním a mluvil s lidmi, kteří odložili všechen ostych a byli zcela důvěrní.
"Kníže Abd-ru-shine," pravil jeden z mladších mužů, "jak jsou dobře na tom ti, kteří ti smějí sloužit! Nemohl bys nás také potřebovat ve své zemi?"
Kníže se usmál. Když se smál, vypadalo to, jako by je všechny ozářilo slunce.
"Což se vám u Eb-ra-nita nelíbí?" tázal se, pohlížeje šelmovsky na knížete.
"Od té doby, co byl u tebe, máme se dobře, " prohlásil jiný z mužů. "Ale dříve myslíval více na sebe než na nás. Teď je to obráceně. Je nám dobrým knížetem."
"Proto si myslím, že máte zůstati u něho. Mám pro vás lepší návrh. Chtěli byste být mými služebníky, až se vrátím znova na zemi? Pak budu potřebovat mnoho věrných služebníků, protože potom přijdu k soudu!"
"Ano, to chceme!" slibovali všichni slavnostně. "Zavolej nás a my přijdeme, abychom ti věrně sloužili!"
"Zavolám vás, až bude čas. Nikdy nezapomeňte na svůj slib, lidé kmene Tuimah!"
Poté se Svatý Syn Boží s nimi rozloučil a jejich oči ho již nikdy nespatřily, jen jejich toužící, hledající duše mohly ho nalézti.
Nyní čekají, že je zavolá, jak to kdysi zaslíbil!
