Choď na obsah Choď na menu
 


V lesích Afriky - část první

30. 5. 2015

     v-lesich-afriky.jpg

Hnědé postavy přecházely kolem ohně, jehož červenavé plápolání ozařovalo jenom nepatrný úsek údolí.

 Svítilo nad hradbou z trnitého porostu, jehož květy chystaly se na noc uzavříti své kalichy a vydechovaly sladkou omamující vůni. Velcí pestří motýli byli vábeni touto vůní. Kroužili kolem květů v tichém bzukotu; zatím co dole na zemi se zvedaly moudré, zelené hlavičky mrštných zvířátek, pátrajících po původu vůně.

 Lidé však, kteří se tísnili kolem ohně, aby získali výhodné místo, neviděli a necítili ničeho z oné krásy. Ani jindy neměli pro tuto nádheru pohledu. To, co by jim mělo být nápadným, muselo by být daleko hrubší a větší.

 Teď se zazdálo, že do jejich spěchu a snažení, vpadl určitý neklid. V hustém věnci dřepěli na zemi, takže jejich hnědá, polooděná těla se dotýkala navzájem, aniž jim to vadilo. Byli tomu zvyklí.

 Jejich oči visely s dychtivou žádostivostí na velkém kuse masa, které se nad ohněm pomalu opékalo. Šťáva z masa kapala do ohně a šířila ostrý, přičmoudlý pach, který přehlušil všechnu vůni vůkol.

 Šťáva z masa přestala téci, kolem pečeně se utvořila hnědá kůra. Rty počaly mlaskati, jazyky počaly se prudce pohybovati v předtuše chutného požitku.

 Nedaleko nalévaly dvě ženy kozí mléko do malých, hliněných nádob, z nichž ani jedna se nepodobala druhé. Byly to výtvory, které vyšly z rukou žen tohoto kmene. Každá z nich měla jiný způsob, jak zdobiti své hliněné zboží. Bylo její pýchou, že stále vymýšlela něco nového.

 Nyní skončily svoji práci, kterou prováděly mlčky nedbalými pohyby. Zároveň zvýšené mlaskání oznamovalo, že hostina je připravena.

 Na hlasité zavolání ženy, které byla pečeně svěřena, zvedli se dva muži. Měli malé kostěné bubny, na kterých vyluzovali rytmický, ale ohlušující zvuk, který po určitém odstupu časovém zrovna tak ustal, jako byl začal. Nyní naslouchali.

 Nedaleko bylo slyšet křik sovy. Tu usedli oba zase uspokojeni a čekali s ostatními.

 Netrpělivost čekajících však byla napínána k přísné zkoušce. Dlouhý čas přešel, když konečně bylo vidět blížící se záblesky světla. Po několika málo okamžicích bylo rozeznat lidské postavy, které se pohybovaly k ohni.

 Dva temně hnědí, téměř neodění muži, kráčeli vpředu a nesli hořící dřevo, kterým pečlivě osvětlovali stezku. Za nimi přicházelo pět ženských postav.

 Nyní přišli do okruhu ohně. Sedící vyskočili vyráželi jakýsi druh zpěvných zvuků, které měly znamenat oddanost a přivítání. Podobaly se však více řevu divé zvěře po potravě. Světlonoši se zastavili za okruhem v blízkosti hradby houštin, zatím co pět žen se přiblížilo k ohni, který je jasně ozářil.

 Čtyři z nich se podobaly oblečením navzájem: měly z vláken spletenou, barevnou zástěru, která je kolem dokola zahalovala, k tomu velký čtvercový kus tkaniva, který měl uprostřed otvor, aby se jím mohla prostrčit hlava.

 Tento kus zahaloval horní část těla. Nohy byly bosé, nepočítáme-li za obuv tlusté svazky travin, které byly připevněny kolem kotníku.

 Stáří žen bylo různé. Zatím co dvě se zdály být velmi mladými, byly obě ostatní letité. Dobře živené byly všechny. Tlusté líce leskly se tukem, zrovna jako údy, pokud nebyly pokryté tkaninou. Silné jako oteklé rty dodávaly ne nehezkým obličejům odpudivý tah.

 Nosem, zcela dole, byla prostrčena tyčinka ze slonové kosti, podobná těm, jaké byly v černých kudrnatých vlasech.

 Zcela jinak vyhlížela pátá žena: její zahnědlý obličej byl podlouhlý, úzkých nevelkých rtů, neznetvořeného nosu. Její oblečení se skládalo z bílého šatu, který se zdál být tkán.

 Tak jako u ostatních žen, byl uprostřed vystřižen otvor, kterým byla prostrčena nevelká hlava. Tento bílý oděv však sahal až dolů k nohám a zahaloval celou postavu. Uprostřed byl přepásán provazem, spleteným z pestrých vláken, a k ulehčení chůze trochu podkasán.

 Jako zjevení z neznáma stála tato postava mezi ostatními. Její stáří dalo se stěží určiti, prvé mládí měla však již za sebou.

 "Bu-anan!" volali ji lidé. "Bu-anan, Bílá Máti!"

 Aniž odpovídala, kráčela ke svému místu, které bylo označeno lví kožešinou, několikanásobně přeloženou. Tím seděla výše než ostatní, kteří měli svá místa na holé zemi.

 Obě mladší ženy, které s ní přišly, zůstaly stát za ní, obě ostatní přistoupily k pečeni a pomáhaly třetí ženě odnésti maso z ohně na ploché kameny.

 Pak přišli dva muži, kteří rozdělili krátkými, bronzovými noži maso na tolik dílů, kolik jim udaly ženy.

 Bu-anan se zvedla s jistým půvabem. Vztáhla ruce vodorovně před sebe, s dlaněmi otevřenými vzhůru.

 "Annu, Bože, vzdáváme Ti dík za tento chutný pokrm!" řekla libozvučným, poněkud zpěvným hlasem.

 K ní byly nyní přineseny ploché kameny s rozkrájeným, kouřícím masem. Nástrojem podobným dýce, napichovala jeden kus za druhým a podávala je mužům a ženám, kteří brali rovněž maso na podobné příbory. Nerozdělovala však maso bez výběru. Prohlížela každého pozorně, řekla také několik slov, když vydávala maso.

 "Ty jsi pracovala dnes málo, nasytíš se menším množstvím pokrmu," mluvila k dívce, která se se svým přídělem kvapně schovala mezi ostatními, jako by se styděla.

 Jednomu z mužů dala dva kusy se slovy:

 "Tvá ostražitost zachránila dnes naše stáda před žlutými. Vezmi co Ti za to náleží!"

 Všichni byli spokojeni a vraceli se na svá místa, když před tím ještě obdrželi z rukou dívek nádobky s mlékem.

 Začalo spěšné, hlasité hodování, při kterém nebylo proneseno ani slůvko. Bu- anan se nezúčastnila. Vzala jen misku mléka, pomalu ji vyprázdnila jako v hlubokých myšlenkách.

 Když se blížil konec hostiny, vzhlíželi lidé k ní.

 "Bu-anan přemýšlí, Bu-anan nám něco poví, " šeptali si navzájem.

 Zřejmě se z toho těšili. Maso bylo beze zbytků spotřebováno, nikdo nemohl obdržeti více, než dostal. Naproti tomu naplnily dívky misky mlékem dvakrát, i třikrát, když to bylo žádáno.

 Pak i tato zásoba byla vyčerpána. Lidé se opřeli pohodlně a dívali se plni očekávání na Bu-anan.

 Pojednou začala tichounce hovořiti, tak tiše, že bylo skoro obdivuhodné, že lidé mohli slovům rozuměti. Ale byli tomu zvyklí a věděli, že hlas získá na síle, čím déle vidoucí bude mluviti.

 "V dávných, dávných dobách, které tak dávno minuly, že jen zrak nazpět obrácený je může spatřovati, žil zde buvolí muž. Byl silný, ale také divoký. Neznal mravů, žil podle své vůle. Co se mu postavilo do cesty, to odstranil. Jeho dech, deroucí se z nozder, byl horký jako kouř ohně. Nebyl oděn, neboť hnědá hrubá srst pokrývala jeho tělo."

 Přerušila vyprávění jako by nechávala před dušemi naslouchajících vyvstávati obraz hodně živě. Pak pokračovala, tentokrát již poněkud hlasitěji:

 "Nyní si představte skutečného buvola a nedivte se, že jsem onoho obyvatele této země nazvala buvolím mužem. Byl to však člověk! Pohyboval se po dvou nohách, jako vy, ostatní dvě měl vztaženy před sebou. Také rohy nevyrůstaly mu z hlavy, nýbrž měl je připevněny svazkem ohebné kůry, jak vy nosíte své koruny z peří."

 Nový obraz vyvstal před naslouchajícími, nebyl však již tak jasný. Buvola viděli často. Toho si dovedli představiti. Ale představiti si buvola na dvou nohách, zdálo se být skoro nemožným.

 Bu-anan se však domýšlela, že jim dopřála dosti času. Pozvedla poněkud hlavu a tiše se zvedly i její ruce, které oproti krátkým a kulatým rukám ostatních žen, byly dlouhé a úzké.

 "Buvolí muž měl ženu. Nevím jak k ní přišel. Nazývala se Ra-a, a byla to opravdová lidská žena, jenom větší, než jsme my dnes. Nebyla ještě dlouho u něho, když zpozorovala, že světlo dne bylo zhasnuto. Temno bylo kolkolem; hvězdy noci se uložily ke spánku. Rozplakala se. Buvolí muž se jí však vysmál.

 "Budeme spát, Ra-a," pravil, "jednou se zase rozední."

 Ona však měla strach, že by mohlo dlouho trvati, než by světlo zase zasvitlo. A kdyby temno podrželo vládu nad světem, opustí všechna noční zvěř, všechno zlé a nedobré své temné brlohy.

 Nyní však věděla, že nad světem žije Pán, ke kterému lze se v nejvyšší nouzi uchýliti. Tu poslala své myšlenky na perutích bělostné sovy ve vřelé touze vzhůru.

 "Nevím, zda sova mohla až nahoru," přerušila vidoucí dětským hlasem své vyprávění, které až dosud přednášela slavnostně. "Myslím si, že jí přišly vstříc bytosti, které tichýma dobrotivýma rukama, přejaly prosby a donesly je Pánu."

 Pak pokračovala ve vyprávění:

 "Ra-a se modlila, aby jí Pán poslal pomoc; neboť chtěla jít vyhledat slunce. A opustila buvolího muže, který ji ztěžoval odchod, poněvadž jí nechtěl postrádati.

 Kráčela pískem a trnitým býlím, mezi hady a ropuchami, neboť nemohla přece vidět, kam došlapovala. Zranila si nohy. Její strach byl veliký, ale nepovolila. Vždycky, když ochabovala, zvolala: "Pane!" a dostalo se jí nové síly.

 A pak nalezla slunce!

 Zlý je zastrčil do velké kamenné bedny spolu se skopcem. Bednu však uložil do hluboké vody. Skulinou v kamenné bedně viděla Ra-a paprsky slunce a radovala se tolik, že skoro zemřela.

 Pak zvolala třikráte: "Pane," neboť potřebovala trojnásobnou sílu.

 Tu mohla skulinu rozšířiti na tolik, že skopec mohl protlačiti svůj roh. Potom už nebylo mnoho třeba a slunce, nádherné, jasné mohlo vyklouznout. Skopec se pak osvobodil nakonec sám.

 Ra-a vyzvedla pak slunce z vody a přivedla je na nebeskou báň. Na její ruce nemohl zlý nebeskému světlu škoditi, poněvadž Ra-a byla naplněna silou Páně.

 Od těch dob se slunce již neztratilo. Jmenuje se od toho dne Ra-na, jak je všichni nazýváme. Předtím se jmenovalo Ta- te-ki, jak je ještě naše děti jmenují."

 Bu-anan zmlkla, ostatní obživli. Vyprávění se jim líbilo. Jak by to bylo strašné, kdyby dnes slunce bylo opět ukradeno! "Bu-anan by nám je opět našla, jako to udělala Ra-a," utěšovala jedna z žen.

 "Co se stalo se skopcem?", chtěl věděti jeden muž.

 "Ach ovšem, skopec! Skopec! O tom jsi nám nic neřekla!" naléhali všichni.

 Bu-anan vzhlédla a zcela tichý úsměv pohrával kolem jejich rtů.

 "Skopec se již nemohl vrátit na zem, poněvadž se nalokal příliš jasu sluneční záře," řekla, aby je poučila. "Smí státi na nebi! V nočním času můžete jej spatřiti."

 "Od těch dob jsou skopci přinášeni jako oběť?" tázali se muži.

 Bu-anan přisvědčila.

 "To je správné, ale nepřinášíme jich již ke cti Ra-a; neboť to byla jenom lidská žena. Pánu, Anu, obětujeme bílého skopce s černou hlavou a Jeho Synovi úplně bílého nebo také jehně, není-li úplně bílého skopce ve stádě."

 Dále štěbetali vzrušení lidé, ale byli tak silně pod vlivem Bílé Máti, že ztlumili své hlasy. Jednou zažili, že Bu- anan opustila oheň, když nevázaně křičeli. Po druhé nechtěli něco takového způsobiti.

 Ani na okamžik nespustili očí s obličeje vidoucí. Nechtěli překážeti, kdyby snad k ním chtěla ještě hovořiti. A skutečně. Teď se zvedla úzká tvář ještě jednou a zazněl hlas Bu-anan:

 "Ra-a, žena to byla, která překonala temno. Podle vůle Páně, má tomu být tak vždycky. Ženy a dívky mají v sobě více světlého než muži, kterým jest za to dáno více rozumu a lidské síly.

 Ženy mají vložiti své prosby na perutě sovy a vyprošovati sílu Anu - Boha vždy, když jí potřebují.

 Ženy mají dbáti toho, aby mravy kmene byly vždy světlejší a čistší, aby mohly obstáti před očima Anu.

 Aby to ženy dokázaly, musíte je pokládat za nejdražší, co máte, muži! Nedotýkejte se jich nečistýma rukama, neposkvrňujte jich nečistými myšlenkami. Mají být paprsky, které vám seslal Anu, aby zjasnily vaše žití! Odvážíte se zakaliti sluneční paprsky?"

 Všichni ujišťovali, že by je to nikdy nenapadlo.

 "A nyní se rozejdeme. Večer byl krásný. Vzdejme dík Anu!"

 Vidoucí sestoupila doprostřed kruhu, kde plameny již uhasínaly. Opět vztáhla ruce rovně před sebe. Bílý oděv splýval volně po nich dolů, že se podobaly velkým perutím.

 "Anu- Bože, děkujeme Ti! Vlož něco své síly do mých rukou, ať ji mohu předati dále. Tvé požehnání ať se snáší na naši noc."

 Když skončila, zvedla ruce a obrátila dlaně dolů, jako by chtěla sílu, kterou obdržela vylíti na skloněné hlavy příslušníků svého kmene.

 Oba temněhnědí bleskurychle přiskočili a vzali z ohně hořící dřeva. Osvětlovali stezku, kterou Bu-anan kráčela, obklopena svými čtyřmi ženami.

 Nikdo nepromluvil slova. Tím by se síla, právě obdržená, znehodnotila.

 Když Bílá Máti se dostatečně vzdálila, vytrhli i ostatní hořící dřeva z ohně a spěchali ke svým obydlím. Kde před chvílí plápolal oheň, byla teď už jen hromádka popele.

 

 

 Jasné slunce zářilo o několik dnů později nad Tuimah-Uru, sídlem lidí kmene Tuimah.

 Svítilo na samé kulaté chýše, spletené ze slámy, větví a travin, které se velmi podobaly obráceným košům. U země byl v chýši otvor, do kterého se nemohlo vejít vzpřímeně, nýbrž muselo se lézti po čtyřech.

 Avšak u vrchu, kde přecházela svislá stěna koše do vypouklého víka, bylo několik šikmých otvorů, které sice propouštěly světlo a vzduch, nikoliv však déšť - nepřicházel-li hodně šikmo. Pak se muselo vlhko trpěti.

 Uvnitř byla celá chýše vyložena kožešinami a udržována v čistotě. Kdo chýši znečistil, nesměl do ní nikdy vstoupiti. Kůže bývaly dokonce v určitých obdobích v roce venku vytřepávány a kladeny na slunce, aby z něho nassály léčivé síly. Když ukořistil muž nové kožišiny, byly starší postoupeny dále, většinou vdovám.

 Ke každé z těchto pozoruhodných chýší byl na straně, chráněné od větrů, přistaven jakýsi druh dřevěné kůlny, kde měla rodina uskladněno všechno nářadí. Bylo chloubou žen, když měly pokud možno pěkné mísy, koše, nože a nádoby a když bylo všechno v pořádku uložené.

 Vedle toho byly opřeny nástroje a zbraně mužů. Byla tam i kamenná bedna, ve které byly uloženy oděvy. Nejvyšší ctižádostí žen bylo, naplniti bednu až po okraj pěknými, pevnými a pěkně vypracovanými předměty.

 Kolem osady popásala se až do velké dálky nádherná stáda koz, ovcí, skotu, buvolů a pruhovaných, rousnatých koní.

 Mužové vybírali pečlivě pastviny pro zvířata, která patřila všem společně. Byli zodpovědni celému kmeni za zdárný vývoj stáda jim svěřeného.

 Když byly stříhány ovce, byla vlna uskladněna, až přišel čas, kdy ženy z ní mohly něco zhotoviti. Pak rozdílela Bu- anan podle počtu hlav rodiny a bylo záležitostí žen, aby bylo pokud možno zhotoveno mnoho a krásných věcí.

 Právě tak tomu bylo při rozdílení kozích kůží, ze kterých dovedli muži zhotoviti hebkou kůži, která jim sloužila za slavnostní oděv.

 Chov dobytka a lov byly vlastním zaměstnáním mužů. Vedle toho vydělávali kůže, zhotovovali chýše a konali těžkou práci, kterou ženy mnohdy požadovaly.

 Ženy obstarávaly malý počet polí nedaleko chýší. Rostl tam určitý druh hubeného prosa, ze kterého pekly společně chléb, když předtím rozdrtily proso mezi dvěma velkými kameny.

 Tento chléb byl vedle kozího mléka hlavní potravou všech. Skotu nebylo mléko odebíráno, poněvadž muži věřili, že by telata zahynula. Chtěli však míti mnoho mladého dobytka, jehož maso jim chutnalo, jehož maso jim chutnalo lépe, než maso starých zvířat.

 Datle, fíky a jiné plody k doplnění potravy musely hledat děti, které byly záhy přidržovány k práci. Musely také vyhledávat vajíčka, která bylo možno s dovolením Bu-anan vzíti různým druhům ptáků.

 Nedaleko osady rozkládalo se značně hluboké jezero, jehož voda však nemohla osvěžiti ani člověka ani zvěř, poněvadž byla většinou šedě zakalená. S večerem sem přicházelo mnoho velkých zvířat, aby se napojila, kromě toho hemžilo se ve vodě mnoho ošklivých krokodýlů, kteří zde převalovali svá šupinatá těla.

 Bylo štěstím, že malý potok přinášel své vody tomuto jezeru a že se před vtokem dal rozšířiti v jakýsi druh zděné nádrže, ze které bylo možno čerpati dostatečné množství vody. Ovšem, když se na dlouhou dobu nedostavily deště, nastala nouze, ale Anu pomohl vždycky.

 Za tohoto krásného slunného jitra stanula Bu-anan před svojí chýší. Její chýše byla největší a nejkrásnější z celé osady a Bu- anan ji obývala zcela sama. Její ženy žily ve dvou obydlích nedaleko, tmaví služebníci nebo otroci ještě o něco dále ve velké kulaté chatrči.

 Ženy rozprostřely pečlivě před vstupem do chýše bílou tkaninu, aby si Bu-anan nepošpinila ruce a oděv, když opouštěla chýši.

 Nebylo tak snadné, vylézti po čtyřech z obydlí a ihned se postaviti na nohy.

 Bu-anan ovládala toto těžké umění tak dokonale, že u ní vypadalo půvabně to, co u jiných bylo často příčinou k smíchu. Mnohé z žen takřka se vykulily z otvoru a potřebovaly mnoho času, než byly schopny postaviti se na nohy.

 Když vstala, kráčela Bílá Máti ihned k potůčku, kde umyla svůj obličej a ruce. Pak se posadila na kraj a svěsila nohy do bublající vody.

 Jiná žena přistoupila k ní.

 "Nač myslí Bu-anan?" ptala se důvěrně, ale uctivě.

 Oslovená otočila hlavu.

 "To jsi ty, Pa-uru?" divila se. "Myslila jsem, že již dávno tkáš?" Žena pochopila dobře předhůzku, ale nechtěla ji tentokráte slyšeti.

 "Postavila jsem k práci Pa-un, dceru a vyšla jsem, abych Tě vyhledala, Bílá Máti. Chci se Tě otázati na důležité věci."

 Bu-anan vytáhla nohy z vody a zcela se otočila k tazatelce.

 "Tedy mluv," vybídla a její oči byly přívětivější než její strohá slova.

 "Ty víš, Bu-anan, že nepocházím z tohoto kmene; Amru, muž, mne uloupil, když mne jednou potkal na honě za žlutými. Byla jsem s tím spokojena a zůstala jsem ráda. Moji doma mne pokládali za mrtvou."

 "Odkud to víš, Pa-uru?" tázala se Bu- anan. "Možná, že po tobě pátrali."

 "Vím, že toho neučinili; neboť od dnešního východu slunce, jest můj bratr v naší chýši. Zbloudil na honě. Včera prozradil mu oheň naše sídlo. Neodvážil se však blíže a zůstal ležet za ostnatou hradbou. Tam usnul. Dnes mne hledal, poněvadž mne včera viděl a poznal. A nyní je zde."

 Když skončila, oddechla si žena, protože jí samé zdála se být tato řeč až nepříslušně dlouhá.

 Hlavou Bu-anan prolétly několikeré myšlenky, ale musely zůstat vyhrazeny pozdějšímu rozmýšlení. Teď musela žena obdržet odpověď na nevyslovenou otázku.

 "A nyní chceš věděti, zdali mu smíš poskytnouti útulek. Je tomu tak, Pa-uru?" tázala se přátelsky.

 Žena přikývla.

 Bu-anan krátce přemýšlela. Zdálo se, že s někým rozmlouvá, ale žena neviděla nikoho, pak vzhlédla a rozsoudila.

 "Není zvykem u nás, že zbloudilým odepřeme nocleh a stravu. Lidem kmene Tuimah není také třeba, aby se někoho obávali. Když tvůj bratr uvidí, že jsi šťastna, nechá tvého muže na pokoji."

 "Děkuji Ti, Bu-anan. Ráno s východem slunce chce se můj bratr vydati na cestu."

 Žena rychle odešla.

 Bu-anan však rozvažovala. Pokládala ohniště za tak bezpečné před zraky slídilů. Nyní bylo možné, že cizinec mohl nepozorován ležeti za ohradou! To se v budoucnosti nesmělo státi.

 Lidé Tuimah neměli ovšem co by skrývali, ale sousedy byly neklidné kmeny, které často vycházely na lup dívek. Nebylo přípustno, aby slepá bezstarostnost jim k tornu dávala možnosti.

 A pak - - - - co se týče ženy, o tu byla bez starosti. Viděla však předem, že s návratem jejího bratra domů mohou nastati těžkosti pro celý kmen.

 Bylo by nejlíp, kdyby žena šla se svým bratrem, ale bylo nelidské, jí to uložiti. Ať přijde, co má přijít, Anu snad pomůže!

 Bu-anan se zvedla a šla k chýši, vedle níž se ozývalo klepání velkého tkalcovského stavu. Několik žen sedělo při práci a zpívalo k tomu píseň ve stejném tónu, jen silou zpívaného zvuku tvořila se změna.

 Bílá Máti prohlížela tkaninu a pochválila pracovnice.

 Kráčela od chaty k chatě. V jejím nitru byl nezvyklý neklid. Pozorovala to a snažila se, aby se co nejdříve dostala do klidného zátiší, aby se mohla soustřediti. Co mohla požadovati od druhých, nebyla-li sama vyrovnaná?

 Tu narazila nečekaně na muže, který se zdánlivě líně potuloval, při tom však ostrými pohledy zkoumal všechno a dokonce čítal kroky, nebo je kladl podle určitého rytmu.

 Krátké vnitřní soustředění a pak věděla, co se mělo stát. Zavolala na cizince.

 "Kdo jsi cizinče, který zde obcházíš, zatím co muži opustili toto místo?"

 "Kdo jsi ty, ženo, že se odvažuješ mne osloviti?" přišla místo odpovědi otázka.

 Muž nebyl ochoten dáti vysvětlení o svém konání. Tím více však Bu-anan věděla, že se nesmí dát odsunout stranou.

 "Zdá se že nejsi zvyklý dobrým mravům, jinak bys věděl, že cizinec, i když prodlévá jako host v nějaké osadě, je povinen podříditi se vládnoucím obyčejům. U nás odcházejí muži za ranního svítání za svou prací mimo osadu, která zůstává svěřena ženám. Je-li jim to nějakými okolnostmi znemožněno, neopouštějí chýše. Nyní to víš. Zařiď se podle toho."

 Zcela jinak mu to chtěla říci, když jej vyhledávala, nyní však, když se setkání uskutečnilo neočekávaně brzo, bylo všechno rozmyšlené zapomenuto.

 Musela k němu hovořit tak, jak právě učinila. Muž se díval na ženu, která vyhlížela zcela jinak, než všechny ostatní, a která se odvážila takto mluviti s mužem. Ještě se nepodvolil.

 "U nás není zvykem že ženy oslovují muže, " řekl s nevážností. "Mohu mluviti Tvými slovy: nejsi, zdá se, zvyklá dobrým mravům."

 "Jsem Bu-anan," odvětila žena povznešeně, jako by tím bylo všechno vysvětleno.

 Muž se smál. "Jmenuješ se Bílá Máti? Co to znamená? Běž ke svým malým budou po Tobě volat, Bílá Máti."

 Obrátil se nevšímavě a chtěl pokračovati ve své pochůzce. Tornu muselo být zabráněno. Bu-anan bylo zřejmo, že se vloudil do osady pod záminkou, že zbloudil a nebyl vůbec bratrem Pa-uru, která jej lehkověrně přijala.

 Jednala nyní jako Ra-a, o které vyprávěla a prosila Anu o sílu a moudrost. Pak řekla klidně, s velkou určitostí.

 "Neplodných slov bylo nyní proneseno již dosti! Nezván, přišel jsi mezi nás. Nyní zůstaň a až se nám zlíbí propustíme tě."

 Nerozvážně odvětil:

 "Jak mne chcete zadržet, ženy? Vaši muži jsou již dávno a daleko vzdáleni. Zůstanu jak dlouho mně se hodí! Pak půjdu, ne dříve a ne později!"

 Bu-anan vdechla zhluboka. Pak vyrazila hlasité, zvučné zavolání sovy, které ještě dvakráte opakovala.

 Jakoby zapůsobilo nějaké kouzlo, zdálo se najednou muži. Se všech stran přiskočili tmaví, téměř neodění muži, překonávajíce všechny překážky. Za okamžik byl tak těsně obklíčen, že se nemohl ani pohnout, ačkoliv se ho nikdo ani nedotkl.

 Jako kamenná hradba stála nízká, ale široká a mocná těla kolem něho. Všichni se otočili zády k němu, aby viděli na Bu-anan, která s vnitřním ulehčením vydechla.

 "Vemte tohoto muže s sebou!" poručila tónem, ve kterém nebylo ani stopy po předchozím niterném váhání. "Jest to cizinec, který se k nám lživě vloudil. Přišel, aby nás vyslídil. Nedopusťte, aby unikl!"

 Polohlasité zvolání tmavých bylo odpovědí, pak ucítil cizinec, že je uchopen a odváděn. Nebylo s ním zacházeno špatně, ale síla byla tak veliká, že vzepřít se, bylo by marné.

 S velkou rychlostí se vzdalovali ze zastavěné části osady. Značný kus cesty byl překonán rychlým krokem, když zůstali muži stát.

 Cizinec se nacházel před vchodem do podzemní dutiny. Byl vybídnut, aby vstoupil. Poslechl již ze zvědavosti. Několik mužů ho následovalo a vedli ho dále před sebou úzkými chodbami, které, zdálo se, byly pod zemí různě zatočeny.

 "Co zde provádíte?" tázal se muž, neobdržel však žádné odpovědi.

 Konečně došli cíle. Nalézali se v dosti rozlehlé prostoře, do které nepřicházelo denní světlo. Na zemi ležela velká otep třísek. Jedna byla v přineseném ohni rozsvícena a zastrčena do skuliny ve skále. Pak ukázal jeden z mužů na kámen, který byl pokryt kůžemi.

 Sotva se cizinec posadil na kámen, opustili ho ostatní a uzavřeli vchod obrovským balvanem, který přesně přiléhal. Zřejmě byla tato jeskyně vězením tohoto kmene.

 Dva z tmavých uložili se pohodlně u východu a tvářili se spokojeně. Museli hlídati cizince, ale určitá škodolibost z jeho uvěznění činila jim úlohu lehčí.

 Ostatní spěchali skoro v běhu k práci, kterou opustili na zavolání sovy.

 Zrovna tak pod zemí byla dobře uspořádána kovárna, z níž kouř se odváděl na povrch. Bylo to vlastně několik kováren, které byly navzájem spojeny; v jedné byly zhotovovány bronzové nože a dýky, v jiné byly vyráběny jemnější věci, ku příkladu široké, zdobené obroučky z bronzu k ozdobě paží a kotníků a malé prsteny, které nosili mnozí muži jako ozdobu na nose.

 Ve třetím oddělení dělaly se ploché a hluboké misky rovněž z bronzu a ze slitiny, která jasněji svítila než tmavý bronz.

 Uhlíky ještě doutnaly. Rychle byly zase rozdělány ohně a práce byla zase s velkou radostí zahájena. Strašidelně blikaly plameny na polonahých, tmavých tělech.

 Dosti dlouhý čas uplynul, když tu zazněl prostorem ostrý hvizd, který přehlušil všechen pracovní hluk.

 Mnozí z mužů nechali práce a vydali se rychlým krokem úzkou chodbou do veliké, obzvláště vzdušné prostory. Byly zde uloženy hotové a polohotové nástroje a ozdoby, kov a vzácné kameny byly nakupeny do malých a velkých hromad.

 Uprostřed těchto věcí stál velmi malý, starý muž. Dlouhý bílý vous sahal mu až po kolena a stříbrobílé vlasy padaly dolů pod špičatou čepicí z kozí kůže, která pokrývala jeho hlavu. Rovněž z kozí kůže byl přiléhavý oblek, skládající se z nohavic a kabátce. Dokonce i šlapky a nárt byly obaleny koží.

 Bez vyzvání shromažďovali se muži kolem starce, který mlčky zvedl nějakou práci z kovu a ukazoval ji.

 Byl to ostře nabroušený nástroj z jasného kovu, který upevněn na dřevěné rukojeti, podobal se asi dnešní sekyře.

 Obdivovali se, aniž se zatím domýšleli, k jakému účelu by se tato věc dala upotřebiti. Zdá se, že to nebylo pro ně důležité. Věděli jenom, že se měli pokusit napodobit předměty, které jim starý ukazoval. Návod k tomu obdrželi.

 Nyní vzal stařec připravený kus dřeva, postavil jej svisle a novým nástrojem jej hladce rozštípl.

 Radostný křik ukazoval, jak byli mužové nadšeni netušeným účinkem nástroje. Mnoho rukou se vztáhlo současně po věci.

 Stařec však rychle s nástrojem uhnul a seřadil muže. Potom podal nástroj jednomu z nich, který jasnějším zrakem než ostatní věc si prohlížel.

 Jako drahocenný poklad vzal muž nástroj do svých rukou. Pak se mlčky zase všichni rozešli. Také stařec nepromluvil ani slůvka.

 Když se den chýlil ku konci, zvedlo se několik tmavých, aby přinesli z osady jídlo. Vrátili se obtěžkáni chlebem, mlékem a ovocem a všichni vyšli na volné prostranství, aby společně pojedli z darů.

 Předtím přinesli dva muži zajatci jeho díl. Našli jej sklíčeného a nemluvného na jeho lůžku a nechali jej ležeti. Pokrmy postavili před něj na zem. Vchod byl potom zase pečlivě uzavřen.

 Později se ukázalo, že tito tmaví mužové zde pod zemí také spali. V chodbách, které vedly k vězení cizince a ke kovárnám, uložili se na rychle zbudovaných rohožích a brzy oznamovalo pravidelné oddechování, že usnuli.

 I v osadě se rozhostil klid. Z jednotlivých chýší zazníval rychle ukonejšený, dětský plač, jinak nebylo slyšet žádného zvuku.

 Před svým obydlím se opírala Bu-anan u dívala se na noční oblohu. Události dne ji tísnily. Byla ráda, že směla konečně v klidu vyhledati pomoc a radu.

 "Ummu eddonit, Ummu eddonit," šeptaly její rty, "nebeská matko země, pomoz mi! Jsem malá a slabá a měla jsem přece býti velká a silná, abych přivedla ženy vzhůru k Anu, mocnému Bohu." "Ženy máš poučovat, mužům bránit," znělo volání Anu ke mně, když mne učinil svojí služebnicí na zemi. Ummu eddonit, nepomůžeš-li mi, nemohu ukončiti svoji práci."

 Ještě několikrát zašeptala dívka posvátné jméno v hluboké od danosti a vroucnosti, pak zavřela oči a čekala.

 Zářivý jas ji probudil. Před ní se vznášela téměř průhledná světlá postava, tvarem podobna Bu-anan, ale mnohem větší než ona.

 "Posílá mne nebeská Máti, abych stála při tobě, dítě světlých zahrad," znělo konejšivě.

 Slova padala konejšivě do váhající duše Bu-anan. Náhle se jí zdálo být malicherným, co ještě před chvílí bylo nepřekonatelným.

 Vyprávěla o tom, co přinesl den. Mluvila polohlasitě. Věděla dobře, že nebylo třeba formovaných slov, ale pro ni samotnou bylo dobrodiním nechat zaznívati to, co tísnilo její duši.

 "Jednala jsem správně, že jsem nechala cizince zajmouti?" ukončila svoje vyprávění.

 Světlá postava místo odpovědi se otázala:

 "Čeho ses obávala od něho?"

 "Víš o tom, Adana; je to vždy totéž. Jsme obklopeni divokými kmeny, které se vydávají na lup žen. Kdyby tento muž vyslídil naše chýše a přivedl by sem své bojovníky, strhne se urputný boj. Když podlehneme, jsme ztraceni. Všechna práce se ženami stane se marnou. To nemůže Anu požadovat."

 "Mluvíš správně, Bu-anan," odvětila Adana vážně. ,,Říkáš; to nemůže Anu požadovat! Ale věříš tomu také? Kdybys tomu z celé duše věřila, čeho by ses obávala? Není Anu dosti mocným, aby vás chránil? Určil ti proto tvoji pozemskou úlohu, aby ti byla divokými kmeny vyrvána z rukou? Vzpamatuj se, Bu-anan! Jest nesprávné zmalomyslněti pro vůli lidí. Pán nebe a země, který tě povolal za svoji služebnici, má dosti moci, aby ti pomohl. Učiní to však jenom tehdy, když podržíš víru."

 Bu-anan pochopila, v čem pochybila. Bylo moudré, že se chtěla pečlivě starati o vnější ochranu osady, ale bylo nesprávné, že se o tom trápila neklidnými myšlenkami, které jí překážely, aby blahodárně působila na svěřené duše lidí.

 "Adana, přijmi můj dík! Vidím opět svoji cestu jasně před sebou, a chci po ní kráčeti radostněji a lépe!"

 "Mně nemusíš děkovat, přítelkyně," odmítla Adana jemně, "poděkuj Ummu eddonit, nebeské Matce země, která mně dovolila, abych tě vyhledala a přinesla ti útěchu! Smím ti něco povědět, co můžeš říci svým lidem, jakmile uznáš, že čas je k tomu vhodný."

 Dlouho zůstaly obě nestejné a přece stejné ženské bytosti v důvěrné výměně svých citů. Když se začalo šeřit k ránu, odešla Adana. Bu-anan však vešla uspokojena a nově posílena do své chýše.

 Příštího rána vyhledala Pa-uru, aby s ní promluvila ohledně cizince. Den před tím byla by neklidná pro podobnou rozmluvu.

 Hned první dojem, jakým na ni zapůsobila rozrušená žena, ji přesvědčil, že se Pa- uru stala opravdu obětí vypočítavé lsti muže. Vyhledal si nejhloupější ze všech žen. Její prvé otázky mu ukázaly, co musí říci, aby si získal její důvěry. Nyní byla rozechvělá, že její chování zavdalo příčinu k událostem posledního dne.

 Bu-anan ji uklidnila, ale žádala ji, aby se již nikdy nedávala do rozmluvy s cizinci.

 Večer se vrátili muži. Obyčejně zůstávali venku několik dní. Dnes se však za poledne zvedla písečná bouře, která je zahnala domů. Všichni byli rádi, že jsou zase v osadě.

 Z lovu přišli s bohatou kořistí. Nikdo nemohl pomýšleti na spánek.

 Muži připravovali kožešiny a kůže k sušení, ženy zahrabávaly maso rozličných zvířat hluboko do země, obalivše je napřed velkými listy.

 Takto se dalo maso uchovati po dlouhou řadu dní; ostrá vůně listí zapuzovala hmyz, takže se k masu nepřiblížil. Něco masa bylo rozkrájeno a připraveno k pečení.

 Nezbylo ani tolik času, aby mohla být ze všech těchto lahůdek připravena hostina, ačkoliv starší i mladí pilně přiložili ruce k dílu.

 Tak nenastala ani pro Bu-anan vhodná doba, aby mužům vyprávěla o zajatci. Až do poloviny příštího dne pracovali všichni s neúnavnou pílí. Pak se Bu-anan nechala otázat, zdali si chtějí lidé teď odpočinouti a večer pojísti a slaviti, nebo zdali je hlad tak veliký, že by musela být společná hostina odbývána teď.

 Rozhodli se pro večerní shromáždění, neboť věděli, že v poledne by se Bu-anan nezúčastnila jídla.

 Protože byla přinesena velká kořist, uvolnila Bílá Máti více masa k pečení. Všichni se těšili na hostinu.

 A když se snesl večer, seděli jako před třemi dny kolem plápolajícího ohně, a přihlíželi, jak syrové maso se mění v pokrm.

 Jako vždycky přivolaly kostěné bubny Bu- anan a jako vždycky hostina byla odbývána s největším požitkem, ale mlčky.

 Pak nastal čas, kdy měla Bílá Máti zpraviti muže o tom, co se zatím přihodilo. Používala jednoduchých slov. Jasně a tak, že mohli lehce pochopit, vykreslila jim nebezpečí, které spočívalo v tom, že cizí lidé se nepozorovaně mohli k ním tak značně přiblížit.

 "Jsme ovšem pod ochranou tmavých, když vy muži jste vzdáleni," řekla Bu-anan, "ale můžeme zavolat ochranu teprve tenkrát, až odhalíme nebezpečí. Proto se musíme lépe zajistit. Bude nutno, abychom přemýšleli všichni, jak bychom tohoto zabezpečení dosáhli. Zítra o tomto čase se zase sejdeme a sdělíte mi, co jste vymyslili."

 S tím byli srozuměni, ačkoliv většina z nich byla přesvědčena, že jim nic nenapadne. Nakonec to byly vždy myšlenky Bu-anan, které našly východisko.

 Již chtěla Bu-anan provésti večerní modlitbu, když jednotlivé hlasy žadonily:

 "Jest ještě čas. Ještě jsi nám nic nevyprávěla. Celý den jsme se těšili na vyprávění."

 "Co vám mám povědět?" vyptávala se paní.

 Věděla dobře, že jim má zvěstovat velkou událost, ale musila s tím vyčkat, až bude ujednáno zabezpečení osady. Tak mnoho rozličného nemohly hlavy jejích velkých dětí současně pochopit.

 "Vykládej nám, jak se lidé Tuimah stali pány nad tmavými," prosil starší muž.

 "O tom jsem vám již často vyprávěla," připomenula jim Bu-anan. "To všichni znáte."

 "Už jsme to zase zapomněli!" Ujišťovali radostně.

 Chtěli by to tak rádi ještě jednou slyšet, žádné vyprávění o tom nebylo dosti častým. Bu-anan se usmívala.

 "A když vám to dnes povím, tak to do zítřka zase zapomenete?" zažertovala. ,, Jakou cenu má moje vyprávění?"

 Přesto však začala, když cítila, že všechny oči jsou na ni upřeny.

 "Je tomu již dávno od těch dob, kdy v této krajině žili jenom tmaví lidé." Jedna mladší žena ji přerušila otázkou: "Byli takoví, jako jsou naši tmaví?" "Ano, byli jim velmi podobni, byli však ještě méně živého ducha, než naši služebníci. Tehenu, jak se nazývali lidé tohoto kmene, většinou spali. Když se vzbudili, ohlíželi se, zda neuvidí něco k snědku. Když nenašli ničeho, uložili se k dalšímu spánku, až konečně hlad donutil jednoho nebo druhého vypraviti se na lov.

 Bylo tomu tak po dlouhou dobu, když konečně nechtěl Anu již takový život trpět. Vyslal své malé služebníky, kteří měli Tehenu probuditi a poučovati je. Ale ať se malí namáhali sebe více, tmaví nevnímali. To co je zcela uvnitř u každého člověka, nechali usnouti. Ani poslové Anu, nemohli tím pohnouti.

 Tu se rozhodl Anu, že použije silnějších prostředků. Dovolil lidem Tuimah, kteří bydleli daleko na opačné straně, v krajině ani zdaleka tak krásné a o mnoho chudší, aby přišli sem.

 "Když si podmaníte Tehenu, aniž poteče krev," vzkázal jim Anu, smíte být pány této země."

 Bu-anan se odmlčela. Věděla, že všichni se teď těší na pokračování, které doslova znali a které přesto chtěli znovu slyšeti. Oči mužů jiskřily v záři ohně, tu a tam se ozval hlas potlačované nedočkavosti.

 "Lidé Tuimah putovali sem, vedeni malými služebníky Anu, se kterými byli spřáteleni. Pohlíželi na celou širou krajinu, aniž Tehenu se o to starali. Pak rozmýšleli. Bylo učiněno mnoho návrhů a byly zase zamítnuty.

 Tu se ujal slova tvůj předek, Wu-Tu, a vysvětlil, že bude nejjednodušší, když spícím se odeberou zbraně a pak se vzbudí. Pak se jim bude muset slíbit, že již nikdy nemusí jít na lov. Na to určitě lenoši přistoupí."

 Wu-Tu byl pyšný, že jeho předek našel tak dobrý plán. Šťasten, ohlížel se dokola. I to se stávalo vždycky stejným způsobem a muž by byl velmi zarmoucen, kdyby se Bu- anan nezmínila o jeho pradědu.

 Po několika okamžicích vyprávěla paní dále:

 ,,Stalo se tak, jak předek Wu-Tu vymyslil. Byly posbírány a uschovány zbraně, pak byli spáči probuzeni a byl hledán vůdce. Na to neměli tmaví odpovědi.

 "Kdo kráčí před vámi?" zněla otázka a odpověď byla:

 "Ten, kdo přijde dřív!"

 Tu poznali Tuimah, jak hloupí byli Tehenu, a jak bylo dobré, že jiný kmen zde přišel k moci. Oznámili, že od této chvíle jsou oni páni země, tmaví jim budou sloužit a za to dostanou vždycky dostatek jídla.

 Na to přistoupili lidé Tehenu velmi radostně. A tak byla země zabrána, aniž tekla jediná kapka krve," skončila Bu- anan.

 Radovali se všichni. Potom se někdo otázal:

 "Jak to, že tmaví znají dnes tak dobře kovářskou práci?"

 "To uspořádal tak Anu," vysvětlila Bu- anan.

 "Rozkázal, že Tehenu mají o něm slyšeti; dalo to dosti námahy, než trochu vědění nalezlo cestu do jejich zabedněných hlav. Ale teprve, když se naučili volat Anu, Boha, tu mohli někteří z nich viděti malé služebníky Boží.

 Učili se od nich, tak jak to dělají dnes. Pomalu nalézali více radosti z práce."

 "Bylo dříve o mnoho více lidí kmene Tehenu než dnes?" tázal se někdo.

 Bu-anan rychle odpověděla:

 "Muselo jich být mnohem více než lidí Tuimah. Ale měli málo žen a nemohli se ženiti. A tak jich během dlouhé doby stále ubývalo. Zvolna vymřou docela; neboť víte, že máme již jenom dvacet tmavých žen."

 "Vyprávěj nám ještě o Anu," prosily některé dívky, které nerady viděly, že se blíží konec krásného večera. Bu-anan je však odkázala na příští večer a pronesla večerní požehnání.

 

 

 Když se příštího večera mužové sešli, mnohý z nich něco vymyslil, ale z množství návrhů se ukázaly jen dva, že mohou býti upotřebitelnými.

 Jeden z mužů viděl u jiného kmene, že kolem osady byl vyhlouben hluboký příkop, který byl osázen rychle rostoucími rostlinami, obrovských trnů. Kdo neznal úzkých průchodů, kterými se dalo kráčeti, zapadl do této divočiny.

 Jiný jednou daleko zabloudil a byl napaden stádem vycvičených zvířat, která chtěla chrániti usedlost. Taková zvířata dala by se také zkrotiti.

 Oba návrhy získaly velikou pochvalu.

 Bylo určeno, že muži začnou ihned příštího dne s hloubením příkopu. Na pomoc mohli přibrati jenom tolik černých, aby na ně mohli dobře dozírati.

 "Budeme prositi Anu, aby nám poskytl pomoc," řekla Bu-anan zcela samozřejmě.

 Obtížnějším ukázalo se však provedení druhého návrhu. Nikdo nemohl naznačit, jaká to mohla být zvířata. Nezbývalo nic jiného, než okamžitě prositi o pomoc, dříve, než se rozdělí práce.

 Všichni mužové povstali a vztáhli ruce vodorovně před sebe jako Bu-anan. Žena hlasitě se modlila:

 "Anu, lid stojí před Tebou! Nevíme, jak máme vykonati práci, kterou jsi nám nařídil. Nevíme, která zvířata nás mají ochraňovati. Nepošleš-li nám někoho ze svých služebníků, nemůžeme ničeho podniknouti. Smiluj se nad námi a pomoz nám! Prosíme Tě o to!"

 Dlouho ještě stáli mužové nehnutě, když Bu-anan skončila. Zcela pomalu nechával jeden za druhým klesati svým rukám dolů. Pak utvořili kruh a dívali se na paní ve svém středu.

 Bu-anan v srdci prosila úpěnlivě dál. Prosila, aby Anu poslal pomoc a neustávala v prosbě, až ji prostoupila jistota, že prosba byla vyslyšena. Pak se radostně vzpřímila a řekla:

 "Jděte nyní domů, mužové! Zítra, až se bude Ra-na usmívati s oblohy, pak se dostavte se svými nástroji sem. Služebníci Anu budou na místě."

 Jak Bu-anan očekávala, tak se stalo. Ještě nebyli všichni mužové shromážděni a již se dostavili slíbení pomocníci. Byly to malé, pevné postavy se scvrklými obličeji. Jejich odění, zdálo se, že sestává z kozích koží, které měly barvu země.

 Jeden z nich Tuimah, který se zdál býti vedoucím, obzvlášť dobře si s nimi rozuměl. Tísnili se kolem něho a živě pohybovali svýma malýma, pevnýma rukama. Vypadalo to, jako by si chtěli usnadniti dorozumění posuňky rukou.

 Vůdce obrátil se ke svým kmenovým bratřím a zvolal pronikavě:

 "Lidé, chceme vzdáti díky Anu za to, že nám poslal posly!"

 Pronesl krátkou vroucí modlitbu a pak pokračoval:

 "Malí chtějí nám ukázat, co nám dělá potíže. Asi dvanáct z nás a zrovna tolik černých ať se vydá s několika malými pomocníky na lov zvířat. Malí říkají, že to není práce bezpečná, proto se musí hlásiti mužové, kteří neztratí odvahu."

 Předstoupilo více mužů, než bylo třeba. Malí ukázali na ty, které chtěli vzíti s sebou a houfec se vydal okamžitě na cestu, aby přibral pak také ještě černé.

 Zatím sdělil vůdce Ur-wu ostatním, že malí se nyní rozestaví v kruhu kolem osady a mužové ihned začnou kopati vedle malých bytostí; tím nabude příkop kruhového tvaru a bude v příhodné vzdálenosti od osady.

 Jdouce za vykázanou prací, ptal se jeden z mužů:

 "Jak je to možné, že dnes vidíme malé pomocníky, že ty, Ur-wu, s nimi můžeš dokonce mluvit? Jinak přece žádný z nás jich nevidí?"

 "Můžeme je viděti jenom tehdy, když nám je Anu pošle," odpověděl vůdce. "Můj děd mně jednou na můj dotaz vysvětlil, že když Anu posílá malé pomocníky, tito na jeho rozkaz mohou změniti svoji podobu."

 "Tomu nerozumím," přiznal se tázající dobromyslně, zatím co ostatní volali: "Změniti podobu?" "Jak je to možné?" - "Je to možné i u nás?"

 Ur-wu byl se svým věděním u konce. Byl rád, že přišli k malým, kteří již čekali, takže nemusel odpovídati.

 "Dotážeme se Bu-anan," řekl nakonec.

 Začal čilý život. Sotva začali mužové kopati, odskočili mužíci o něco dále ven a označili tak zase kruh.

 Ur-wu prohlásil, že to bude vnější hranice příkopu. Poručil, aby ji také přesně vyznačili.

 Když se tak stalo, pobíhali malí pilně mezi pracujícími muži sem a tam. Tu posunuli jednoho, který se nedržel při práci ve vymezených hranicích, tam opět pobídli k rychlejší práci. Ukazovali také, jak účelněji pracovat.

 Každý z mužů Tuimah měl u sebe dva černé, na jejichž práci musel dohlížet. Tito vykonávali, co jim bylo poručeno, ale zřejmě nechápali smysl této práce. Naproti tomu žertovali s malými, jako s dobrými přáteli. Co směli mužové Tuimah viděti jen výjimečně, s tím zdáli se býti černí důvěrně obeznámeni.

 Ti, kteří se vydali na lov zvířat, zůstali vzdáleni dlouhou řadu dní. Nikdo tím však nebyl znepokojen, neboť když s nimi byli malí, požívali všichni zvláštní ochrany Anu.

 Příkop byl skoro dohotoven. Byl velmi hluboký. Malí vzali s sebou černé, aby vykopali trnité rostliny. Znali různá místa, kde země nebyla tak tvrdá. Mimo to ukazovali také, jak lze zasaditi i části rostlin bez kořene, tak, aby pak rostly dále.

 Mužové Tuimah chtěli osázeti jen dno příkopu, malí je však vybídli, aby osázeli i svahy příkopu až nahoru těmito bodlinatými rostlinami. Později se ukázalo, jak moudrá byla tato rada.

 Zrovna v den, kdy byl příkop dohotoven, vrátili se domů i lovci. Vedli s sebou množství mladých divokých zvířat.

 Byla to hnědavá, kosmatá, vysokonohá mláďata, s dlouhým úzkým čenichem a se špičatýma ušima. Malá zvířata chňapala po všem, co se jim přiblížilo. Byla netečná, přece však ukazovala, že rozeznávají zcela dobře své průvodce od ostatních mužů.

 Na radu malých byl určen muž, který je krmil a tomu byli obzvláště oddáni, takže bylo rozhodnuto, aby, podle návrhu malých, zabýval se také výcvikem zvířat.

 Podle zvláštního zvuku, který hromadně vyrážela, byla zvířata od mužů nazývána U-au. Na toto pojmenování si brzy zvykla a přispěchala ihned, jakmile je takto zavolali.

 Ostnatým rostlinám se dobře dařilo, takže se muselo pomýšleti na to, aby byly zřízeny přechody přes příkop, zarostlý těmito křovinami. Ale nebylo to tak snadné, jak se předpokládalo.

 Stáda musela vycházeti z osady a opět se vraceti, musel tedy býti zřízen alespoň jeden dosti široký a pohodlný průchod pro ně. Pak by však tato místa byla tak zřetelně viditelná, že každý cizinec je mohl lehce najíti! Co se mělo podniknouti?

 Mužové přednesli tuto otázku Bu-anan, která ji předala dále. V noci se jí dostalo rady, že musí uvnitř kruhu, na těchto nebezpečných místech, býti každé noci několik mužů na stráži. Mohli se střídati, ale museli býti neustále ostražití.

 Nikomu z mužů nenapadlo, aby proti tomuto rozhodnutí reptal. Anu nařídil, Bu-anan zprostředkovala tento rozkaz, bylo tedy na nich, aby poslechli. Bylo jim jenom líto, že se museli zříci večerů s Bu-anan, která nyní již zase pravidelně vyprávěla svému lidu.

 Na jednom z prvních večerů tázali se muži, jak je možné, že viděli malé bytostné pomocníky.

 Bu-anan krátce přemýšlela, pak řekla:

 "Mohu vám jenom říci, jak si to sama představuji, ale nevím, je-li to tak správné. Protože však nemám jiného vysvětlení, ráda vám je sdělím."

 Myslím si, že ti malí jsou asi také tak jemní a lehcí, jako všichni ti světlí, kteří nás mnohdy navštěvují. Vznášejí se asi mezi námi jako nejjemnější obláčky, takže naše hrubé oči je nemohou spatřiti.

 Když jim nyní Anu poručí, aby nám pomáhali, stáhnou se v dychtivosti po uposlechnutí tohoto rozkazu zcela dohromady. Tím se stanou pevnými a nabudou určité formy, která je podobná naší.

 Současně však s rozkazem Anu, otvírá se v nás jiný zrak, který může rozpoznati věci mnohem jemnější. Když splnili malí svoji úlohu, uzavírají se naše jemnější oči a malé bytosti se zase rozplývají."

 Všichni tomu nemohli dobře porozumět, někteří však přece se domnívali, že pochopili a cítili se spokojenými.

 Nyní museli muži vyprávěti, jak pochytali zvířata. Museli podniknout daleké cesty a vyhledávat jeskyně. Nejčastěji je tam zavedli malí služebníci, když stará zvířata byla na lovu za potravou. Jednou se však přece odehrál tvrdý zápas s jednou U-au matkou, která si nechtěla dát odnést svá mláďata.

 Když už se boj vyvíjel příznivě pro muže, řekl jeden z malých zcela srozumitelně: "Kdo tak hrdinně nasadí život pro své děti jako ty, dobré zvíře, ten zaslouží, aby mu byly ponechány!"

 Jako kouzlo spočinulo to pojednou na všech. Nikdo se nemohl již dotknouti zvířecí matky, která se stáhla se svými mláďaty hlouběji do jeskyně.

 Jiného večera, když se zase všichni shromáždili kolem Bu-anan, cítila paní, že nadešel okamžik, kdy bude vyprávěti o tom, co jí Adana zvěstovala.

 Vyprávěla, jak před krátkým časem směla viděti její světlou postavu a jak s ní směla rozprávěti.

 "Přinesla mně zprávu z věčné říše Anu a co řekla, roztoužilo mé srdce, abych se tam směla brzy vrátiti. Vy, lidé Tuimah, kdybyste věděli, jak je tam nahoře nádherně, těšili byste se, když rozkaz Anu odvolává se země."

 "Trůní vysoko nahoře nade všemi světy, které byly všechny stvořeny slovem jeho úst. Promluvil - a bylo, pomyslil - a stalo se!

 Trůní sám, neboť není jediného, který by se mu rovnal, není jediného, který by byl hoden, aby na něj popatřil. Mnoho jasných bohů učinil svými služebníky, ale žádné z jejich očí jej nesmělo spatřiti.

 Nespočetně mnoho říší je tam nahoře v zářivém lesku. Všechny jsou obydleny blaženými bytostmi, každá však je sama pro sebe. Není tomu tak jako na zemi, aby se sousedé dívali závistivě a chamtivě do říše sousední. Každá říše jest zcela pro sebe.

 Nade všemi však trůní Anu. Cítíte nyní, jak je velký a mocný? Pozorujete jak jsme nepatrní ve srovnání se světlými služebníky, kteří jej nahoře obklopují a jsou přece tak malí, že na něm nemohou zrakem spočinout?

 "Anu, děkujeme Ti, že smíme o Tobě dnes aspoň slyšet, že žijeme na zemi, která byla vytvořena dechem tvých úst!"

 Toto ukončení bylo všem příliš rychlé, byli by chtěli ještě dlouho naslouchati a především se dotazovati. Avšak právě tomu chtěla Bu-anan zabrániti. Měli v klidu dát na sebe působit tím, co jim řekla.

 Ještě nikdy to nemohla podat v takové souvislosti. Vždycky vyplynulo jenom v jednotlivých větách z jejích úst to, co v nitru svém cítila.

 Děkovala Anu, že směla lidem říci o něm. V příštích dnech bude vyprávěti dále.

 Tento slib také dodržovala, dokud byl kmen ještě pospolu. Až muži opět se vydají na lov, pak nebude k tomu času.

 Sotva začala na jednom z příštích večerů vyprávěti, otázal se jeden ze starších mužů.

 "Bu-anan, obětujeme třikrát v roce jednoho skopce pro Syna Anu, pro Svatého. Když má Anu syna, nemůže přece být zcela sám!"

 Bu-anan přemýšlela. Chtěla právě zvěstovati o Synu Božím a otázka jí byla nepříjemná proto, že se musela napřed zabývati tím, co chtěla říci jako korunu svého vyprávění.

 "Nesmíte si Anu představovati jako člověka," řekla poněkud neochotně. "I když má svatého Syna, je tomu zcela jinak než u nás. Zde se vyvíjí syn dosti brzy v samostatného muže, který se může postaviti buď vedle otce, nebo proti němu.

 Nahoře je to jiné. Když řeknu: Syn Anu, jest to jenom pojmenování, abyste si vy, lidé, mohli učiniti vůbec nějakou představu. Jest to část Anu, kterou může podle své vůle vyslati a opět povolati zpět. Nevím, zdali jste mi nyní rozuměli" připojila poněkud nejistě, dívajíc se po posluchačích.

 "Možná, že jsme ti nerozuměli, Bu-anan," řekla přátelsky jedna z žen, cítíme však v sobě něco, co nám říká: "Ano, tak je to."

 "Tento svatý díl Boží, který my nazýváme Synem, pomáhal Anu před dlouhými, dlouhými věky budovati zemi. Šel jako vůle Anu ven do světa a tvořil, formoval všechno. Nyní jest světlem, které ozařuje zemi, jest to svatý Král, který vládne nade všemi říšemi. A jest přece stále týž, částí Anu, Věčného.

 Nyní přinesla mi Adana zvěst, že se tento svatý, věčný Syn připravuje, aby přišel na zemi. Má poznati lidi, sám má vidět, jak málo jsou dobří, jak málo zasluhujeme milosti Anu!

 Všechna nebesa jsou plna této zvěsti. Mnohé, nespočetné davy tísní se kolem něho, aby je vyvolil k tomu, aby jej mohli následovati k zemi."

 Zde byla vyprávějící přerušena. Lidé už nemohli zadržeti svých otázek. Naplňovalo je až k vybuchnutí toto nové vědění, které jim právě bylo dáno slovy Bu-anan.

 "Přijde brzy?" - "Přijde také k nám?" - "Uvidíme jej?"

 Otázky se nakupily a nebylo času na odpovědi. Když se vzrušení poněkud uklidnilo, řekla Bu-anan přátelsky:

 "Nevím, kde spočine svatá noha na zemi. Je ještě mnoho říší mimo naši. Snad není ještě ani určeno, kterou vyhledá."

 "Obětujme a modleme se k němu, aby přišel k nám!" Volali lidé prosebně.

 "To můžeme učiniti, lidé Tuimah," ujistila je Bu-anan, ale obávám se, že nejsme dosti dobří pro něj. Pomyslete, jak často něco uděláme proti přikázáním Anu, jak často se necháme nutiti, než uposlechneme jeho svaté vůle."

 "Přijde brzy Adana k Tobě?" chtěly ženy věděti. "Nemůžeš jí říci, aby poprosila Syna Anu, aby přišel k nám?"

 "Adana jej nevidí, poněvadž on jest částí Anu," řekla Bu-anan. Vyrojily se jiné otázky.

 "Když jej nelze viděti, bude také zde na zemi neviditelný?" ,,Neuvidí jej nikdo? Bude se pohybovati všude tak jako naši světlí pomocníci?" "Ne, tak to nemyslím," byla odpověď Bílé Máti. "To může už nyní, když je toho třeba; při příchodu na zem se však zhutní jako malí služebníci, které vůle Boží posílá za prací mezi nás. Bude vyhlížeti jako člověk, ale tisíckrát krásněji. Ó, chtěla bych jej viděti !" skončila Bu-anan přáním z nejhlubší duše.

 V této prosbě se shodovali všichni a bylo ujednáno, že na třetí den bude obětován Synu Božímu bílý skopec bez černé skvrny, s prosbou, aby Syn Boží přišel také k lidem kmene Tuimah. -

 

 

 Od té doby přešel dlouhý čas. Ostnaté křoví v kruhovém příkopu bujně vzrostlo. Jako hustým plotem bylo celé sídlo křovím obklíčeno. Kdo nevěděl, že křoví vyrůstá z příkopu, musel se zcela jistě do něho zaplésti, když hledal cestu, kudy by prošel.

 Cesty byly jenom dvě. I tyto byly však tak zarostlé, že musely stále být prosekávány, když měla po nich kráčeti stáda. Jednotliví lidé mohli jimi procházeti i bez prosekávání. Stráž byla držena přísně a dosud nebyl přistižen žádný zvěd. Před časem zajatý člověk byl usmrcen, když se muži vrátili domů.

 Bu-anan se starala o to, aby mužové nikdy nezapomínali, jak je důležité, aby se kmen mohl nerušeně vyvíjeti.

 Ti z mužů, kteří na lovu poněkud dále zajeli, přinášeli zprávy o hrubých mravech sousedů, o tom, jak byly ženy zkažené. To se nesmělo u nich státi; kmen Tuimah, byl lidem Anu!

 Těmito myšlenkami se v poslední době obzvláště zabývali, neboť se domnívali, že když jsou národem Anu a žijí podle tohoto vědomí, že jim Anu pošle zcela jistě svého svatého syna!

 Byli pomalí v myšlení. Bylo třeba dlouhé doby, než se jedna myšlenka přiřadila k druhé. Když však jednou něco pochopili, drželi se toho křečovitě a horlivě o tom přemýšleli.

 Jednoho večera tázali se Bu-anan po jejím úsudku.

 Řekla, že je dáno Anu, aby určil, kam pošle svého Syna. Myslí, že je ještě mnohem více národů, kteří žijí ve svaté vůli Anu, kteří snad žijí ještě lépe než kmen Tuimah.

 "Ještě více národů?" tázali se mužové rozčarováni.

 "Nebudete přece chtít, aby Anu měl jenom nás, hrstku lidí, kteří v něho věří," řekla Bu-anan vyčítavě. "Musíme si přát, aby takových lidí a národů bylo ještě mnoho!"

 O tom museli zase dlouho přemítat. Rozuměli, co Bílá Máti míní, ale bylo pro ně bolestné, že nesmějí Anu sloužiti sami. Tak tomu až dosud rozuměli.

 Trvalo dlouho, než Bu-anan jim vysvětlila jejich mylné, ba hříšné myšlení. Pak zase naráželi na něco jiného.

 "Bu-anan, vyprávěj nám o sobě," prosili jednoho večera. "Jak jsi přišla k nám?"

 "To musí starší mezi vámi lépe věděti než já," žertovala tázaná. "Mně je tak, jako bych byla stále u vás."

 "Vím ještě zcela dobře, jak jsi byla nalezena!" zvolala jedna žena. "Ležela's na břehu jezera a pokojně spala. Muži, kteří tě nalezli, říkali, že blízko tebe dívala se z vody ošklivá hlava krokodýla. Byl to snad zázrak, že se ti nic nestalo!"

 "Pak tě přinesli do domu vdovy Amma-na, která si tolik přála míti děti."

 "Amma-na," řekla Bu-anan zamyšleně, "byla velmi laskavá ke mně. Ani matka by se nemohla o mne lépe starati jako ona."

 "Nikdy ses nedověděla, Bu-anan, kdo byli tvoji rodiče?" tázali se jiní. "Přece již v útlém mládí jsi hovořívala se světlými, neřekli ti toho nikdy?"

 "Neřekli," odpověděla Bu-anan, "a není to také důležité. Pro mne bylo nejvýznamnější, že jsem byla u vás. Věřím, že sám Anu mne k vám poslal, abych mu zde sloužila."

 "Abys nám přinesla spojení s ním," řekl Ur-wu. "Je tomu přece tak. Bez tebe nevěděli bychom ničeho o Anu, byli bychom zrovna tak hrubí, jako naši sousedé. Že jsme se stali služebníky Anu, máme jen tobě co děkovati. Tys byla ještě malým děvčátkem, když jsi nám po prvé o něm řekla."

 "Jak to bylo? Vyprávěj Ur-wu!" naléhali někteří z mladých.

 "Ano, jak to bylo," mínil náčelník. Není to pěkné vyprávění. Není to žádná chvála pro nás. Já jsem se vydal po prvé s dorostlými na lov. Vrátili jsme se znaveni, ale unešeni radostí z bohaté kořisti.

 Ženy připravily oheň a čekaly na kořist, aby připravily hostinu. Tu vznikla hádka, jako se tenkrát obyčejně stávalo. Ženy něco přehlédly, muži je bili, takže jejich bolestný křik nesl se daleko ven z osady.

 Pojednou stanula mezi námi malá Bu-anan. Vystoupila na usmrcené žluté zvíře, aby lépe viděla, a aby mohla být lépe viděna. Vyhlíželo nádherně toto krásné dítě na králi zvířat!"

 Vyprávějící zřejmě zapomněl, že toto dítě sedí nyní mezi naslouchajícími. Byl plně zaujat minulými událostmi.

 "Všichni jsme milovali Bu-anan víc, než cokoliv jiného. Když jsme spatřili dítě, ulevilo se našim srdcím. Onoho večera jsme se polekali, když na nás spočinuly její velké oči s výčitkou a žalobou.

 "Co to děláte, vy nešlechetní muži?" volalo dítě jasným hlasem. "Když chcete ukázat svoji sílu, bijte se mezi sebou! Ženy půjdou nyní se mnou. Nechceme již ničeho od vás! Pojďte ženy, ubohé ženy!"

 A stal se zázrak: ženy se odloučily od mužů, kteří překvapením stáli nehnutě a následovaly dítě, které je vedlo zpět k chatrčím.

 "Já vím," zvolala živě jedna žena, "Bu- anan nás vybídla, abychom u chatrčí rozdmýchaly oheň. Jedly jsme chléb a pily mléko, neboť jsme neměly masa. Bylo nám to však milejší. Pak počalo dítě vyprávěti o Anu, pánu všech světů, který stvořil ženu, aby poučovala muže, uhlazovala jejich mrav a aby pevně držela zlatý paprsek, který Anu poslal ze své nádhery dolů k zemi. "Ruce mužů jsou k tornu příliš hrubé," řeklo dítě. "Vy, ženy, musíte jej podržet, musíte jej uložit do svých srdcí, aby se nikdy od vás nevzdálil." Této noci nešla žádná z nás do chaty svého muže."

 "Ano," řekl Ur-wu poněkud rozpačitě. "Nejdříve jsme museli opékati maso. Mínili jsme, že je to lehká práce, když to ženy dovedou. Ale onoho večera jsme pojídali maso strašně spálené. Zamyslili jsme se. Styděli jsme se před Bu-anan, před dítětem a jeho jasnýma očima. Dorostli muži se rozhodli, že se vrátí do chatrčí pokud možno pozdě, a že nebudou o nehodě se ženami mluvit.

 Pak přišlo druhé zahanbení. Nikdo nenašel svoji ženu doma. Všechny seděly s Bu-anan kolem ohně a dítě vyprávělo."

 Ur-wu přerušil na chvíli svoji řeč a vzpomínal. Jiný muž pokračoval:

 "Co potom přišlo, vím já lépe," zvolal. "Ur-wu byl tenkráte ještě bez ženy. Zná následující jen z vyprávění ostatních. Já jsem všechno sám prožil. Kdyby ještě žila moje žena, mohla by sama vyprávěti, jak následujícího jitra vkročila lehkým krokem do chatrče, jakoby se nic nestalo. Žádal jsem mléko a chléb. Podala mi obojí a vlídně se při tom na mne podívala.

 Tu jsem ji uchopil za ruku a tázal se, zda chce zapomenouti na rány. Zase jsem uviděl přátelský pohled, který mne překvapil. Její slova mne však překvapila mnohem více:

 "Vy ubozí muži neznáte nic lepšího; musíte se teprve učit!"

 Šel jsem za prací, ale po celý den mne pronásledovala tato slova. My, mužové kmene, měli jsme se teprve učiti, protože jsme nevědomí! Taková soustrast zněla z těchto slov!

 Navečer sešli se mužové a Mur-nu, který byl tenkrát vůdcem, navrhl, aby byly zavolány ženy k přípravě ohně a opečení masa. Ale posel, který byl vyslán, vrátil se bez žen.

 Měli jsme si pomoci bez nich, pravil, ony že potřebují večery, aby se učily od Bu- anan. Později, že budou poučovati nás.

 Nyní se ukázalo, že všechny ženy mluvily doma tak, jako moje."

 "Nesmíte si však myslet, že, nás Bu-anan tak navedla," převzala slovo zase žena, ,, přišlo to tak samo, když nám dítě vyprávělo o Anu."

 "Věděly jsme, kolik se ještě musíme učiti a chtěly jsme předstoupiti před své muže teprve pak, až jim budeme moci říci, co v nás vzklíčilo.

 Proto také jsme zůstaly ještě dlouho od nich vzdáleny. Za dne jsme se staraly o děti a o nejnutnější práce. Večer jsme sedávaly s Bu-anan u ohně a učily jsme se. Spaly jsme společně kolem ohně. Byl to krásný čas!"

 "Nám se nezdál být tak krásným," vyprávěl nyní Ur-wu dále. "Já jsem si tehdy stavěl chatrč, abych si do ní přivedl ženu. Ona se mně však stranila jako ostatní ženy. Večer jsme seděli sami kolem ohně. A kořist byla tak značná, že nebylo ani důvodu, abychom se vydali na loveckou výpravu!"

 Někteří z mladších mužů se smáli. Dovedli si bezradnost opuštěných dobře představit.

 "Jest jistě podivuhodné, že dítě mělo takovou moc nad ženami," mínil jeden z nich.

 "Řekni jen zpříma, nad všemi srdci, neboť my muži jsme poslouchali také bez reptání. Jenom dítě nám bránilo, že jsme ženy nepřivedli násilím zpět. Nechtěli jsme ještě jednou slyšet, že jsme špatní muži.

 Což nemůžeš pochopit ty, který víš o Anu, proč byla dítěti dána tak veliká moc?"

 Oslovený mlčel. Když se však k němu obrátily všechny zraky, pochopil, že musí promluvit.

 "Síla Anu byla s ní," řekl rozpačitě.

 ,,Ano, zajisté," řekl Ur-wu vážně. "Byla s ní, jako všechno čisté je jí naplněno. Vždycky bude světlo silnější než temnoty. Není tomu tak, Bu-anan?"

 Oslovená se probrala z hlubokého přemýšlení.

 "Sláb je jenom ten, kdo ztratil spojení s Anu," přisvědčila. Pak pokračovala:

 "Jest podivuhodné, že dnes mluvíme o tom, co už tak dávno přešlo. Nemohu si už na všechno vzpomenout, vím však, že jsem vám tenkráte u ohně musela vyprávět to, co mně Adana řekla. Když mně to řekla, bylo mi, jako by se ve mně něco probudilo, co vždycky zde žilo."

 "Tak jsi také hovořila," řekla opět žena, v níž dnešního večera ožila vzpomínka. "Mluvilas, jako bys všechno, o čem jsi nám vyprávěla, byla na vlastní oči viděla. Anu musel míti radost z dítěte, které o něm hovořilo!"

 "Kdy konečně obdrželi mužové zase svoje ženy?" dotazoval se mladší muž.

 "Trvalo to až k příští lovecké výpravě," poučoval Ur-wu. "Vrátili jsme se obtíženi kořistí, zcela připraveni na to, že musíme opět vykonati všechnu práci sami. Nalezli jsme však plápolající oheň, u kterého nás očekávaly ženy a dívky.

 Když skončila hostina, přivedli jsme Bu- anan a prosili ji, aby nám vyprávěla o Anu. A ona tak učinila!"

 "Odejdeš od nás jednou také tak, jak jsi přišla?" tázala se mladá žena úzkostlivě.

 "Bude mi dovoleno zůstati, až můj úkol u vás se naplní," odvětila Bílá Máti. "Jak dlouho to bude, nemohu ještě říci. Bylo by však nádherné, kdybych se směla dožíti ještě příchodu Syna Božího!"

 Hlasité volání stráží ji přerušilo. Ještě nikdy se to nestalo. Muselo se přihodit něco závažného, že stráž volala o posilu. Muži vyskočili, chopili se vedle sebe ležících nožů a spěchali pryč.

 Některé ženy chtěly odejíti, ale jediné slovo Bu-anan je zdrželo zpět. Nutilo jí to samotnou, aby se přesvědčila, co se venku u příkopu přihodilo, ale mohla čekati.

 Po kratičké době přišli dva poslové oznámit, že se do trnitého houští zapletl veliký "žlutý". Bylo už také slyšet jeho řev.

 Bu-anan propustila nyní paní a dívky, které netoužily podívati se k příkopu a následovala Ur-wu, který nevěděl, jak se má zachovat.

 Když přišli k místu, kde byl lev chycen, pocítila velkou soustrast s dravcem. Byl to už dorostlý, nádherný "žlutý", s hustou hřívou.

 Chtěl přeskočiti příkop a zapadl do trní. Čím více se namáhal, aby se vyprostil, tím hlouběji klesal a zaplétal se do houští. Jeho řev přešel do bolestného sténání.

 "Rád bych jej usmrtil," řekl Ur-wu, neboť i jemu bylo nádherného zvířete líto, "ale nemůžeme se k němu dostati; jest to strašné ponechat jej takovému pomalému umírání! Bu-anan, poraď!"

 Bu-anan sestoupila až k okraji jámy a vztáhla ruce v modlitbě nad ohroženým zvířetem.

 "Anu, pomoz! Jest to také tvé stvoření! Dal jsi mu život, tak jako nás jsi povolal k životu. Ukaž mi cestu, abych žlutého osvobodila."

 Krátký čas stála mlčky, s hlavou lehce skloněnou. Muži mlčeli s ní a dokonce se zdálo, že i zvíře cítí, o co se jedná. Přestalo naříkati.

 Nyní promluvila Bu-anan k žlutému.

 "Poslouchej mne! Nehýbej se, neboť tím klesáš stále níže. Pokusíme se podvléci pod tvé tělo kmeny stromů. Musíš si nechat všechno trpělivě líbit. Nikdo ti nechce nic zlého udělat. A ani ty neublížíš mužům, až tě zachrání."

 Ur-wu porozuměl, co má dělat. Rychle rozdělil lidem práci. Nedaleko ležely stromy nedávno skácené. Polovina mužů přešla známou cestou na druhou stranu příkopu a druhá část posunovala k ním kmen.

 Šlo to lépe, lehčeji, než si mysleli. Bu- anan viděla zřetelně, že mužům pomáhají neviditelní pomocníci. Malí stáli na trnitých větvích a posunovali kmen, který dal Ur-wu položiti vedle žlutého. Sotva byl kmen na místě, položili malí pomocníci jednu tlapu zvířete na kmen. To upokojilo žlutého a ukázalo mužům, že mají týmž způsobem pokračovati.

 Ještě tři kmeny byly vsunuty vedle prvého. Nyní se obrátili malí k Bu-anan s prosbou, aby mužům poručila zasunouti i na druhou stranu žlutého několik kmenů. Na tyto kmeny položili pak zadní nohy zvířete.

 "Zavolej své lidi zpět! Nyní se musí král zvířat odvážiti ke skoku," volali mužíci.

 Bu-anan vysvětlovala lidem oč jde a prosila je, aby se, pokud možno, daleko vzdálili od příkopu.

 "Nemůže skočit na druhou stranu příkopu?" tázal se starostlivě Ur-wu. Nelíbilo se mu, že žlutý bude pak uvnitř ohraženého kruhu.

 Ale Bu-anan poukázala, že mocné zvíře se nemůže obrátiti. Musí skočit v tom směru, ve kterém se teď nachází.

 "Bude moci skočiti, když nebudeme držet klády?" tázal se jeden z mužů.

 Na to nikdo nemyslil. Bylo třeba zatížiti něčím konce kmenů. S velkou námahou přivlekli mužové kameny, které položili na tenké konce dřev.

 Pak poodešli kousek zpět, ale přiběhli zase, když viděli, že Bu-anan nepomýšlí na to, aby opustila okraj příkopu.

 Přívětivými slovy vyzvala je k odchodu.

 "Stojím v ochraně Anu," řekla, "a jsem obklopena nespočetnými malými bytostmi. Nic se mi nestane. Musím zde zůstat, abych mohla mluvit se žlutým."

 Mužové se vzdálili. Bu-anan přistoupila ke zvířeti pokud možno nejblíže a domlouvala za pomoci malých zvířeti, aby se odvážilo skoku.

 Mocné tělo se skrčilo, hlava se sklonila; skok se podařil. S chvějícími se boky stál král zvířat před Bu-anan, která s účastí naň pohlížela. Jeho tělo bylo propícháno velikými tmy. Jak musel trpěti!

 Bez přemýšlení vztáhla Bílá Máti ruku a vytáhla jeden z trnů. Muže zamrazilo. I když stáli připraveni s noži, málo by to pomohlo. Jeden úder tlapy tak mocného zvířete by stačil, aby Bu-anan rozdrtil.

 Ale čeho se obávali, to se nestalo. Zvíře vydalo zvuk, který nasvědčoval tomu, že se uklidnilo. Přistoupilo blíže k Bu-anan. Malí pomocníci sdělili Bílé Máti, aby klidně pokračovala, neboť se jí nic zlého nestane.

 Neváhala ani okamžik.

 Přátelsky promlouvala ke žlutému, když uvolňovala jeden trn za druhým. Avšak oheň, který jí umožňoval tuto službu lásky, hrozil, že uhasne. Docela samozřejmě přivolala dva srdnaté muže, aby přinesli dřevo.

 Přišli podle jejího rozkazu; zdálo se, že žlutý toho ani nepozoruje.

 Tu se tázala paní, který z mužů by jí chtěl svítiti pochodní. Okamžitě přistoupili oba a Bu-anan mohla uvolniti ještě více trnů.

 Zbývajícím mužům řekla, aby se vrátili domů a upokojili ženy. Sotva polovina uposlechla této rady, ostatní byli zaujati jednak starostí o Bu-anan, jednak zvědavostí.

 Až do východu slunce měla Bílá Máti co činiti s vytahováním trnů. Potom řekla žlutému, aby po kmenech zase překročil příkop a aby se položil na vnější straně ohrady pod některý ze stromů, neboť tam mu přinesou potravu i nápoj.

 Velké zvíře uposlechlo jejích slov.

 Nyní rozkázala mužům, aby zase odstranili kmeny a aby přinesli raněnému zvířeti syrového masa. Po obvyklé cestě přešla pak trnité křoví a blížila se ke zvířeti, které se ještě chvělo přestálou hrůzou.

 "Ubohý," řekla přátelsky, "nyní musíš žrát. I vody se ti dostane, pak tě přenechám péči malých, kteří se o tebe budou starat."

 Neodešla dřív, dokud žlutý nedostal maso i vodu. Zvíře pohlédlo vděčně na ni. Ani okamžik se neobávala, že žlutý použije přechodů k přepadení sídla.

 Když se jí mužové na to tázali, zakabonilo se její jasné čelo.

 "Tak nevděční mohou býti jenom lidé," řekla krátce.

 Než zapadlo slunce, vydala se ještě jednou za svým chráněncem, a našla jej neklidně podřimujícího. Mnoho malých sedělo kolem něho a děkovalo jí za její lásku.

 Ještě několik dní dávala žlutému přinášeti pokrm a nápoj, pak byly rány zahojeny. Uzdravování trvalo proto tak dlouho, že trny byly jedovaté.

 "Nyní se vrátíš do své jeskyně, můj žlutý příteli," řekla Bu-anan skoro lítostivě.

 Velké zvíře přistoupilo těsně k ní a přitisklo hřivnatou hlavu na její rámě.

 "Nejde rád," volali malí, "nejde rád!"

 "Přijď tedy zase, jak často ti bude libo; do sídla však nesmíš vkročiti, tomu snad rozumíš. Můžeš mi však poslat jednoho z malých. Pak přijdu za tebou ven."

 Během dne pak žlutý zmizel. A mezi všemi lidmi kmene Tuimah nebylo ani jednoho, který nepokládal ze lepší zabíti žlutého a zmocniti se jeho kožišiny.

 

 

 Mezi tím vyrostla zvířata U-au a byla velmi krotká. Tísnila se kolem Bu-anan, vydávajíce krátké, radostné zvuky, jakmile ji spatřila. Avšak i ostatní lidé v osadě dávali jim najevo svou důvěru.

 Malí učitelé nyní nařídili, aby všechna U- au zvířata za dne spala, aby v noci mohla pomáhati strážím v hlídání osady.

 Zpočátku byly noci neklidné.

 Blížilo-li k příkopu nějaké zvíře, ozývalo se mnohonásobné u-au tak dlouho, až příčina zneklidnění zmizela.

 Během doby naučila se však moudrá zvířata, že smějí vydávati zvuk jen tehdy, kdyby chtěl někdo přejíti příkop.

 Stráže však vykonávaly svoji povinnost s dvojnásobnou radostí, poněvadž noci ve společnosti chytrých zvířat rychleji ubíhaly.

 Pak nastala noc, kdy tichem zněly zase hlasy zvířat i lidí.

 Mužové v osadě byli rychle připraveni pomoci ohroženým. Našli je u jednoho z přechodů, po kterém chtěli vniknouti cizinci. Zvířata U-au vyřítila se na vetřelce a pokoušela se skočiti jim na hrdlo.

 Marně volali mužové zvířata zpět; blížící se cizinci bezohledně shazovali zvířata se sebe, při čemž některá zapadla do trnitého křoví a hlasitě naříkala. Byla to ošklivá vřava.

 Až konečně Ur-wu se podařilo zavolati rozzuřená zvířata dovnitř ohrady. Sám však, maje zbraň v ruce a následován mnoha muži, zastoupil cizincům cestu.

 Když jej spatřili, ustoupili. Nebyli připraveni na útok. Ur-wu se jich otázal, co chtějí po lidech kmene Tuimah. Odpověděli, ale jejich odpovědi nebylo rozuměti. Mluvili cizí řečí, jejíž slova vycházela, jak se zdálo, někde hluboko z hrdla.

 Tu promluvil jeden z mnoha přispěchavších malých k Ur-wu:

 "Nevěř jim! Zamýšlejí něco zlého. Rozumějí vaší řeči velmi dobře. Mluv ještě s nimi. Pošli však tajně jiné muže, kteří použijí jiného přechodu, aby je mohli napadnouti zezadu. Je to jen šest cizinců."

 Tiše dal Ur-wu příslušné rozkazy a pokoušel se od cizinců dostati odpověď, která by mu byla srozumitelná. Cizinci cítili se býti zcela bezpečnými a v duchu se vysmívali pošetilým lidem Tuimah.

 Pojednou viděl Ur-wu, jak se za vetřelci vynořili jeho lidé. Hlasitě poručil: "Chopte se jich!" A rozběhl se sám se svými průvodci proti cizincům, kteří na to nebyli připraveni a chtěli uniknouti.

 Tu poznali, že jsou zajati. Ani jeden neunikl a ani kapky krve nebylo prolito.

 Ur-wu nařídil, aby vetřelci byli spoutáni a aby byli pečlivě zbaveni každé zbraně. Cizinci se bránili zoufale, museli však nahlédnouti, že proti přesile ničeho nepořídí.

 Byly to velké, stepilé postavy, světlejších nažloutlých obličejů, s dlouhými, černými, hladkými vlasy, které byly namaštěny. Jejich odění bylo pestré, ale mnohem dokonalejší, než šat lidí kmene Tuimah.

 Stráž a zvířata U-au byla pochválena. Mužové se svými zajatci kráčeli pak k chatě Bu-anan, která již čekala.

 "Proč jste přišli?" oslovila spoutané.

 Pozorovala na nich, že slovům rozuměli, avšak že předstírají, že nemohou rozluštiti její řeč a odpověděli svou vlastní řečí.

 To bylo pozoruhodné, že Bu-anan přesně pochopila, co mužové řekli, ačkoliv jejich řeč ještě nikdy neslyšela.

 Nebyla to odpověď na její otázku, nýbrž velmi nečestná nadávka. Byla tak ošklivá, že se Bílá Máti rozhodla nedát na sobě znát že porozuměla.

 Řekla klidně:

 "Poněvadž předstíráte, že nechápete mých slov, budete tak dlouho našimi zajatci, až vám vaši bohové objasní smysl mých slov. Pak můžeme hovořiti dále."

 Příval cizích nadávek vylil se na Bu-anan, která klidně zvedla ruku a rozkázala lidem, aby odvedli cizince.

 "Ucpěte jim nejdříve jejich příliš pohyblivá ústa," rozkázala, protože věděla, že jí budou rozumět, "a zavažte jim oči! Přišli, aby vyzvídali. V tom se jim musí zabrániti i jako zajatcům."

 "Když to víš, proč jsme přišli, proč se tedy tážeš?" zvolal zuřivě jeden z mužů řečí lidí kmene Tuimah.

 Bu-anan a všichni přítomní nedali na sobě znát žádného překvapení, ale nedali také žádné odpovědi. Mužové byli odvedeni tak, jak Bílá Máti nařídila.

 Pak se odebrala Bu-anan s velkým zástupem malých bytostí do samoty. Děkovala jim, že poradili tak dobře Ur-wu. Při tom jí napadlo, že by jej mohla zavolat k rozmluvě s malými, poněvadž byl schopen jim rozuměti.

 Když se tak stalo, vyprávěl jeden z malých, že mužové náležejí velkému a mocnému národu, který má svá sídla kolem široké, úrodné řeky.

 Zvěst o lidech kmene Tuimah musela nějakým způsobem proniknouti k tamějšímu vladaři, který dychtil po krásných, ženách, a kterému mimo to by přišly vhod i uměle tepané práce mužů tohoto kmene.

 Aby se přesvědčil o pravdivosti těchto zpráv, vyslal zvědy. Doufal, že se snadno zmocní tohoto neučeného kmene černochů.

 Ur-wu zaťal pěst. Bu-anan se jen usmívala.

 "Uvidí, že se mýlí. Tak jako nám nyní Anu pomohl, tak nám pomůže vždycky, zůstaneme- li na jeho cestách. Dokud udržujeme pevně s ním spojení, dotud se nám nemůže nic stát."

 Pak se Bu-anan vyptávala, co se stalo se zvířaty, která byla cizinci shozena do trnitého křoví. Ur-wu nevěděl, ani malí nemohli o tom ničeho říci, mínili však, že jiné malé bytosti jistě již pomohly zvířatům.

 "Půjdeme se po nich poohlédnouti," navrhla Bu-anan.

 Přišli k příkopu, kde bylo zřetelně vidět, že se zde odehrál tuhý boj. Ulámané kusy trnitých rostlin ležely na zemi, vpravo a vlevo od přechodu bylo křoví podupáno.

 Šest statných, krásných U-au zvířat, žalostně vyjících, leželo na pokrývkách, které prostřely starostlivé ruce. Mezi nimi shýbala se malá postavička sotva pětiletého děvčátka. Byla to Ur-ana, vnučka Ur-wu.

 Maličká namáhala se ze všech sil, aby z těl zvířat vytáhla dlouhé trny, které stále unikaly jejím slabým ručkám. Neustále při tom konejšila zvířata láskyplnými slovy.

 "Kdo ti pomohl vynésti zvířata U-au z příkopu, Ur-ano?" tázala se překvapeně Bu- anan, zatím co Ur-wu se vyptával, jak to, že ona, kterou doma tak pečlivě hlídali, dostala se až sem.

 Dítě dívalo se velkýma, důvěryplnýma očima na oba tázající a zodpovědělo všechno najednou:

 "Milí, malí mužíčci řekli, že Ur-ana má jíti s nimi pomoci ubohým zvířatům U-au. Tito mužíčci pomohli také zvířatům z příkopu a uložili je na pokrývky, které musela Ur-ana přinésti.

 Jenom jedno ze zvířat U-au zapadlo tak hluboko, že se už nemohlo vyprostiti. Mužíčci ho rychle usmrtili," Sdělovalo dítě a dvě velké slzy skropily její líčka. "Nebolelo ho to," připojila malá, sama se tím utěšujíc.

 Dospělých se zmocnilo pohnutí při pohledu na děvčátko.

 Bu-anan byla dojata mnohem víc. Tak dlouho již hledala děvče, kterému by zanechala své vědění, až ji jednou Anu zavolá. Hledala však mezi dospělejšími.

 Nyní našla v této maličké, co hledala.

 Pomáhala jí při vytahování trnů a poradila jí, aby rány zvířat potřela chladící mastí. Malá pomocnice samozřejmě přinášela nádoby s vodou, zatím co Ur-wu odešel, aby vyhledal lidi.

 Měli odnésti zvířata do jedné z chat, kde Ur-ana se měla o ně pečlivě starati tak dlouho, až by se zvířata sama mohla pohybovati.

 Mezitím uběhlo mnoho dní. Muži podnikli loveckou výpravu; ne proto, aby přinesli kořist, ale aby prošli a prohledali les, který nepokládali za bezpečný od té doby, kdy cizí zvědové se přiblížili k osadě. Nepotkali však žádného člověka, i když zabočili značně daleko.

 Pak přinesly stráže zvěst, že cizinci chtějí mluviti s Bu-anan.

 "Odkud to víte?" ptala se Bílá Máti vesele. "Neumí přece mluviti naší řečí."

 Nyní se smáli i strážcové.

 "Bu-anan, stal se zázrak! Když muži zpozorovali, že jim jejich zlost nic nepomůže, zkusili nabídnouti nám peníze a kameny, abychom je propustili. My jsme se však zachovali jak tys nám nařídila a nepromluvili jsme ani slova s nimi. A v tomto mlčení naučili se naší řeči."

 ,,Tak je to dobře," usoudila Bu-anan. "Přiveďte je zítra. Zavažte jim však oči, a pouta jim neuvolňujte. Nesmíme jim důvěřovati."

 Následujícího dne stáli pak zajatci před Bu-anan. Nevrle dívali se po Bu-anan, jejíž spanilost nemohli pochopiti. Byli zvyklí na ženy nádherně oděné, jednoduše oděných si nevšímali.

 Bu-anan mlčela. Viděla jejich myšlenky, jako kdyby mluvili. Nebylo proto nutné, aby jim kladla otázky. Muži mlčeli zarytě.

 Bu-anan již chtěla dáti znamení, aby byli odvedeni, když nejstarší se rozhodl, že promluví. Bojácně prohodil:

 "Což není v těchto chatách mužů? Jsou všichni schováni za sukněmi jediné ženy? Kde je náčelník tohoto kmene?"

 Bu-anan mlčela. To nebyl způsob, jak ji přiměti k řeči. Mlčení trvalo zase dlouhou dobu. Tu promluvil jiný:

 "Nejsme zvyklí jednati se ženami!"

 Lehký úsměv pohrával na rtech Bu-anan:

 "Pozoruji to, jinak museli byste býti uctivější. Máte špatné zvyky a obyčeje, cizinci!"

 Nyní se ozval třetí:

 "Jakým právem si dovoluješ posuzovati naše zvyklosti, ženo?"

 "Dvojím právem: právem vítěze nad poraženým, ale ještě více právem čisté ženy!"

 Rozpačitě pohlédli mužové na sebe. Tak nepřijdou dál. Tato žena před nimi je tak vznešená, jak to ještě nikdy nepoznali. Kdyby jen věděli, co by měli říci.

 Tu k nim promluvila Bu-anan:

 "Je dobře, cizinci, že pozorujete, jak málo tímto způsobem pořídíte. Dávejte pravdivé odpovědi na moje otázky, pak uvidíme, co se dále s vámi stane.

 Opět na sebe pohlédli. Pohled znamenal: Pozor, neprozradit odkud jsme přišli, odkud pocházíme.

 Opět opatrnost byla bezdůvodná, očekávaná otázka nebyla položena.

 "Můžete si stěžovati na něco ve vašem žaláři?" tázala se Bu-anan.

 Byli tak překvapeni, že nenašli odpovědi. Konečně odhodlal se jeden z nich a ujišťoval, že jeskyně jsou veliké a vzdušné a že mají vždycky dostatek třísek, aby je osvětlili.

 "Dostáváte dost pokrmu?" byla následující otázka.

 I na tuto přisvědčili.

 "Není proto příčiny, abyste zde nemohli zůstati ještě nějakou dobu," bylo zcela neočekávané rozhodnutí Bu-anan.

 "Pošlu posly k vašemu knížeti se zprávou, že jeho zvědové jsou zde v zajetí. Ať sám řekne, jak je chce osvoboditi. Do té doby musíte mít ještě strpení."

 Údiv mužů byl tak veliký, že zapomněli, že očekávali zcela něco jiného.

 "Odkud víš ty o našem knížeti?"

 "Kdo ti řekl, že jsme přišli jako zvědové a ne jako pokojní kupci?"

 "Jak chce tvůj posel najíti naši zem, která je tak vzdálená?"

 Otázky sypaly se jedna za druhou. Cizincům zdálo se být nepochopitelným, že Bu-anan vyslovila tak samozřejmě to, co před ní skrývali.

 A toto překvapení dalo podnět k nové otázce.

 "Jsi čarodějnice?"

 "Nevím, co to jest," odvětila Bu-anan.

 "Jest to žena, která je ve spojení s nadpozemskými silami," zněla odpověď.

 "Jsem služebnicí Pána všech světů," řekla Bu-anan a vysoká vznešenost zněla z jejích slov.

 Tu zmlkli mužové a nechali se bez odporu odvésti do vězení. Sotva byli z doslechu, nemohli se mužové kmene Tuimah, kteří byli přítomni, déle zdržeti. Mluvili jeden přes druhého. Věděli přece, že Bu-anan dostává své vědění shora, věděli, že je nejlepší a nejčistší pozemskou ženou, ale tak vznešenou, jako právě teď ještě nikdy neviděli svoji Bílou Máti.

 Někteří z nich před ní poklekli.

 Bránila tomu přátelsky, ale rozhodně.

 "Děkujte Anu," řekla, ,,jenž pomáhá své služebnici. Musíme nyní mysliti na to, abychom vyslali posly ke knížeti těchto mužů. Poněvadž tito lidé naší řeči rozumí, bude také poslům u knížete porozuměno. Kdo z vás chce v doprovodu malých podniknouti dalekou cestu?"

 Hlásili se všichni. Pokládala-li Bu-anan něco za správné, nebylo třeba rozmýšleti.

 Určila, aby Ur-wu a tři ostatní s několika černými se vydali na cestu. Ur-wu uměl se dorozumívati a malými mužíčky, byl vůdcem kmene, byl proto pro tento úkol nejschopnější.

 Již následujícího dne, vydali se poslové na cestu. Bu-anan poučila Ur-wu, aby ve všem dbal rad malých, nejen co se týče správného směru cesty, ale mnohem více toho, o čem má hovořiti s knížetem. Anu obdařil jednoho z malých obzvláštní moudrostí, na toho se může Ur-wu plně spolehnouti.

 Po dobu, kdy Ur-wu zůstal vzdálen, určila Bu-anan jeho syna Ur-ana, aby byl vůdcem kmene. Bylo zcela správné, že on, který měl později vésti celý kmen, mohl se ještě za vedení Bu-anan učiti.

 Děvčátko Ur-anu měla Bu-anan nyní stále v dohledu, aby zdokonalovala dětskou duši.

 Nepatrná námaha Bu-anan byla bohatě odměněna. Děvčátko chápalo s radostnou myslí všechno, čemu ji Bílá Máti učila. Její otázky nasvědčovaly tomu, že se neustále v myšlenkách zabývá tím, co slyšela a viděla u Bu-anan.

 Tak uběhlo několik měsíců a zajatci prosili opět o rozmluvu.

 

 
 

 

Portrét


Kontakt



Archív

Kalendár
<< november / 2021 >>


Štatistiky

Online: 1
Celkom: 86464
Mesiac: 1012
Deň: 22